Jovanka Šotolová: Sbíráte letos ceny za překlad Célinova románu Klaun's Band - cítíte tuhle knihu také jako vrcholné dílo v řadě svých překladů?
Anna Kareninová: Za Klaun's band jsem dostala cenu Litera Magnesia, která mě dojala nejen kvůli mně, ale i kvůli Célinovi a jeho dosud žijící devadesátileté ženě. Druhou cenu, kterou zřejmě máte na mysli, mi udělilo francouzské velvyslanectví, ale ta se týkala celého mého překladatelského díla z francouzské literatury. Mé překlady Célinových románů zde jistě roli hrály, ale nejen Klaun's band: převedla jsem do češtiny pět Célinových próz a ani jedna není překladatelsky snadná. Pokud ovšem budeme uvažovat tak, že každý ze Célinových románových souborů má svou metaforickou "hlavní postavu" (předválečné romány Cesta do hlubin noci a Smrt na úvěr ponížení, "německá trilogie" Od zámku k zámku, Sever a Skočná rozkotání všeho válkou, dánský cyklus Féerií pro jindy pronásledování...), pak protagonistou Klaun's bandu je kromě Londýna především Célinův styl. A v tomto směru asi klade na překladatele největší nároky. Například jeden z odstavců v kapitole z londýnského nočního podniku, kterému Céline říká "Tydli Tydli" a jehož líčení připomíná stav po silném požití drogy, se odvíjí na více než deseti stranách: Céline uvnitř tohoto nekonečného odstavce střídá rytmus, obměňuje pomalé erotické obluzení vírem animálních lascívních obrazů, pak si na chvíli vydechne a znovu nemůže popadnout dech, a aby to nebylo příliš snadné, prochází různými úrovněmi jazyka, od rytmizovaných nádherných obratů k velmi uvolněné, byť stylizované hovorovosti, a potom se zase uvnitř věty něco rýmuje nebo rytmuje... Je to právě ta kapitola, o níž Céline psal 15. října 1945 z Dánska své někdejší sekretářce a písařce: "Mořím se s tančícím Storučkou v Tydli Tydli. - Všechno jsem musel rozhodit - a sflikovat znovu. Bylo to mrtvé!..." A za čtrnáct dní: "Kapitola v Tydli Tydli je pomalu hotová. Dala mi pořádnou fušku." Označení "vrcholné" je mi cizí a pro překlady se snad ani nehodí. Ale "pořádná fuška" to byla.

Jovanka Šotolová: Jak jste se vlastně dostala k překládání?
Anna Kareninová: Tíhla jsem k slovnímu výrazu a zároveň jsem uvažovala v obrazech. Své představy jsem "obráběla" průzkumem v jazyce. Navíc jsem vyrůstala v hudbě, rodiče byli operní pěvci a hudba prostupovala všechno. Myslím, že pro překladatele, který si musí vybavit obraz originálu, zároveň vnímat hudbu autorova stylu a vyjádřit obé svým vlastním prostředken, tedy jazykem, je to vcelku příznivý vklad. Připadám si jako dirigent, který se snaží z mnoha nástrojů vyloudit skladbu, jak ji slyší v autorově partituře. Ovšem jako člověk samoty bych orchestr vést nemohla: proto jsem se uchýlila do světa, kde musím na ty nástroje zahrát sama.

Jovanka Šotolová: Jak poznáte, že už překlad můžete pustit z ruky?
Anna Kareninová: Jistotu nemám nikdy, ale v určité fázi vím, že jsem do něj ze sebe vydala všechno. Odložím ho a vyjdu z něj ven. Za pár dní se znovu s překladem na několik dní zavřu a čtu ho velmi soustředěně, obtížné pasáže nahlas, abych slyšela rytmus a melodii. Mám vždycky strach, jestli se mi nerozpadne pod rukama. Je to, asi jako když staří mistři odlévali své sochy: ta chvíle, kdy rozbíjíte formu, než vidíte, co jste odlili. Nejistota, zda zvolený "klíč" k převodu mluví vskutku ústy autorovými, nikdy nepomine. Ale při konečném čtení snad dokážu poznat, jestli výsledek obstojí jako dílo literární. Pak dávám číst rukopis svému muži, Petru Kabešovi, a zároveň, ovšem s malým pověrčivým zpožděním, ho dávám k redakci.

