Když v roce 1997 vyšly v USA hned dva mohutné romány předních autorů americké postmoderny, Pynchonův Mason Dixon a DeLillovo Podsvětí, literární kritik Peter Wolfe prohlásil, že v dějinách národního písemnictví vytyčily stejně důležitý mezník jako rok 1850 - tehdy totiž Hawthorne vydal Šarlatové písmeno a Melville Bílou velrybu. Román Podsvětí se nyní objevil česky.

Ať už je vzpomenutý Wolfův výrok nadsazený či nikoli, u srovnání s Thomasem Pynchonem (1937) na chvíli zůstaňme; ten si již - na rozdíl od Dona DeLilla (1936) - získal i v České republice mnoho přívrženců. Co se tvůrčích a životních osudů týče, oba umělce spojuje kupříkladu to, že nikdy neučili tvůrčí psaní, nikdy nepřednášeli, nikdy se neúčastnili literárních konferencí a nikdy nerecenzovali knihy. A úzkostlivě si chrání soukromí. Jak kdysi poznamenal DeLillo, jejich díla nevstřebává americká kultura zrovna snadno, a není tudíž důvod být k dispozici médiím a následnému mlýnu spotřeby. Američtí spisovatelé by podle něj měli stát na okraji společnosti a být jí nebezpeční přesto anebo právě proto -, že je na ně nastraženo množství lákadel, aby se začlenili do spořádaných struktur. Psaní by pak mělo být formou svobody, jež by je odpoutala od dostředivé uniformní identity.

Rostoucí publikum
Pohlédneme-li na dosavadní DeLillovy prózy, zjistíme, že podobné myšlenky se odrážejí v jeho tvorbě: v románu Great Jones Street (1973) se zabývá americkými žebráky, tuláky a bezdomovci, v Ratnerově hvězdě (1976) rozpracovává pojetí jazyka coby prostředku manipulace, v Libře (1980) se věnuje teorii spiknutí, v Maovi II (1991) se zaměřuje na studium takzvané masové mysli. V Bílém šumu (1985), donedávna jediném do češtiny přeloženém díle (vydala Votobia v roce 1999, byť svazek má vročení 1997), podrobně rozebírá vztahy reklamy, konzumu a mamutích nákupních středisek.

Právě Bílý šum DeLillovi rozšířil americké publikum - k převážně levicově orientovaným intelektuálům se začali přidávat příslušníci střední třídy včetně značného zastoupení žen. Jako by konzervativní hlasy obviňující DeLilla z protivlasteneckých postojů ztrácely odezvu a stále větší počet lidí si začal uvědomovat, jaké důsledky nese propojení komplexu vojenského a průmyslového s vlivem masmédií.

Podsvětí je však román ještě o něco ambicióznější: chce podat alternativní, podzemní, undergroundovou historii Ameriky druhé poloviny 20. století.

Na každém slovu záleží
K hlubšímu pochopení takové verze dějin je třeba znát i základní biografické údaje. Malý Don vyrůstal v italské imigrantské rodině a vychováván byl katolicky. Od útlého věku se potýkal s ideou amerického snu a vyrůstal se smyslem pro poslední věci člověka. V mládí příliš nečetl, spíš ho zajímaly evropské filmy (Fellini, Godard a jiní) a abstraktní výtvarné umění (sbírky Muzea moderního umění v New Yorku). V osmnácti však objevil Williama Faulknera, Jamese Joyce, Gertrudu Steinovou, Ezru Pounda. Získal pocit, že "každé slovo má život a historii". Mocnou sílu slova si posléze ověřil coby zaměstnanec jisté reklamní agentury (u téže agentury pracoval svého času též Salman Rushdie).

Další informace o autorovi lze najít na internetu. Mějme se však na pozoru - mnohé údaje jsou neověřené a hraničí s dohady. Spolehnout se můžeme jen na několik málo poskytnutých rozhovorů.

Žlutý bombardér, růžový tank
V Podsvětí se pak nelze spolehnout snad vůbec na nic - tvůrčím principem je jistý druh paranoie. Fámy se stávají skutečností, dějiny se mění v pouhé vyprávění. Všechny události mají své tajemné dvojče, podzemní, tajnou verzi. V příběhu vystupují postavy jak reálné (kupříkladu Edgar Hoover), tak vymyšlené (například bývalá žena v domácnosti Klara Saxová). Vyfabulované jsou kupodivu zrovna ty "uvěřitelné" epizody, kdežto to, co vyhlíží jako čirý plod fantazie, je paradoxně pravda - třeba moment z roku 1951, kdy hráč odpaluje na hřišti Polo Grounds fantastický vítězný homerun, zatímco Sovětský svaz právě uskutečňuje svůj druhý pokusný jaderný výbuch. Nitkou spojující děj Podsvětí je právě ona trajektorie baseballového míčku a jeho následné putování v roli suvenýru, jenž záhy přerůstá v mocný symbol.

