Chuck Palahniuk, autor kultovního Klubu rváčů, se i ve své nejnovější knize zabývá tématem postmoderní společnosti. Představuje tu opět pro svou tvorbu příznačný typ hrdinů, kteří trpí všemožnými frustracemi a na nichž se negativně podepsalo okolní sociální prostředí. Samotný titul Snuff, který může být pro některé čtenáře možná enigmatický, je rozšifrován hned na obálce knihy prostřednictvím slovníkového hesla: „Snuff movie / snuff film (s.): explicitně pornografický film vrcholící skutečnou násilnou smrtí některého účastníka sexuálního aktu“.

Děj se dá shrnout několika slovy. Stárnoucí pornoherečka Cassie se rozhodne, že překoná dosavadní rekord v počtu souloží a zároveň tak chce spáchat sebevraždu. Její tělo totiž takovou zátěž nemůže unést a nevyhnutelně musí dojít k embolii. V čekárně před hereččiným pokojem, kde se jednotlivé scény natáčejí, se tísní šest set adeptů, kteří po Cassie z různých důvodů touží. Vedle sebe se tu ocitá její zestárlý herecký partner z mnoha pornografických trháků, zkrachovalá televizní hvězda a kluk, který tvrdí, že je hereččin syn. Všichni protagonisté jsou dirigováni dívkou jménem Sheila. Právě ona přiděluje mužům čísla, jež pro tento den nahrazují jejich skutečná jména.

Výchozí situace je tedy poměrně nekomplikovaná a jednotlivé vztahy mezi postavami se zdají být velmi povrchní a nahodilé, založené na tom, že jsou muži nuceni spolu strávit celý den v malé a zadýchané místnosti. Jednoduchost příběhu se však problematizuje vlivem autorem zvoleného vyprávěcího postupu. Sheila a zmínění tři hrdinové se totiž v jednotlivých kapitolách v líčení událostí střídají. Autor tak má možnost nasvítit jisté okolnosti z několika perspektiv, vzájemně výpovědi relativizovat a celkově učinit zprávu o dění nevěrohodnou. Čtenář se ocitá v situaci, kdy nemůže věřit vlastně nikomu a sám se může pokusit skutečný příběh z jednotlivých střípků složit. Palahniuk tak po svém komentuje postmoderní roztříštěnost světa a nemožnost najít v realitě jeden pevný bod, od kterého by se lidé mohli při svých hodnoceních či rozhodnutích bez obav odrazit.

Souvislost s postmoderními principy pak bezpochyby má i detektivní ráz příběhu. Napětí do vyprávění přináší například tajemný příběh kdysi odloženého a opuštěného dítěte, které Cassie jako mladá matka poskytla k adopci. Je jím doopravdy ten chlapec, který sem dnes přišel a dožaduje se hovoru s matkou? Nebo jde pouze o další ze zoufalých pokusů hereččiných obdivovatelů, kteří se k ní chtějí za každou cenu dostat?

Autor rafinovaně využívá touhy čtenáře, jenž dychtí po příběhu s přitažlivou zápletkou a jasně definovanou kostrou. V dnešním světě si totiž nikdo nemůže být jistý skutečným charakterem každodenních událostí a i tady marně hledá velký vysvětlující rámec, který by zastřešil všechny jeho domněnky, rozptýlil jeho pochyby. Detektivka se svými přesnými žánrovými pravidly tento požadavek ideálně splňuje. Palahniuk využívá její struktury a věší na ni své světonázory, otevírá otázky o smyslu bytí. Ty se díky této taktice neocitají v samém centru textu, spíše se povalují jaksi u cesty, kde neruší, ale ani nezůstanou zcela nepovšimnuty.