Jovanka Šotolová: Máte své překladatelské libůstky, svůj vysněný překlad?
Anna Kareninová: Překládání těch těžkých autorů, které jsem si zvolila, je pro mě natolik trýznivé, že mi slovo "libůstka" přijde nepřípadné. O "vysněném překladu" se také mluvit nedá: překládání není herectví, abyste musela čekat na vhodnou roli. Podstatná je přece ta cesta a na tu se můžete vydat vždycky. Já osobně, právě proto, že překladatelství považuju za sdílení, a protože ta cesta opravdu trnitá je, překládám jen to, co není v českém překladu dostupné, co mi připadá jako citelná mezera. Tu se snažím zacelit dílem, které je v mých očích podstatné.

Jovanka Šotolová: A jak do toho zapadá Céline?
Anna Kareninová: Tak, že jsem navázala na existující překlady předválečné. Céline je obrovský prozaik 20. století a my jsme z jeho díla měli k dispozici jen dva romány, byť slavné a nejčastěji překládané, jednu hru a jeden strašný pamflet. Jenže Célinovo dílo pokračovalo přes válku i po válce, vyvíjelo se - a nejen pro české čtenáře, ale i pro české prozaiky jsem ho chtěla zpřístupnit. Podobně je to s mými překlady Marguerite Durasové: v šedesátých letech její nejsilnější prózy přeložila úžasně Věra Dvořáková. Já jsem v osmdesátých a devadesátých letech zpřístupnila texty, které dokládají, co se s Marguerite Durasovou jako tvůrkyní osobitého světa dělo dál, k čemu dospěla.

Jovanka Šotolová: Jak spolupracujete s redaktory svých překladů. Necháte si do své práce mluvit?
Anna Kareninová: Výraz "do něčeho mluvit" navozuje dojem střetu. Ale vždyť jde o spolupráci v zájmu díla, nikoli o vymezování "kompetencí". Redaktor je pro mě partner, zázemí, bez něhož by mi bylo velmi těžko. Mám dlouholeté zkušenosti jako redaktorka a vím, že sám sobě člověk redaktorem může být jen velmi těžko. Někdy se už v průběhu práce na překladu poradím, když si nejsem jistá na nějakém zásadním rozcestí. Konec konců Jiří Našinec, který se mnou prochází sérií Célinových románů, vymyslel název Skočná. Mám v něm nesmírnou oporu. S Pavlem Dominikem, vynikajícím překladatelem zvlášť Nabokova a Rushdieho, jsme se nad některými místy v Poundovi radili dlouho a po takových rozhovorech můžete v překladu dospět dál. Na redaktora se spoléhám, že projde můj text s originálem ze svého nezatíženého odstupu. Každý překladatel chybuje, každý něco omylem vynechá. Nenechat se "pohlídat" bych považovala za újmu vůči autorovi.

Jovanka Šotolová: Dlouho jste pracovala jako redaktorka, posléze i šéfredaktorka - literární revue, dokonce i nakladatelství Český spisovatel. Poslední dobou se věnujete výhradně překládání. Je to změna k lepšímu? Nechybí vám řízení, rozhodování, více komunikace...
Anna Kareninová: Abych to upřesnila: byla jsem nakladatelská redaktorka v Odeonu, posléze šéfredaktorka časopisu Světová literatura, potom paralelně i šéfredaktorka Odeonu. Český spisovatel následoval až poté. Svou práci jsem nikdy nevnímala jako "řízení" nebo "komunikaci", spíš jsem v ní viděla možnost vytvořit nějakou koncepci a pokusit se jí dát tvar a získat pro ni jiné. Myslím, že jsem člověk koncepční, ale na druhé straně i hodně solitérní pro běžnou nakladatelskou praxi. Máte pravdu, nakladatel dnes musí především "komunikovat". A já chtěla hloubat nad rukopisy. Velmi si vážím současných nakladatelů, kteří vybudovali seriózní nakladatelství a dokážou je udržet a "organizovat". Pokud jde o mě, myslím, že i ta cena svědčí o tom, že literatuře budu asi prospěšnější jako velmi soustředěný překladatel než jako špatný oragnizátor, byť s koncepcemi. Ale když se podíváte na knihy, které v mých překladech Atlantis vydává, uvidíte, že i v nich je něco toho "koncipování" obsaženo. Nikdy to není jen holý překlad: ty knihy komponuju jako skladbu v malém, s doprovodným aparátem.

