Před tím, než se počátkem listopadu kniha Viktora Pelevina Empire V /Ampire V: Povesť o nastojaščem sverchčelověke (Empire V /Ampire V: Příběh opravdového nadčlověka) dostala na knižní pulty, objevila se v anonymní podobě hned na několika ruských blozích. Blogeři se začali přít o Pelevinovo autorství. Za nedlouho se celý spor přenesl z elektronických médií do tištěných, která svorně prohlašovala, že Pelevin z nejrůznějších důvodů autorem daného textu být nemůže. Sám autor do sporu nijak nevstupoval. Zbývalo několik málo týdnů do knižního vydání, které tuto rozepři okamžitě vyřešilo. Ačkoli kritici uvedli celou řadu „stylistických prohřešků“ proti Pelevinovu způsobu psaní, knižní podoba textu se od té elektronické snad až na pár zanedbatelných úprav v ničem neliší. V tom, že byl text odcizen z redakčního počítače nakladatelství Eksmo, že se závratnou rychlostí šířil sítí, a zajistil si tak bezplatnou reklamu a mediální podporu, není nutné vidět jen dobře propočítaný marketingový tah, ale také strategii samotného textu. Vše, co se kolem něj do knižního vydání odehrálo, je do jisté míry nedílnou součástí toho, o čem se v knize vypráví. A místo, kam se text dostal, tedy internetová síť, může být chápáno jako jeho nejvlastnější prostředí a živná půda, z níž vyrůstá.

Hlavním hrdinou románu je devatenáctiletý chlapec Roma, který nenávidí svou matku, jež na počátku nového tisíciletí stále ještě žije výhradně z nostalgických vzpomínek na sovětskou všednodennost a z letmých dotyků s tehdejším undergroundem a pomyslnou vyšší společností. Pro Romu, jenž se nedostal na univerzitu kvůli větě ve své slohové práci: „A přece jsem vlastenec – mám rád naši krutou a nespravedlivou společnost, která žije v podmínkách věčného mrazu“ (s. 21) a musí dobývat peníze jako zaměstnanec skladu v supermarketu, nic z toho už samozřejmě nemá sebemenší význam. Roma záhy nečekaně dostane možnost zbavit se této ubohé lidské reality, v níž žije většina dnešní ruské společnosti. Román, který je Romovými zápisky či paměťmi, se tak v podstatě proměňuje v jakýsi román výchovy. Vychovávaným a dospívajícím je v něm právě Roma, který vstupuje do nového světa, v němž pochopitelně musí projít řadou iniciací, během nichž ho provázejí již zasvěcení průvodci.

Tímto novým světem je svět vampírů, který je v románu znovu a znovu představován jako jediná možná realita stojící proti lidskému světu iluzí. „My žijeme v realitě, zatímco lidé žijí ve světě iluzí... Víš, v čem spočívá hlavní zvláštnost lidí jako biologického druhu? Lidé se neustále honí za přízraky, které se rodí v jejich hlavě. Ale čert ví proč, nehoní se za nimi uvnitř hlavy, ale v reálném fyzickém světě...,“ (s. 252) říká Romovi jeden z vampírů. Vampíři jsou vyšší bytosti, vrchol potravinového řetězce. Vyšlechtili člověka pro své potřeby, tak jako si člověk vyšlechtil například krávu. Vyšlechtili si ho nikoli proto, aby z něj sáli krev (kousnutí slouží jen jako způsob, jak proniknout do nejtemnějších zákoutí toho, kdo byl kousnut), ale aby žili z energie, jež vzniká při neustálé lidské honbě za penězi, z níž pak připravují zvláštní tekutinu, svatý nápoj, „bablos“ (ve slově je na první pohled možné odhalit ruský slangový výraz pro peníze – bablo, Pelevin však jeho etymologii s notnou dávkou ironie odhaluje kdesi v mytickém antickém světě, kde toto slovo označovalo „vrata k bohu“). Vampíři tak s pomocí vybraných lidských jedinců umístěných na vysokých postech v politice ovládají v podstatě celý svět. Jejich režim, režim anonymní diktatury je analogicky s nacistickou Třetí Říší a „Čtvrtým Římem globalizmu“ nazván Pátou impérií (Empire V.).

