Populární francouzský spisovatel, jedněmi vynášený, druhými odsuzovaný, se už dobré dva roky stále drží v popředí zájmu. Velký rozruch způsobilo zejména vydání jeho druhého románu nazvaného Elementární částice (Les Particules élémentaires, 1998). Snad každý Francouz musel tehdy knihu přečíst nebo si alespoň udělat názor na toto dílo s protichůdnými ohlasy, oslavované jako předzvěst nového přístupu k literatuře, sepsané v nebývale posměšném tónu, doplněné vyčerpávající (i když napadanou) sociologicko-analytickou studií soudobé Francie a s nezbytnými houellebecqovskými popisy erotických scén různě namíchaných párů i nepárů. V té době se všichni shodovali v tom, že Houellebecqova prvotina, Rozšíření bojového území (Extension du domaine de la lutte, 1994), je rozhodně lepší, jen se jí nedočkalo tak velkolepého přijetí médií.

Houellebecq je ovšem umělec všestranný, dokázal šokovat i záběrem a výběrem svých aktivit. Začínal jako básník, pak vydal esej o Lovercraftovi a dva zmíněné romány... a letos v létě začal vystupovat na koncertech jako rockový hudebník! A to je taková událost, že o ní opakovaně píše například francouzský kulturní časopis Les Inrockuptibles, vycházející ve značném nákladu, původně určený "mladým a rozhořčeným", ale dík kvalitní redakci dnes už vlastně vnucující úhel pohledu na kulturní scénu i v řadách intelektuálů střední generace (o čem píší v "Les Inrocks", to se poslouchá, čte, rozebírá, navštěvuje, a hlavně kupuje, a s dalším číslem zastaralé typy zapadají a shání se zas doporučené novinky...). Na říjnovém koncertě označeném za událost roku zpíval Houellebecq své "poeticko-depresivní" texty, účastnil se i další literát, Maurice Dantec, a své síly spojili s vycházející hvězdou elektronické hudny, skupinou Zend Avesta (4. prosince vystupovala v pražském divadle Archa na festivalu Alternativa 2000).

Letos na podzim vydal M. Houellebecq novou knihu s názvem Lanzarote (nakl. Flammarion, Paříž 2000, 92 s.). Skládá se ze dvou svazků: první s textem doplňuje fotografická publikace. Text vyšel ve zkrácené podobě, jako povídka, už v létě v časopise Elle pod názvem Rudi, ale bez fotek.

Lanzarote přináší známá Houellebecqova témata: osamocený život mužů, popisy skupinového sexu, problémy náboženství, sekt, klonování. A ironický, hořce humorný nadhled vypravěče. Vypravěč je muž, který žije sám, zcela rezignoval a do společnosti se zařadit, tj. stát se ovcí ve stádě, nehodlá. (O důvodech této jeho volby se tentokrát, oproti předchozím Houellebecqovým románům, nedozvídáme.) Na dovolené na Lanzarote se setká s dalším samorostem, Rudim. Příběh nenese žádný didaktický náboj ani ideologické poselství, ani stopu patosu. Jen dva odlišné pohledy na život. Text sice začíná bezvýchodným sdělením: "14. prosince 1999 uprostřed odpoledne mi došlo, že budu mít zkažené vánoce, ostatně jako vžycky," ale na rozdíl od zhrzených, odevzdaných bratří z minulého románu nový Houellebecqův hrdina se dokáže postavit zmatečné době tak, že se těší z prostých věcí. Skromný požitkář, dopřávající si libůstek v rámci svých finančních (dovolenou na Lanzarote mu profesionálně vnutí slečna v cestovní kanceláři) a citových možností, nachází velké uspokojení v sexu, ať už ho prožívá aktivně, nebo jako voyeur. Na ostrově se seznamuje se dvěma německými lesbičkami a s Rudim, belgickým policajtem, z posledních sil bojujícím s depresí ze zpackaného manželství, z ponížení zaměstnance u policie a z mindráku belgického občana vůči Francouzům, vůči všem. Rudi si s vypravěčem rád vyjede na výlet, aby nějak zabil čas, ale sexuálních hrátek se neúčastní. Zůstává stranou, nechce být na obtíž, nehledá soucit ani porozumění. K údivu skotačící trojice vypravěče a jeho dvou nových společnic Rudi tajně odchází k jakési sektě, která si na Lanzarote právě buduje svůj hlavní stan. Posléze, když se v médiích obeví zprávy o podivných praktikách sekty, která podporuje iniciaci dětí v erotice, vypravěč zjistí, že Rudi je paradoxně souzen za pedofilii. A tak se autor tohoto smutného protihráče vypravěčova, postavičky, co vyměnila nepovedený individuální život za nesvépravné přežívání ve společenství, zbavuje, a rovnou ji odevzdá do rukou zákona. Optimistický posun oproti Elementárním částicím, kde nechával týž nemilosrdný autor ženy nelítostně, neopodstatněně jednu za druhou umírat: tentokrát je Barbara možná, po svém přání, těhotná. S kým jiným než s vypravěčem.