Jovanka Šotolová: Zkrátka přišla chvíle, kdy si člověk řekne, že se přestane angažovat pro něco velkého a bude dělat sám na sebe a za sebe, protože má tu kvalitu, tj. bude radši překládat?
Anna Kareninová: Vůbec nemám pocit, že jsem se přestala "angažovat". Naopak. Spíš záleží na tom, co považujete za podstatné. Přestala jsem vynakládat síly tam, kde je jiní vynakládají lépe. Možná se tomu v žargonu návodů jak žít lépe říká "najít se". To neznamená, že jsem jen "za sebe". A "na sebe" už vůbec ne. To, co dělám, je pro mě, člověka trochu staženého do ústraní, jakási forma rozhovoru s ostatními.

Jovanka Šotolová: Děláte i titulky k filmům. Lze tu práci vůbec srovnávat s překládáním knih?
Anna Kareninová: K filmům dělám titulky i dialogy pro dabing. Jistě, v té základní řemeslné rovině, v tom, co je překládání, lze obé s překládáním knih srovnat. Ale jinak jde o zcela odlišné přístupy. Pro knihu je jazyk jediný prostředek i nástroj. U filmu je překlad služebná záležitost, ani ne jako kostýmy, spíš jako osvětlení (pozor, mluvím o překladech, nikoli o dialozích původního scénáře). Pochvala pro mě je, když někdo řekne, že si nepamatuje, jestli film, který viděl, byl titulkovaný, nebo dabovaný, protože to prostě nevnímal. Filmové překlady jsou také úžasná průprava obrazové představivosti. Díky nim jsem se mohla do detailu zabývat poetikou mnoha scenáristů a režisérů. Je to rozhodně obohacení.

Jovanka Šotolová: Proč jste se pustila do Célina, byla to nabídka nakladatelství Atlantis, nebo jste jim ho naopak vy "vnutila"?
Anna Kareninová: Sešli jsme se. Pokud jde o mě, Célinem jsem se zabývala od studií, později jsem v Odeonu jako redaktorka koncem 80. let chtěla začít reedicemi Zaorálkových překladů a pokračovat dalšími prózami. Ani jsem nemyslela na sebe jako překladatele. Jen jsem chtěla vydat ty knihy. Když bylo zřejmé, že v někdejším Odeonu už nevyjde nic, uvažovala jsem, kdo by se mohl o Célina jako nakladatel zajímat (podobně jako jsem přemýšlela nad ostatními odeonskými plány). A v tu dobu jsem zjistila, že stejně jako já má Célina v "nakladatelském obzoru" Atlantis, kde jeho vydávání navrhl a podporoval Milan Kundera. Sešla jsem se s paní Jitkou Uhdeovou, předložila jí koncepci vydávání Célina a přesně si nepamatuju, zda už tehdy také přímo jednu přeloženou kapitolu z románu Od zámku k zámku. Dohodly jsme se, že nejprve připravím k novému vydání Zaorálkovy překlady a pak začnu pracovat na překladu dalších próz. V té době jsem toho jako překladatel měla jen málo za sebou a zpětně se až hrozím tohoto rizika, že mi Jitka Uhdeová z Atlantidy věřila, že na mě "vsadila". Je to pro mě v tom nejlepším slova smyslu zavazující.

Jovanka Šotolová: Jak vypadají Zaorálkovy překlady Célina - vytvořené velice záhy po vydání originálů? Proč bylo nutné je revidovat?
Anna Kareninová: Po šedesáti letech je revize nutná. Snažila jsem se do nich zasahovat co nejméně. Jsou autonomním dílem z doby první republiky a to muselo zůstat zachováno. V Cestě do hlubin noci jsem kromě nutných aktualizací slovosledných napravovala jen očividná přehlédnutí. Příprava Smrti na úvěr byla složitěší, protože tady byl Jaroslav Zaorálek tlačen časem (objemná kniha vyšla česky v tomtéž roce jako ve Francii) a navíc francouzský nakladatel si vymohl "mravnostní" škrty, takže tam celé pasáže chyběly. Musela jsem v duchu Zaorálkova stylu, jeho slovníkem, vytvořit ty nejsyrovější scény tak, aby nebylo poznat šev. To všechno byla škola pro mou vlastní práci na Célinovi. Byla jsem také ráda, že mezi knihami, které přeložil Jaroslav Zaorálek, a těmi, které jsem překládala já, je přeryv druhé světové války a všeho, co se stalo se Célinem, trauma jeho pamfletů a pronásledování. Jeho styl se pozměnil. A já vlastně jdu se Célinem tou jeho další cestou.

