Monumentální Célinův román Cesta do hlubin noci vyšel v českém překladu velice záhy, už v roce 1933, a jako by tímto odvážným počinem byla nastoupena jistá cesta - cesta, jež teď po více než padesátileté odmlce pokračuje úsilím překladatelky Anny Kareninové a nakladatelství Atlantis.

Překladatelka v minulých letech pro brněnské nakladatelství přehlédla a opravila dva starší Zaorálkovy překlady (zmíněnou Cestu do hlubin noci a Smrt na úvěr), sama pak brilantně přeložila pozdní "německou trilogii", v níž se Céline po návratu do Francie ohlíží po anabázi severní Evropou, ke které byl donucen na konci druhé světové války.

Dalším přírůstkem do této černé "célinovské" řady (mimochodem vyznačující se krásnou grafickou úpravou) je próza Klaun's band I (v originále Guignol's Band), text ze čtyřicátých let a Célinův třetí román.

V nejslavnějším románu Cesta do hlubin noci Céline vylíčil otřesné zážitky z války, kniha provedla čtenáře skoro po celém světě a předestřela mu vskutku bezútěšný portrét lidstva. V neméně pesimistické Smrti na úvěr si Céline vzal na mušku klišé o šťastném mládí, radostné době dospívání. Kdyby ovšem tyto knihy byly pouze výlevem vzteku nad světem, asi bychom je dnes nečetli. Céline má úžasný dar stylu, svérázného humoru, ironie a mám za to, že právě jeho geniální úšklebek je tím, co činí jeho knihy velkými. Ne velké myšlenky, metafyzické úvahy, pitvání se ve vlastních pocitech, nýbrž pronikavý pohled, bystrý postřeh, citlivý sluch - Klaun's band je toho dokonalým příkladem.

Kniha je situována do Londýna v době první světové války a jako všechny autorovy romány i tento je částečně autobiografický, nebo alespoň se tak můžeme domnívat. Céline totiž skutečně přibližně v téže době v anglické metropoli pobýval. Že ovšem v žádném případě nejde o autobiografii (jak důrazně upozorňuje v závěrečné poznámce překladatelka), to je patrné už z "chyb" vypravěče - mnohá místa nesedí, mají pozměněné názvy apod. Anna Kareninová opatřila svůj překlad velice pečlivým a nedocenitelným poznámkovým aparátem, díky kterému může čtenář detailně sledovat Célinovy "omyly" a na vlastní oči se přesvědčit o oprávněnosti překladatelčina tvrzení, že se jedná o omyly záměrné, odrážející povahu vzpomínky a třicetiletý odstup od popisovaných událostí.

Chronologicky tento román následuje po sérii pamfletů (antisovětských, antisemitských), které Céline vydal v průběhu třicátých let. Samozřejmě nelze než souhlasit s kritikou, která návrat k románové formě kvituje s potěšením. Ano, Célinovy pamflety jsou možná zlé, asi i hloupé, nebo přinejmenším nedomyšlené, ovšem na druhé straně nelze přehlížet, jak výrazně obohatily Célinův styl. Protože Klaun's band je především a hlavně knihou vykřičníku. Epický tok vyprávění, občas narušovaný zoufalým výkřikem, nyní nahradila próza plná zvolacích vět, výkřiků do tmy a též nahozených, často nedopověděných vět: vykřičníky a tři tečky jsou v ní nejčastější interpunkcí. A nejde o samoúčelný stylistický trik: román zachycuje pulsující život rodícího se velkoměsta, totiž Londýna počátku století, a svou látku odráží i stylem.

Styl Célinovy prózy ovšem kopíruje i rytmus lidské řeči, vzrušeného vyprávění plného odboček, postranních komentářů, zvolacích vět. Próza tak doslova dýchá, jako bychom slyšeli vypravěče, který tu exaltovaně vykládá, tu se zalyká v proudu vlastní řeči. K životnosti Célinovy prózy přispívá i jazykové bohatství - překvapující přirovnání, ale též obrovský záběr jazyka, včetně slangových výrazů, argotu, vulgarismů.

Román začíná úchvatnou evokací pekla na zemi, za jakou by se nemusel stydět ani Hieronymus Bosch: "Ať si to každý rozdá s démonem! ať ho popadne, srovná, zamorduje, krev mu vylije a nejde v jeho srdci zhanobenou píseň... roztomilé tajemství favoritek... nebo ať zhyne tisícerou smrtí a potom vstane z mrtvých k tisíceré bolesti! K ukrutnému zalykání, k tisícerým škrábancům pro zábavu a zeleným rozchlípeným ranám, k vařící se smůle, co se lepí, klíží z rozvařených svalů, ať se čvachtá celý den a tři měsíce, celý den v břečce toho mastného a horkého kotle, syčících hadů nafouklých leprou, co se po nich plazí nadmuté ropuchy, šťavnatých, žlutých jedem, pažravých chlemtačů mloků, odpudivých vampýrů s tělem zavržených, co se nám mrskají ve vnitřnostech, až to znovu zabolí, v cárech zhmožděného masa sežvejkaného ohnivými hadími jazyky, od tisíciletí k tisíciletí, a vaši žízeň dosyta uhasí jen měchem plným octa, vitriolu tak sžíravého, že vám to jazyk sloupne, slupne, roztrhne! a potom se vydávejte na útrpnou smrt s řevem po Pekle rozervání! den po dni! a tak na věčné časy..."

Ale Céline není jen básníkem bojiště, stejně úchvatné jsou evokace londýnských hospod, podsvětí, zejména bordelů - scéna z první poloviny knihy je tak silná, že se čtenáři vybaví vzpomínka na podobně silnou, dnes už klasickou epizodu Kirké z Joyceova Odyssea: surreálná atmosféra, překřikující se hlasy, zběsilý vír událostí.

Toto vše můžeme v češtině zakusit jen díky skvělému výtečnému překladu, ovšem v případě Anny Kareninové a Célina je toto říkat skoro nadbytečné. Že Célinovi hluboce porozuměla, to ví čtenář jejích předchozích překladů už dávno. A Klaun's band je toho dalším dokladem - úchvatná kniha, jež člověka chytí, vtáhne do pekelného víru a hned tak nepustí.