V posledních letech je často slyšet o konci, o rozpadu postmodernismu, zdá se však, že jde o spekulace, jejichž autoři si pokládají za cíl upoutat na sebe pozornost. Za počátky postmodernismu v ruské literatuře jsou považovány různé prózy, shoda literárních historiků a teoretiků není možná. Jako prehistorii postmoderny je možné definovat Nabokovovy prózy Lolita či Dar. Prózy šedesátých a sedmdesátých let, jako jsou Puškinův dům Andreje Bitova, Moskva – Petušky Venědikta Jerofejeva nebo Školu pro hlupáky Saši Sokolova, považované nyní za postmoderní klasiku, byly prvními vlaštovkami nového proudu. Silný celistvý postmoderní proud proniká do literatury na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V následujícím desetiletí se ruská varianta tohoto způsobu psaní a myšlení, inspirovaná dekonstrukcí a změnami ve společenském životě, pomalu slévá se světovým literárním děním.
Zcela novým přístupem k myšlenkové náplni románu jsou charakterizovány prózy Viktora Pelevina. Ve druhé polovině devadesátých let získal reputaci jakéhosi guru nové generace, mudrce postperestrojky. Tento zvláštní status si vysloužil díky aktuálním jevům v „nové“ postsovětské společnosti, jenž ve svých povídkách a románech popisuje. Jistou roli zde hrála i pro bulvární tisk („tabloidy“ podle Pelevina) tak lákavá uzavřenost spisovatele, který se úmyslně snaží vyhnout literárnímu a společenskému životu. V jednom z mála rozhovorů řekl, že je obyčejný smrtelník, žije jako všichni, a právě proto z něho nemůže být nositel žádné zvláštní pravdy o životě. Ale jeho texty zvláštnostmi přímo hemží.
Je možné, že jeho skromná slova o sobě a aura tajemnosti anebo výběr témat (které se občas zdají až příliš aktuální, dokonce konjunkturní) přilákaly ohromné množství čtenářů. Tak či onak, zájem o Pelevinovu tvorbu neklesá, jak ze strany nakladatelů, tak ze strany čtenářů a kritiků. V současné době jeho dílo obsahuje několik desítek povídek, sedm delších povídek (v ruském systému žánrů to jsou pověsti) a šest románů, z nichž každý upoutal pozornost kritiky.
Nevím, zda Pelevinovy romány přežijí svého autora, ale v současné době tvoří významnou část postmoderní ruské (i světové) literatury. Pelevin dokázal obecné znaky postmoderního textu rozšířit o ruský kolorit, o typické (často možná přehnanými) stránky „ruského národního charakteru“. Například téměř v každém Pelevinově díle je zmínka o drogách. Nyní kokain (bílý prášek hraje nějakou roli v podstatě ve všech románech) nahrazuje vodku, také „drogu“ ruského člověka pověstného svým opilstvím. Pelevin popisuje všechno, co během perestrojky přišlo do ruského života a během devadesátých let s životem úplně splynulo (mafie, drogy, Internet, reklama, americké filmy, finanční pyramidy, oligarchové, sekty a jejich učení, problémy gayů atd.); navíc se většinou námětu prolíná módní téma orientální (nejčastěji čínské a japonské) filosofie.
Nebudu popisovat celou Pelevinovu tvorbu, jen doporučím seznámit se s některými přeloženými romány do češtiny: Omon Ra, Čapajev a Prázdnota a Generation „P“, které dobře ilustrují jeho celkový přístup k próze a osobní styl. Zastavím se u poslední knihy, jenž se objevila v ruských knihkupectvích v říjnu 2003.

