Čapajev a Prázdnota Viktora Pelevina je text veskrze ruský (přes globálně módní téma virtuálních světů, přes postavy typu Arnold Schwarzenegger) a veskrze současný (i když se nejvýraznější vrstva románu odehrává v roce 919). Nezvyklý (pro mnoh podezřelý) úspěch Pelevinových knih (Žlutá střela, Život hmyzu, Omon Ra, Generace "P") je sociologicky výmluvný (dokládá nástup nového, v Rusku nesamozřejmého pojímání literatury: kvalitní kniha jako zboží, psaní jako výdělečná činnost, četba jako chytrá zábava). Prokazatelně oslovují takzvanou technickou inteligenci (návrat k psané knize - Pelevinova "pedagogická" zásluha). U nás podobné kulturně strategické a výchovné otázky odpadají. Tím spíš se domnívám že Čapajev a Prázdnota, Generace "P" (české vydání se připravuje) a především Omon Ra jako dobrá četba obstojí.

O Pelevinovi se už automaticky mluví jako o psavci, který ledabyle zachází s jazykem. Přejala jsem toto tvrzení; dnes musím přiznat, že se mi to nezdá. Některé jeho postavy (zvláště ve vzpomínkách na dětství) se vyjadřují jako Nabokovova (či Sokolovova) reinkarnace. Ledabylostí se patrně míní používání anglicismů, termínů z oblasti výpočetní techniky, slangů, jindy prosté omezení slovní zásoby. Avšak: Pelevinovo dílo je záměrným odrazem skutečnosti.

Teorie odrazu je v Čapajevovi a Prázdnotovi blahosklonně připomínána. Proti ní autor staví pojetí literatury jako jednoho z mnoha způsobů vytváření fikcí - rovnocenných skutečnosti. (Jinak řečeno - znejišťujících skutečnost.) Staví proti ní silnou eskadronu tvůrčích, nadopovaných postav, z jejichž vědomí a podvědomí působením narkotik různého druhu (od kokainu po literaturu) vykřesává vize, halucinace, jiné životy.

Petr Prázdnota, předrevoluční petrohradský básník, dekadent (sbírka Písně carství "Já"), monarchista, si v hazardní hře o přežití (motiv revoluce jako divadla) prožije ve zvichřené Moskvě několik "literárních" pasáží (od dostojevštiny po proletářské vytyčování správné linie, doporučuji obrátit pozornost na střípky literárních anekdot), aby se, nevěda jak a proč a zdali skutečně, stal komisařem u ruské kavalerie, jíž velí slavný "bohatýr" Vasilij Ivanovič Čapajev.

Stejně jako všichni aktéři (a původci) porevolučního chaosu v Pelevinově podání se Péťa neustále nachází v "nespolehlivém" stavu (drogy, spánek, ztráta paměti), čímž se "dějinné události" dostávají do podezřelého světla. Líčení let 1918-1919 vychází ze současného povědomí o nich. Je živeno obrazy, fámami, anekdotami, školním dějepisem, četbou, filmem. (Nejvýraznější vrstva románu je inspirována vtipy o Čapajevovi a Peťkovi, slavným filmem bratří Vasiljevových Čapajev, 1934, a stejnojmenným románem D. Furmanova, 1925, česky 1935).

Další "virtuální vrstvy" do románu vnikají skrze Péťovu noční můru: je chovancem blázince v Moskvě poloviny devadesátých let dvacátého století, léčen wolandovským Timurem Timurovičem. Pacienti (nápadně zběhlí v psychologických termínech) generují, vlastně žijí, vtipné variace na různé mýty. Mario ("symbolistní" androgynní bytost, ztotožňující se s představou o Věčném Ženství, očekávající alchymistický sňatek Ruska se... Západem) je vlastně Maria, hrdinka v Rusku oblíbené mexické telenovely. Srdík žije ve světě japonských rituálů (alchymistický sňatek s Východem, narážky nejen na panmongolismus ruských básníků a myslitelů začátku století, ale také reakce na současnou ruskou módu vstřebávání zjednodušených verzí východních filosofických systémů). Volodin chce konzumací lysohlávek dosáhnout "věčnýho úletu". Ostatně, rozhovor podnikatele Volodina s podřízenými při konzumaci drog je jazykovým - a překladatelským - mistrovským kouskem. (Všechno filosofické a náboženské mudrování je v románu podáváno způsoby, které připomenou některé diskusní kluby na internetu, účastníci disputace jsou sečtělí plebejci, kteří se okázale nebojí demonstrovat přisprostlým jazykem složité myslitelské konstrukce na nepřikrašlovaných příkladech ze života.)

Přes nezávaznost a neověřitelnost tvořených legend zůstává Pelevin pedagogem. O revoluční době (v pozadí je i rok 1991) si Péťa myslí: "K té sektě náležíme všichni - my všichni, komu se podařilo opít se svobodou, když zase jednou dolehla na Rusko i s batalióny vší, které ji vždy doprovázejí."