Jovanka Šotolová: Revue Světová literatura, stejně jako Odeon "zlatých", ale krušných dob, v české kultuře mnoho znamená. Za pokračovatele "Světovky" jste zvolila brněnský Host. Naplňuje vaše představy?
Anna Kareninová: Volba byla oboustranná: HOST si zvolil "Světovku", snažil se o cosi, o co šlo v devadesátých letech ve Světové literatuře i nám. Chtěli jsme do Světové literatury začít zařazovat i české autory. Jako samostatný časopis zaměřený na překladovou literaturu byla už trochu anachronismem, nám naopak připadalo nešťastné, že domácí literární tvorba a jinojazyčná stále existují jako dva oddělené světy. Když časopis HOST projevil zájem vydávat Světovou literaturu ve zvláštní příloze uvnitř svých čísel, připadalo mi to jako šťastné řešení. A jak pravidelně sleduji obsah přílohy v HOSTu a konfronutuji ho s původními českými příspěvky v rámci toho kterého čísla, nabývám jistoty, že to by byla i má cesta.

Jovanka Šotolová: Ještě existuje vaše nakladatelství ANNO - doufám, že název nekomolím -? Je lepší být soukromník a vydávat se sama?... Proč vzniklo, co vydalo, co chystá?
Anna Kareninová: Nakladatelství ANNO jako značka existuje. Ale to, že si ani nevybavujete jeho přesný název, svědčí o jeho nečinnosti. Založila jsem ANNO v době, kdy jsem na něčem pracovala a nechtěla jsem s tím obtěžovat nakladatele. Většinou tehdy překladatelům na jejich návrhy říkali "sežeňte na knihu peníze, my vám ji vydáme". Když jsem už ty finanční prostředky opatřila, zdálo se mi nejjednodušší knihu vydat sama. Tak vyšel Ital Tommaso Landolfi: v jiných zemích ho vydávají souborně, já jsem alespoň poskytla to, čemu se říká "rozsáhlý výbor". Vyšly takto povídky Michela de Ghelderode. Všichni chtěli vydávat jeho hry - a podle mě jsou jeho povídky mnohem účinnější a zajímavější. Nádherný, sevřený kámen. K těm plánům: v ANNO nic nechystám. Mým domovským nakladatelstvím je Atlantis.

Jovanka Šotolová: Myslíte, že česká produkce překladů z francouzštiny dostatečně odráží situaci v současné francouzské literatuře? Máme i po 14 letech po "revoluci" vůči Francii překladatelské dluhy?
Anna Kareninová: Vůbec nejsem kompetentní to posuzovat. Nadto není účelem překladů přesně odrážet situaci v té či oné literatuře, ale zprostředkovat z ní to, čím obohacuje za svými hranicemi. A dluhy: důležité je vystihnout, co z těch někdejších dluhů obstojí i dnes. Chybí mi například v českém kontextu uceleněji vydávaný Georges Bernanos a o něco už se v tomto směru snažím. Nikoli jako překladatel, ale spíš jako pomocník toho překladu. Pokud jde o mě osobně, hledám bez ohledu na zemi původu: jak víte, vedle Célina se věnuji také dílu básníka Ezry Pounda, amerického Evropana, evropského Američana, kterému jsem se upsala v době, kdy jsem své célinovské překlady považovala za uzařené. Po třech letech intenzivního soustředění na jeho Cantos, která v českém převodu scházejí, se mě Jitka Uhdeová z Atlantidy zeptala: "A vy už nebudete v Célinovi pokračovat?" Když jsem se vzpamatovala z provotního úleku, nemohla jsem Célina opustit, a tak vlastně souběžně pracuju na velkém prozaikovi Célinovi a na velkém básníkovi Poundovi. Zároveň s Klaun's bandem koncem loňského roku vyšla i první část Poundových Cantos. Řekla bych, že se hroužím do obou jejich světů a všechno ostatní vnímám jako podnět, otevření, rozmluvu - ale dennodenní soustavnost, která by mi dávala právo posuzovat, co jsme měli zachytit a nezachytili, mi někdy na dlouhá období schází. To je rub těch dvou rozlehlých děl, do jejichž prostor jsem se vydala.