Nejstarší vzpomínka otce Chucka Palahniuka byla tato: Jsou mu čtyři roky, krčí se pod postelí a schovává se před otcem. Jeho otec (Chuckův dědeček) trpěl duševní poruchou po úrazu hlavy. Právě zastřelil svou manželku a pátrá, jestli je ještě někdo z rodiny v domě. Chuckova otce nenašel, takže se Chuck mohl narodit. Chuck sám neprožil dětství, které by se dalo označit za radostné. Rodiče se často hádali a jejich rozvod byl pro děti hotovým požehnáním. Na úspěchy svého syna byl ale Chuckův otec Fred hrdý. Krátce po uvedení Klubu rváčů do kin si našel Fred Palahniuk novou známost. Netušil, že je to žena, jíž její exmanžel pohrozil, že jestli ji uvidí s jiným mužem, oba je zastřelí. Během třetí schůzky je opravdu „nachytal“ a oba je zastřelil a těla spálil.
Jako by na Palahniukově rodině ležel stín extrémního osudu.
Sám Chuck Palahniuk dokázal možná z tohoto osudného expresu vystoupit a vzít svůj život do vlastních rukou. Stvořit svou vlastní realitu.

Vystudoval žurnalistiku, ale plat novináře, který mu byl nabídnut, ho nedokázal uživit. Nastoupil tedy do továrny na nákladní automobily a v této práci vydržel třináct let, zprvu jako dělník, později jako autor technických manuálů.
Podobně jako jeho literární hrdinové trpěl nespavostí a frustrací ze života, který mu neposkytoval žádné velké naděje. Podobně jako postavy z Klubu rváčů se občas rád nechal zatáhnout do rvačky. Prototyp frustrovaného příslušníka generace X, dokud se nestala jedna drobnost, která mu změnila život. Po přestěhování do nového bytu zjistil, že v něm není signál na příjem televize. Zpočátku si existenci bez neustále zapnuté obrazovky v pozadí ani nedovedl představit. Začal si půjčovat alespoň filmy na videu. Pak ho napadlo vyměnit videopůjčovnu za knihovnu. A při čtení knih se vrátila jeho touha stát se spisovatelem.

Napsal román Invisible Monsters (Neviditelná monstra), ale ze všech vydavatelství mu rukopis vrátili jako příliš ponurý. Napsal tedy na truc román, který byl ještě depresivnější. Jmenoval se Fight Club (Klub rváčů). Nečekal, že by vzhledem k předchozím reakcím mohl někdy vyjít. Opak se stal pravdou, román měl značný úspěch a získal dokonce dvě literární ceny. Vydavatelé a čtenáři tak vlastně potvrdili autorovu diagnózu, že náš znuděný svět hladoví po šoku, po překvapení, které jde za rámec naší zkušenosti.

Klub rváčů se sice nestal přímo bestsellerem, ale brzy získal statut něčeho ještě vzácnějšího – kultovního románu. Byl to podobný úspěch jako u Couplandovy Generace X, hlasité vyslovení něčeho, co mnozí cítili, ale nedokázali to pojmenovat. Především to byla frustrace vyšších středních tříd z prázdného života v kancelářských kójích a jejich neschopnost autentické zábavy ve věku předtrávené masové kultury. A pak to byl zmatek v hlavách mužů, jimž byl v dětství odepřen skutečný otcovský vzor. A to byl případ všech mužů, které jsem znal, říká autor.

Magazín Poets & Writers o Klubu rváčů napsal: „Pro mladou generaci čtenářů to bylo jako kdyby poprvé uviděli v zrcadle svůj život.“
Palahniuk si vzpomněl na tu rozkoš, když je člověk po rvačce fyzicky i psychicky vyčerpaný, ale přesto plný nefalšovaného prožitku reality. A také spojený se svým soupeřem pevněji, než se svými celoživotními přáteli. A tak si hrdinové Klubu rváčů vytvářejí své vlastní rituály dospělosti. Začínají ilegálními rváčskými arénami a ti nejdůraznější končí až u plánů na destrukci celé společnosti.

Chuck Palahniuk nikdy nebyl anarchistou. Nepotřeboval to. Dospěl k podobným postojům vleže pod dieselovým motorem, s nepotřebným vysokoškolským diplomem doma v šuplíku.

Pot ze šatů odstraníte nejlépe vypráním ve směsi čpavku a lihu. (Malý domácí rádce)
Pot ze šatů odstraníte také tím, že se stanete spisovatelem. Filmová verze Klubu rváčů se stala filmovou událostí roku, protože nekompromisní režisér David Fincher dokázal ve svém snímku ponechat všechen ten vztek a podvratné myšlenky knihy. Autor sám byl s filmem navýsost spokojen. Klub rváčů byl přeložen do 18 jazyků.

Následoval román Survivor (Program pro přeživší). Tímto dílem překonal Palahniuk i sílu svého debutu a mnozí jej považují za jeho nejlepší knihu. Tender Branson, vychovaný a zmanipulovaný křesťanským kultem, vypráví tragikomické drama svého života jazykem prosťáčka, jemuž jsou cizí takové pomíjivosti života jako morálka nebo údiv. Styl knihy nebyl volen jen jako sonda do myšlení hlavního protagonisty. Je to zároveň autorova vypravěčská strategie: „Snažím se napodobovat způsob, jak lidi doopravdy mluví, spíše než odrazovat čtenáře nějakým skutečně propracovaným uměleckým jazykem. Úmyslně používám ta nejjednodušší, nejprimitivnější slova, která znám. Protože lidé, když s vámi mluví, také nepoužijí pokaždé jiný výraz pro velký. Řeknou prostě velký. A řeknou to zas a znovu. Možná řeknou i obrovský, ale neřeknou v jedné větě obrovský, v další gigantický a v další olbřímí. Řeknou, bylo to prostě velké.“