Houellebecq se cíleně a opakovaně vrhá na téma obyčejného týpka s hlavou plnou problémů, měšťáka, ale odepsaného, zbytečně se pokoušejícího kamsi se zařadit, anebo už rezignovavšího. Své prostředí Houellebecq dokonale zná a umí ho popsat, "nahodit". I v této poslední knize rád užívá kýčovité formulace opsané z reklam a letáčků pro turisty, ovládá žargon dovolenkářů ze střední třídy a nezastřeně zesměšňuje jejich způsob honby za štěstím, jejich konzumní způsob toužení po krásnu: popsaný příběh doplňuje svazek fotografií z Lanzarote, totiž ulízané, konvenční, líbivé, rádoby "umělecké" fotky z dovolené u moře - na ostrově, který sopečná činnost přetvořila v měsíční krajinu.

Přízemní problémy a příběhy Houellebecqových pseudohrdinů zdůrazní tíhu bezvýchodné historie, nemožnost nového začátku, předem ztracenou budoucnost. A kratičká optimistická tiráda "V okamžiku, kdy se letadlo odlepilo od země, naposledy jsem se podíval na krajinu se sopkami, temně rudými v rodícím se dni. Působily klidně, anebo měly být hrozbou? Nedokázal bych to říct; ale určitě dávaly najevo možnost regenerace, nového začátku. Regenerace ohněm, doplnil jsem si pro sebe; letadlo stoupalo. Pak se otočilo směrem k oceánu." (s.74) zůstane osaměle trčet v cynickém a posměšném pohledu na svět. Rudi se chytá společenství jak ze starých dob, v televizi vysílají snímky z válečných konfliktů po celém světě, "… dá se normálně žít a od života nic nečekat; je to dokonce nejčastější situace. Lidi ve většině případů zůstávají doma a jsou rádi, že telefon ani nezvoní; a když zazvoní, oni raději vyvěsí sluchátko. Žádné zprávy jsou dobré zprávy. Lidi jsou prostě takoví; a já taky." (s.75)

Michel Houellebecq (o němž se můžete mnohem víc dozvědět také na www.livres.cz) je v současné francouzské literatuře populární figurka. Je to jen takový podšívka, který umí vyčíhnout, co udělat pro svou reklamu? Všeuměl, na třpytku podbízivých popisů erotických praktik a obecně rozšířených psychických problémů přilákává k četbě sváteční čtenáře? Anebo novodobý umělec renesančního typu, zabývající se literaturou, filosofií, sociologií,… hudbou a snažící se ze všech sil a všemi prostředky, i když subjektivně, zachytit traumata naší doby?

Smutná devíza: "I když už v životě nemáme v co doufat, stejně se musíme pořád něčeho obávat." (Lanzarote, s.75)