Zachytit Palahniukův časoprostor není tak snadné, jak se na první pohled zdá. Ve všech jeho románech je sice dějištěm Amerika, ale v každém z nich je alespoň jeden nereálný, fantastický prvek, nějaký zázrak, něco neskutečného, co ovlivní celý děj. Pokud se nejedná přímo o prvek nadpřirozena, můžeme vypozorovat jistou ne-realitu, kus pokroucené skutečnosti, která ovlivňuje pohled Palahniukových hrdinů na svět. V Klubu rváčů to byla rozdvojená osobnost, v Programu pro přeživší psychologické trauma z dětství příslušníka prapodivné náboženské sekty, v Zalknutí hrdinu k šílenství přiváděly vzpomínky na vlastní matku. V Ukolébavce zašel autor nejdál – hrdina ovládá černou magii, čímž celý příběh sklouzne do ještě neuvěřitelnější nadsázky než ve všech předchozích knihách.
Některé z motivů se pochopitelně zcela záměrně opakují. Hlavním z nich je touha po sebezničení takzvané generace X, generace rozzlobených mladých mužů, kteří marně hledají svoje místo ve světě, muži vlečení systémem bez jasného vymezení k nejzákladnějším otázkám lidského bytí, jako je mužská role v moderní společnosti. Další ze závažných problémů řešených v jeho knihách vyznívá pro běžného Středoevropana poněkud archaicky – je to vymezení se vzhledem k Bohu, které opakovaně řeší každý z autorových hrdinů. Každý po svém, ale každý v zásadě stejně.

Hlavní premisa celého Palahniukova díla zní: aby mohlo něco vzniknout, musí to být naprosto zničeno. Absolutní dekonstrukci autor uplatňuje i ve vyprávěcím stylu, čehož je skvělým příkladem obrácené číslování stránek v Programu pro přeživší. Palahniukovi hrdinové hledají nejbolestivější cestu, kterou se dá dosáhnout bodu Nula, od kterého mohou znovuodvíjet své ztracené životy.

Ukolébavka není výjimkou, ale zvolený postup se tentokrát trochu liší. Poprvé se jedná o hrdinu ve středních letech, muže usedlého a spořádaného. V předchozích knihách volil autor spíše hrdiny mladší a revoltující, jejichž obraz světa nebyl tak pevný, aby se nemohl snadno rozostřit. Naproti tomu hrdina Ukolébavky má o světě jasné mínění. „Ten zvukoholismus. Ta tichofobie.“ čteme hned v úvodu románu a podobné variace se objevují i na dalších stranách. Hrdina je na první pohled vyhraněný k materiálnímu světu, což dává jasně najevo. O to hůř se však srovnává s metafyzickými záležitostmi. Po ztrátě rodiny žije dvacet let v celibátu, obviňuje sebe i Boha a jeho názor konzervují jasně vymezené názory. O to větší otřes zažívá Carl Streator, hlavní hrdina, když zjistí, že existuje říkanka, ukolébavka, která zabíjí lidi pouhým přečtením. V okamžiku, kdy se ji Streator naučí používat, objevuje se poslední velké Palahniukovo téma: mesiášský komplex. Zatímco však jeho ostatní hrdinové trpěli a vymýšleli svoje strázně, Streator nemá v úmyslu stát se novým Kristem. Jeho prvotním cílem je stát se starozákonním Bohem, který svou zlobou smete z povrchu světa vše, co je dle jeho názoru zkažené. Autor jej však brzy nechá poznat, že nic není černobílé a hrdina je donucen nést odpovědnost za svoje činy. Z části je sice poháněn sobeckými pohnutkami, ale druhá část mysli jej stále nutí přemýšlet o tom, co by měl udělat: „Do pekla možná nejdeme za to, co jsme udělali, ale za to, co jsme neudělali.“ Tak zní další z myšlenek, se kterými se postavy v Ukolébavce musí samy vypořádat. Není nikdo, kdo by měl větší moc, než mají ony, a není nikdo, kdo by byl touto mocí více svázán. Jediné východisko, které se samo nabízí, je opět naprostá sebedestrukce, zničení nejen sebe, ale zároveň i ustanovujícího prvku celé společnosti, jímž se s ovládnutím ukolébavky stali.

Palahniukovy romány nenabízely nikdy jasná řešení, ale Ukolébavka je ještě nejasnější než ty předchozí. Nad sebedestrukci autor opět postavil jediný silnější symbol, který nabízí spasení – lásku. V důmyslném spojení můžeme u dvou hlavních postav sledovat lásku partnerskou, mileneckou, rodičovskou a v podstatě i božskou. I přes pitoreskní zkreslení hrdinů v závěru románu představují otce a matku celého lidstva, jejich spasitele i soudce. Jak těžké musí být nést takový osud?

Kniha má svou sílu stejně jako knihy předchozí, ale je vidět, že Palahniuk skutečně patří k autorům, kteří píší ten samý příběh stále dokola. Není to na škodu, jeho kulisy ani charaktery nenudí a pokud se čtenáři líbila jedna jeho kniha, budou se mu pravděpodobně líbit i ty další. Přesto nepůsobí Ukolébavka natolik konzistentním dojmem jako předchozí díla, některé části celého románového rébusu do sebe nezapadají tak lehce, jak by čtenář očekával, pochody autorovy mysli nejsou tak čitelné jako například v Zalknutí.

Překlad Richarda Podaného je kvalitní a nápaditý jako vždy a grafická úprava světové knihovny Odeonu je standardně příjemná na pohled. Finální hodnocení může vyznět banálně, ale je to přesně to, co tvoří důstojnou českou mutaci anglických knih.