Kravatu z pravého hedvábí ušpiněnou při jídle nečistěte vodou a mýdlem, ale vlastními slinami. Enzymy ve slinách pomáhají rozkládat bílkoviny. (Men´s Health)
Tato doba je posedlá návody. Svět je složitý, nabádají nás média. Ještě že máme armády odborníků, kteří nám pomohou s každým detailem našich chybujících životů. A tak se jimi řídíme, celí šťastní, že nemusíme přicházet s vlastními řešeními našich vlastních problémů. Tender má všechny návody v malíčku. Byl tak vychován. Byl vychován ve velmi slušného a spořádaného člověka. Dobře ví, jak se čistí skvrny krve na klapkách klavíru, dobře ví, jak je svět kolem něj zkažený, tuší, k jakým špatnostem vede sex s živým člověkem. Později objeví díky svému agentovi možnosti vylepšování své nedokonalé postavy, vylepšování vlastního image. Je nejobludnější, když se stane ideálním Američanem.

Ale je možné mít mu jeho zločiny za zlé? Copak i pro něj neplatí totéž co na hlavního hrdinu obsahově velmi blízké knihy Vosí továrna od Iaina Bankse? Pokud byl někdo vychován ve virtuálním světě a do hlavy mu byly ukládány úplně mylné informace o něm samém i o jeho okolí, jak na něj můžeme ukázat a prohlásit: vinen?

Ironií je, že nikoliv Tender, ale my ostatní jsme vyrůstali v bláznivém světě. „Lidé používají věc, které se říká telefon, protože strašně neradi jsou blízko k sobě a mají příliš velký strach, že budou sami,“ vypráví Tenderův bratr Adam o hrůzách „vnějšího světa“. „Voda tekoucí trubkami odnese jejich odpadky a sračky, takže se pak o ně musí starat někdo jiný.“ Kdo je tu nakonec ten odlidštěný, ten bez identity a bez svědomí? Tender, krátící si čas předstíráním psychických poruch a ujišťováním sebevrahů, že život je krušnější než smrt – nebo my ostatní, hrdí členové vyspělé civilizace, jíž platíme daň v podobě ztráty tradic a lidské blízkosti?

Třeba jsme my všichni, my neprotestující, členy nějaké nevyslovené sekty techniky, sekty rychlosti.

Textilii potřísněnou sektem myjte pouze vlažnou vodou, v žádném případě mýdlem. (Malý domácí rádce)
Sám autor tvrdí, že jeho kniha je ještě o něčem základnějším - o výchově. „Program pro přeživší je podle mého názoru ve skutečnosti o americkém školském systému, který učí děti jak být dobrým zoubkem v mohutném soukolí korporativního života. Děti nikdo neučí jak tvořit (umění, literaturu, hudbu, divadlo apod.), takže pak nejsou schopny vytvářet vlastní realitu, vlastní kulturu.“

Palahniukův věhlas roste. Je komerčně úspěšný a zároveň má auru undergroundového tvůrce. Vzniká rozsáhlá webová stránka www.chuckpalahniuk.net spravovaná dvojicí jeho fanoušků. Ti se brzy sami stávají terčem médií a jeho oficiálními mluvčími. Kromě četných recenzí a rozhovorů na tomto webu najdete například soupis Palahniukových nejoblíbenějších knih, ale třeba i prozrazení, jak se vypravěč románu, který držíte v ruce, dostal pryč z padajícího letadla.

Publikuje rychlostí jedné knihy ročně. Třetím titulem byl notně přepracovaný nepřijatý rukopis Invisible Monsters, jízlivá satira na módní průmysl. Následoval román Choke (Zalknutí), v němž opět poznáváme typické palahniukovské motivy. Viktor, hrdina románu, tráví noci lovením známostí na jednu noc na schůzkách lidí trpících závislostí na sexu. Chybějící citové vazby si sám vytváří tím, že v restauracích předstírá dušení se soustem jídla, aby mohl být později emocionálně spojen s tím, kdo jej „zachrání“.

Romány Chucka Palahniuka jsou groteskami, zacházejí úmyslně až na samý kraj, vyhrocují situace do nejkrajnějších poloh. Tím jednak získají náležitou pozornost, ale zároveň cítíme, že takový přístup je velmi příhodný k tématům, k nimž se tyto knihy vyjadřují. „Smyslem literatury,“ říká Palahniuk, „není potvrzovat svět, ale nově jej interpretovat, není to o tom držet se za ruce a být spokojený s tím, co kolem nás je.“

Chuck Palahniuk je žádaný jako komentátor. V posledních letech měl možnost využít své novinářské vzdělání. Je posílán na rozhovory s tak extravagantními tvůrci jako je Marilyn Manson (hned si padli do oka). Je posílán psát reportáže z wrestlingových zápasů (zjistil, že zápasníci jsou neobyčejně milí lidé). Chtějí znát jeho postoj k teroristickému útoku na New York z 11. září. Ale ze všeho nejčastěji, a téměř vždy důvěrně, se ho ptají, kde se doopravdy schází nějaký skutečný klub rváčů.

Palahniuk získal stejnou roli jako jeho hrdina z Programu pro přeživší. Je jiný. Je nespokojený. Je naštvaný.
Říká lidem věci, které překvapují. V kultuře, kde je tak těžké vůbec někoho něčím překvapit.

Tohle všechno je jen zkouška klávesnice. A tohle konec zkoušky.
Píše to docela dobře.
3 - 2 - 1...
A jedem.