Roma se do tohoto skutečného světa dostal na jedné ze svých procházek letní Moskvou plnou topolového chmýří, kdy následoval inzerát na zdi a dle jeho instrukcí vstoupil do bytu, kde se do něj přesídlil „jazyk“, jenž je v souladu s vampíří mytologií duší a podstatou vampíra. A vampír je bohem – Roma proto dostává nové, božské, jméno Rama. Tímto momentem začíná Ramova výchova, v níž základní úlohu hrají dva pojmy, na nichž podle románu stojí celá civilizace – glamour a diskurs. „Glamour a diskurs jsou dvě základní vampíří vědecké disciplíny.“ (s. 50) „Jejich podstatou je maskování a kontrola a jako důsledek moc.“ (s. 57) „Všechno, co člověk říká, to je diskurs... A to, jak při tom vypadá, to je glamour... Glamour, to je sex vyjádřený skrz peníze... Nebo jestli chceš, peníze vyjádřené skrz sex. A diskurs, to je sublimace glamouru.“ (s. 59)

Letošní rok v literatuře byl v posledním čísle literárního týdeníku Ex libris z 28. prosince vyhlášen rokem glamouru. Tomu je v něm věnováno hned několik článků. Sám termín a jeho život v ruské společnosti zkoumá Viktorie Šochina v textu Glamur bez beregov: O pevcach i pevicach prazdnogo klassa (Bezbřehý glamour: O pěvcích a pěvkyních prázdné třídy), kde se hned v úvodu podává jeho definice: „Glamour je nejmódnějším slovem končícího roku. Je téměř tak módní jako slovo antiglamour. Vznik „prázdné třídy“ v naší společnosti zrodil svou kulturu. Tato zvláštní a barvitá kultura spočívá v demonstrativním spotřebovávání a demonstrativní rozhazovačnosti, jejichž prostřednictvím se zdůrazňuje privilegovanost.“

Chtělo by se věřit slovům Šochiny, která v závěru svého článku píše, že jeden z nejsilnějších úderů glamouru zasadil právě Pelevin. Avšak ukázka z jeho románu se před vyjitím knihy objevila v jednom z nejglamourovějších ruských časopisů, ve dvacátém čísle Afiši. Tuto čistě vnější okolnost je samozřejmě možné opominout, otázkou však zůstává, co Pelevin ve svém textu staví proti glamouru. Vampíří společnost je pochopitelně tou nejprivilegovanější, což nedává najevo přímo obyvatelům lidského světa, neboť s nimi se čtenář až na pár výjimek v textu vůbec nesetká, zato snad chce svou vyvoleností šokovat právě jeho, protože i on je představitelem oné podřadné lidské rasy.

Román je naplněn doslova dětským rozmýšlením nad otázkami, kde se vzal náš svět, existuje-li Bůh, jaký má smysl náš život... Ramova naivita je do jisté míry na místě, neboť je žákem, avšak banálnost odpovědí prosycených oním glamourem a diskursem, jež mu poskytují jeho učitelé, jacísi filosofující vampíři, již nikoli. Jejich slova jsou jediným pohledem, který kniha nabízí, nepatrnou výjimkou je nesmělý pokus jakéhosi Moldavana vysvětlit Ramovi, že lidský život má také svůj smysl a svého jediného Boha. Pokus však zůstává bez jakékoli odezvy a čtenář se doslova topí v povrchních myšlenkách předstírajících hloubku.

V další z nekonečného proudu rádoby filozofických diskuzí jedna z postav definuje tzv. rozvitý postmodernismus „je to taková etapa ve vývoji postmoderny, kdy se přestávají popisovat předchozí kulturní formace a postmoderna se rozvíjí výhradně sama ze sebe“. (s. 272-273). A snad právě to je případ Pelevinova posledního románu, který, ačkoli ironizuje oba zmíněné pojmy, jimiž žije současná ruská společnost, nemůže se z nich nijak vymanit – není tedy jen románem o glamouru, ale právě oním vysmívaným glamourovým textem.