Odnikud nikam
Kniha je pojmenována DPP (nn): Dialektika přechodné periody (odnikud nikam) (Dialektika perechodnogo perioda iz niotkuda v nikuda) a je sestavena ze dvou částí: Moc velikého a Život pozoruhodných lidí. Už názvem knihy autor dává najevo svou pozici, jako by shrnoval výsledky, uzavíral periodu devadesátých (Jelcinových) let v Rusku a snaží se nastínit další vývoj. Chce čtenáře seznámit se svým vlastním pocitem současnosti. Název by pravděpodobně také měl připomenout určitý pocit návratu ke „starým dobrým časům“ (slovo „dialektika“ upomíná na díla teoretiků marxismu-leninismu), je ironický a groteskní: stojí za povšimnutí třeba už jen kvůli tomu, že jde o zkratku (láska ke zkratkám v zemi rozvinutého socialismu vždy vyvolávala úsměv). Obdobné názvy měly „epochální“ referáty tajemníků komunistické strany.
Otevřeme knihu a uvidíme Elegii 2, která zřejmě představuje motto tohoto dílu. Není nutné zvláštním způsobem popisovat něco, co stojí především na nahromadění významů. Je to prostě malý obrázek současnosti, možná několik záběrů z televizní obrazovky. Elegie 2 je pohledem pozorovatele. Jen poslední věta „...Nic není jen tak.“ přinutí čtenáře, aby zbystřil pozornost.
Největší pozornost v knize DPP zaujme román Čísla, který tvoří spolu se čtyřmi povídkami první část knihy. Hlavním hrdinou románu je Sťopa Michajlov, který je od dětství posedlý číslem 34 a celý svůj život spojuje s tímto číslem, které ho jakoby může zachránit, ale on sám musí tomuto číslu sloužit. Všechno, co vypadá alespoň trochu jako 34, každé delší číslo, které má v sobě 34, mu přináší štěstí. Jedním z nejdůležitějších symbolů tohoto čísla se stává pro Sťopu tank T-34, který se pro něho stal ztělesněním síly a vítězství. Číslo 34 má své spojence a nepřítele. A tak se největším nepřítelem stává pro Sťopu číslo 43, absolutní protinožec jeho „svatého“ čísla.
Dále se tu popisuje růst typického „nového ruského“ od perestrojky do dneška, končící se absolutním fiasko. Sťopa přijde o ženu, kterou miluje, o tajemného „měsíčního bratra“, o důvěru k číslům, o banku, kterou založil a řídil, o peníze a vlast. Jak napsal Sergej Kuzněcov (jeden z aktivních kritiků Pelevinovy tvorby), „román Čísla je věnován Sigmundu Freudovi a Felixi Dzeržinskému“, lidský život je regulován pohlavními orgány a státní bezpečností. Tomu, kdo se chce seznámit se současným Ruskem, může román pomoci. V Číslech je skvěle ukázána tak zvaná „řízená demokracie“, která v poslední době ve státním systému Ruska vrcholí. Tentokrát se román (asi poprvé) dočkal až příliš mála kladných kritických posudků; většinou je Pelevinovi vytýkána neoriginalita (všechno už tu bylo, jen se opakuje), ale domnívám se, že je užitečné podívat se na věc jinak. V tomto díle je zřejmé zrození s ustavení Pelevinova osobního stylu, jeho vlastního jazyka, totiž idiolektu, který před tím nejspíš hledal. Ohlas minulosti je znát v připomínání témat či postav z předchozích románů (například Tatarského nebo Maljuty z Generation „P“) a ve způsobu zpracování námětu.
Jak v románu, tak v následujících povídkách první části je nejdůležitějším tématem věčnost a prázdnota s ní spojená. Povídky jsou uspořádány jako „dodatečná látka“, jež může dopomoci k pochopení určitých míst v románu. Nevím, jestli je to dobrá charakteristika, ale tentokrát román může být lépe přijat „průměrným“ čtenářem, i když o průměrném Rusovi kniha není.
Druhou část knihy Život pozoruhodných lidí tvoří dvě povídky: Host na svátku Bon a Záznam hledání větru. Obdivovatelé „starého“ Pelevina si tu opravdu přijdou na své. Jsou to spíš eseje a podobenství dohromady, ve kterých je možné najít spoustu významů. DPP je zajímavá kniha, oproti přání autora ovlivněná postmodernismem – je jeho součástí.

Psáno pro Literární noviny.