Vzhledem k povaze zápletky je nasnadě, že jedním z klíčových témat knihy je lidské tělo. Nahota se v románu stává zcela běžnou věcí, naprosto pozbývá intimity a tajemství, které ji činí ve většině kontextů výjimečnou. Postavy redukují sexualitu na pouhý akt konzumace. Jejich eminentním cílem je jakkoliv uspokojit touhu, docílit prefabrikovaného vzrušení. Rozkoš se stává zcela přímočarou, nezáludnou. Její příjemci vědí, čeho se jim dostane, prostor pro překvapení a hravost mizí. Tento fenomén tak zrcadlí i výše zmíněnou strukturu detektivního příběhu, která rovněž nemá jiný cíl než naplněním pravidel žánru uspokojit čtenářovo očekávání.

Sexualita sice v životě hrdinů ztratila téměř veškerý citový náboj, zbyl jen chtíč, přesto však autor klade citovou seberealizaci hrdinů do jiných oblastí a kromě detektivní zápletky v jednotlivých střípcích vyprávění črtá jakýsi bildungsromán. Postupně rozkrývá dávná traumata a frustrace, která stála u zrodu jednotlivých zásadních zvratů v životech hlavních hrdinů. Tempo se postupně zrychluje, tři muži a Sheila se nechávají více a více pohltit vírem, který se při čekání na Cassie rozběsnil a dělá z nich, ze všech čtyř, součást společného příběhu. Cassie pak v knize funguje jako symbol, nostalgická vzpomínka či příslib budoucnosti, pro každého hraje trochu jinou roli.

Palahniuk s gustem popisuje hnus, špínu a ubohost stárnoucích pornohvězd a jejich obdivovatelů, přesto se však zdá, že neztrácí víru v lidskost a je rozhodnutý hledat ve zkaženém světě krásu. Uprostřed odpadků, potu, moče a milionu zaostřených kamer se najednou z prachu a zoufalství rodí mezi těmi ubožáky nové pouto, které může být základem pro něco opravdu nádherného. Kniha je na těchto na první pohled neslučitelných protikladech do značné míry vystavěna. Na jednu stranu Palahniuk propůjčuje svým postavám sarkastický a světácký tón, libuje si v líčení všemožných detailů, které velmi efektně dráždí čtenářovy smysly, a vyvolává záměrně pocit hnusu. Na druhou stranu pak najednou jeho slovy probleskne paprsek plný ideálů a naděje.

Palahniuk se rovněž pokouší charakterizovat každou postavu skrze její jazyk a přiřadit jí nějakou obsesi. Sheila tak rytmizuje svůj projev slovy „fakt fakt“ a donekonečna rozebírá kuriózní zvyky slavných herců, obhroublý slovník stárnoucího pornoherce kontrastuje s mladistvostí domnělého syna Cassie. Tempo a rytmus knihy je často nečekaně proměňováno, čtenář musí být neustále ve střehu a v každé kapitole se znovu zabydlet ve světě jednotlivých hrdinů.

Snuff, ač je jeho prostředím pornofilm, se však zdaleka nesnaží o jakoukoliv kritiku tohoto fenoménu. Spíše autorovi slouží jako vhodný rámec pro studii osudů jednotlivých vztahů. I odkouzlení fyzického kontaktu nesouvisí přímo s pornografií samou o sobě, nýbrž se stavem celé společnosti jako takové. Palahniuk přes veškerou svou cyničnost a sarkastičnost nepřestává poukazovat na současné neblahé tendence a zároveň doufá, že pravý a hluboký cit má v dnešní realitě stále své místo a rodí se v okamžicích, kdy by to člověk nejméně čekal. Jeho vyprávěcí postupy nejsou nijak příliš novátorské. Techniku různých perspektiv a charakteristiky jednotlivých hrdinů skrze jejich typické jazykové prostředky už použilo před ním mnoho autorů, za všechny je možné jmenovat Irvina Welshe a jeho Lepidlo. Nutno ovšem uznat, že Palahniuk svou práci odvedl opravdu dobře a jednotlivé komponenty textu drží přirozeně při sobě. Ač by se tedy Snuff dal vnímat pouze jako řemeslně pěkná kombinatorická hříčka a pokus o další ryze postmoderní text, dokáže zaujmout i čtenáře dychtícího po napínavé a čtivé knize.