Jestli si v současnosti někdo zaslouží nálepku kultovního autora, je to právě Chuck Palahniuk. Kolem jeho knih je vždy hodně rozruchu a internetové stránky tvořené nadšenými fanoušky nesou případný název The Cult.

Palahniukovi se u nás daří, Deník je již jeho pátým románem přeloženým do češtiny. I zdejší čtenáři dávno objevili kouzlo jeho drsných, avšak upřímných příběhů, v nichž hlavní roli hraje láska, nerozlučně spojená s násilím, utrpením a spasitelskými tendencemi hrdinů.

Podobně je tomu i v Deníku, i když na rozdíl od předchozích děl v něm hlavní úlohu hraje žena Misty Marie Wilmotová. Ta kdysi chodila na výtvarnou školu. Jenže od té doby se všechno změnilo: umění se nevěnuje, pracuje jako servírka v hotelu na výletním ostrově Potchkeysea, vychovává třináctiletou dceru Tabi a její manžel Peter leží po neúspěšném pokusu o sebevraždu v kómatu v nemocnici.

Místy by na svém životě nic neměnila, jenže je ve vleku své tchyně. Ta je přesvědčená o tom, že její snacha je velká umělkyně, jež svým dílem může zachránit ostrov i jeho obyvatele před nájezdy turistů. Jednoho dne si rodina vyjede na piknik, Misty se přiotráví jídlem a jízda plná bolesti a malování obrazů může začít. Na jejím konci čeká celou ostrovní komunitu, která toužebně očekává vernisáž Mistiných děl, která ji mají spasit, jen místo v černé kronice všech celostátních novin.

Deník je Palahniukovým nejambicióznějším dílem od Klubu rváčů. Misty ztělesňuje autorovu myšlenku, že vrcholného umění lze dosáhnout jen skrze bolest. Jak stojí v knize, „utrpení je klíčem k inspiraci“. Teprve poté, co Misty začne doopravdy trpět, začínají její obrazy působit na lidi; rafinovaný plán, jenž ji má dohnat do kýženého stavu, zahrnuje i fingovanou smrt Tabi a pečlivě dávkované olovo a rtuť v pilulkách. Svým životem Misty naplňuje starou předpověď, že jednou za tři generace musí na ostrov přijít žena, která svým dílem vykoupí všechny obyvatele a zajistí jim klid a bohatství. Misty postupně zjišťuje, že je jen kopií svých předchůdkyň, obětí spiknutí všech okolo ní. Deník, který si píše, pak má sloužit jako návod pro ty, jež přijdou po ní.

Jenže: oproti svým předchozím dílům Palahniuk poněkud zvolnil tempo. Události se už neřítí kupředu zběsilým tempem, Misty se koneckonců ve svém deníku často obrací na svého téměř mrtvého manžela. Vinou toho je vyprávění někdy příliš fragmentární. Autor také bohužel občas mentoruje své čtenáře. Z ústřední myšlenky čas od času čouhá teoretické schéma, v textu se objevují mravoučné narážky na Platóna a Carla Gustava Junga. Zmínky o nich někdy znějí jak vystřižené z nějakého společenského časopisu; jako by se každá teorie dala redukovat na pár axiomů, které se lze naučit a pak odříkávat ve společnosti.

Na druhou stranu, je to pořád starý známý Chuck Palahniuk. Jeho hrdinové vždy vystupují proti systému, bouří se proti všem. Někdy přinesou oběť nejvyšší, jindy se jim povede vyváznout jen se šrámy na duši. Misty Marie Wilmotová bojuje jak proti strohému kapitalismu, v Deníku zastoupenému hordami turistů, kteří každé léto zotročují místní, kteří jim musí posluhovat v hotelech a restauracích, tak proti sektářství. Jeho všechny znaky totiž nese komunita na ostrově, která se za každou cenu chce uzavřít jakýmkoli vnějším vlivům a zůstat co možná nejdéle nezměněná.

I v Deníku Palahniuk ukazuje svou širokou erudici. V jeho podání defilují v knize historické postavy, které, jak autor připomíná, neměly šťastný život. Svá vrcholná díla možná skutečně tito umělci vytvořili díky duševnímu i fyzickému utrpení, které na ně okolní společnost i jejich duch nakládal.

Deník je dobrý román. I když není tak strhující jako předchozí Palahniukovy počiny Program pro přeživší či Ukolébavka, jde o zajímavou studii vztahu bolesti a umění, okořeněnou prvky nadpřirozena.