DeLillo tvrdí, že "historie není souhrn písemných dokumentů ani veřejných prohlášení mocných mužů", nýbrž cosi velice relativního. Toto přesvědčení může v Podsvětí ilustrovat příklad bombardéru B-52. Stroje, které dříve rozsévaly zkázu, se později pod rukama výše zmíněné Klary stávají uměleckými objekty. Saxová je se svým týmem pomalovává nažluto. (Pro našince je srovnání se smíchovským růžovým tankem téměř nevyhnutelné...)

I tato superletadla lze navíc chápat jako svého druhu odpad. Románový svět Podsvětí je odpadky zahlcen, jejich likvidování se stává nejen průmyslem, nýbrž i vědou. Hrdina Nick Shay, Američan italského původu, jenž vyrůstal v Bronxu, dělá kariéru jako manažer korporace zaměřené na odpad a v kapitole Das Kapital se kvůli ziskovému zneškodnění plutoniového odpadu dostává až do podzemních bunkrů postsovětského Kazachstánu. Je tu také podzemí metaforické - s milosrdnými sestrami projíždíme jižním Bronxem, jakýmsi "americkým gulagem" či prostě ghettem, v němž jsou drogy, AIDS a násilí na denním pořádku, zatímco jistá cestovní kancelář bezostyšně pořádá pro movité turisty autobusové výlety pojmenované Neskutečný jižní Bronx.

Svět konstrukcí a vzorců
Podsvětí je koncertem i dalších postmoderních technik a motivů: figurují zde čárové kódy, značný význam mají názvy výrobků (a jazyk vůbec), navíc průmyslové předměty jsou "v zemi, která pospíchá stále vpřed... trvalou útěchou". Nové technologie představované telefony, faxy, kopírkami a počítači vyvolávají "příjemný pocit jistého řádu", televize je "přístroj užívaný na zkrácení volného času". A všude a nad vším se vznáší stín možné nukleární katastrofy.

Postavy jako by jen ilustrují předem vystavěná schémata. Nelze říci, že by jejich propletené osudy čtenáře zaujaly, pohltily, či dokonce uchvátily. Tyto vzorce se navíc v textu opakují, některé z nich stojí na samé hranici otřepaných klišé - třeba tvrzení, že šedesátá léta v USA "označovala konec srozumitelnosti a přinesla s sebou veškeré poblouznění věků", zatímco padesátá léta jsou stereotypně charakterizována následovně: "Všichni se oblékali a mluvili stejně. Stejné kuchyně, auta, televize."

Míra rezonance
Warner Berthoff, vlivný americký kulturní kritik, již před lety varoval, že postmoderní literatura může působit - ač právě to by šlo proti jejím základním principům a ambicím - monotónně a staticky. Francouzský postmoderní filozof Lyotard naproti tomu vyslovil názor, že k úplnému pochopení postmoderny musíme opustit své tradičně chápané emoce a vnímat takzvanými intenzitami. Buď se tedy postmoderna sama vyčerpává, nebo předběhla drastickým způsobem možnosti recepce umění.

Ať už je to tak, či onak, Podsvětí svým rozsahem i složitostí klade na čtenáře, na jeho vnímání, nemalé nároky. Navíc zůstává otázkou, nakolik ve středoevropském povědomí rezonují určité příznačně americké koncepty, mýty a reálie: jakou roli přisuzujeme baseballu, jak jsme schopni procítit kontrast mezi neuvěřitelnou pestrostí New Yorku a vyprahlými pouštěmi jihozápadu Spojených států... A kdo si tu vůbec vzpomene na slavný bál Trumana Capotea pořádaný v době, kdy vrcholila válka ve Vietnamu? A víme, že existoval nějaký bavič Lenny Bruce?

Došlo na "dvojčata"
Na závěr poznámky k překladu a k obálce. Všechny postmoderní texty jsou pro převod do jiného jazyka nesmírně náročné. Překladatelka Lucie Mikulášková podala řemeslně velice solidní výkon. Beztak lze jen litovat, že současné nevyrovnané podmínky na knižním trhu neumožní nějakému renomovanému českému překladateli z angličtiny (ve spolupráci se zkušeným redaktorem), aby se zaměřil výhradně na postmoderní prózu, a dosáhl tak mistrovství srovnatelného s kongeniálními překlady děl vrcholného modernisty Jamese Joyce pořízenými za "zlatých časů" Odeonu Aloysem Skoumalem.

Obálku českého vydání Podsvětí tvoří fotomontáž, na níž se skvějí věže Světového obchodního centra. Je to patrně vypočítavý marketingový tah, nicméně má i jisté opodstatnění: román k "dvojčatům" několikrát odkazuje. Ostatně byla nejviditelnějším symbolem úspěchu údajně nejvyspělejší civilizace.