Don DeLillo dosáhl největší slávy díky dnes už klasickým dílům jako Podsvětí či Bílý šum (mimochodem, obě knihy vyšly v českém překladu) a bez sebemenších pochybností patří k nejvýznamnějším postavám současné anglicky psané literatury: kritika jej doslova zbožňuje a řadí po bok spisovatelů, jako jsou Thomas Pynchon či Philip Roth, velký vliv má i mezi mladšími autory – jako vzor jej uvádějí například Bret Easton Ellis nebo Jeffrey Eugenides.

Po monumentálním Podsvětí, které je dodnes předmětem četných literárně-kritických analýz a dohadů (například skupinka DeLillových fanatických fanoušků na jedné z webových stránek přičítá svému milovanému spisovateli prorocké schopnosti – na obálce Podsvětí jsou totiž manhattanská „dvojčata“, k jejichž horním patrům míří pták) se DeLillo na delší dobu odmlčel – předloni sice vydal knihu Performativní umělkyně (The Body Artist), ovšem to byla kratší próza, spíše novela, jež – jakkoli to byla brilantní meditace na téma smrti, paměti a spojení hlasu a těla – se jen stěží mohla rovnat rozsáhlejším DeLillovým mistrovským dílům.

Zatímco Performativní umělkyně byla dílo spíše komorní, v novém románu Cosmopolis se DeLillo vrací ke svým dlouhodobým tématům – na postavě jednoho protagonisty načrtává rozsáhlý obraz společnosti na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, přičemž navazuje na motivy a myšlenky, které rozpracoval již dříve.

Všudypřítomná paranoia

Určujícím motivem DeLillova odlidštěného světa je paranoia. Její premisa zní, že vše na světě je spojeno se vším ostatním – paranoidní hrdinové DeLillových románů tak v každém okamžiku románu vytvářejí nekonečné množství virtuálních světů, labyrint, ve kterém se sami ztrácejí. A ani nemají možnost z tohoto labyrintu uniknout, neboť dalším výrazným DeLillovým tématem je touha po auto-destrukci, která postihuje jak hrdiny, tak společnost jako celek. Svět se hroutí dovnitř, uzavírá se sám do sebe a do víru stahuje všechny kolem. Proto je název nového autorova románu tak trochu protimluv – Cosmopolis je popisem města, respektive jedné jeho části (vše se odehrává na Manhattanu), která kosmos v žádném případě nepředstavuje. Respektive nepředstavuje kosmos tak, jak bychom si jej možná představovali – tj. jako svět, který má řád a je podřízen člověku. Je to spíše chaos, realita zvláštního řádu, kterou nelze racionálně uchopit – její povahu lze maximálně v jedné z paranoidních vizí odhadnout, trefit se do ní.

Protagonista románu Eric Packer je neuvěřitelně bohatý člověk. K penězům přišel jako burzovní spekulant a jako všichni zbohatlíci, i on má excentrické touhy – jako hračku si například koupil ruské vojenské letadlo, doma má bazének se žralokem apod. Dokonce si pořídil i manželku – formálně si vzal za ženu příslušnici starého rodu, aby své bohatství ozdobil ornamentem tradice – ovšem žije sám a pokud v knize svou manželku potká, děje se tak náhodou. Celá kniha je zhuštěna do velice krátkého časového období, kdy Eric projíždí New Yorkem, aby se nechal ostříhat ve starém holičství, do kterého chodil ještě jako zcela nemajetný chlapec. Během cesty však přijde prakticky o vše – Eric podniká podobnou finanční operaci, na jaké tolik vydělal George Soros, ovšem on namísto na libru sází svůj veškerý majetek sází na yen, který však stále nevysvětlitelně stoupá a minutu po minutě jej strhává do propasti. Zdá se ale, že protagonistovi románu to ani tak nevadí – autodestruktivní touha jej vede k dalšímu pokračování transakce, postupně se zbaví vlastní ochranky, zbraně, sofistikovaného bezpečnostního systému a kráčí vstříc smrti, která – tak trochu paradoxně – je jediným „lidským“ momentem románu.

Dekadence

DeLillo se – možná bohužel – vyhýbá tématu terorismu a svou knihu situuje ještě před útok na Světové obchodní centrum. Na druhé straně to mu umožňuje se plně soustředit na destruktivní síly číhající nikoli vně, nýbrž uvnitř společnosti. Společnost je nemocná a román Cosmopolis, jehož hrdina mimochodem občas silně připomíná Huysmansova Des Esseintese, je jejím dekadentním obrazem. Hlavní hrdina knihy disponuje spoustu prostředků, aby „změnil svět“. Nevyužívá je, protože ani neví jak. Během svých úspěšných let dokázal brilantně analyzovat a odhadovat pohyb kurzů, nicméně realitu kolem sebe se mu pochopit nepodařilo. Ale je zde ještě hlubší otázka – totiž zda nějaká realita vůbec existuje, zda není vše jen přelud.

Pochybnosti

Kniha klade spoustu znepokojivých otázek. To je naprosto v pořádku, ovšem při četbě se objeví i některé problémy – hlavně ten, nakolik je portrét společnosti autentický. Není – společnost není tak odlidštěná, jak ji DeLillo líčí, nežijeme ve virtuálním světě jako Eric Packer a boom dot.comového průmyslu se ukázal být jen bublinou, jež záhy katastrofálně splaskla. Nakonec se ovšem ukáže, že tohle není ani tak slabina knihy jako její silná stránka. DeLillo se zde zjevně nenechal inspirovat „tvrdou“ realitou kolem, nýbrž marketingovými kampaněmi firem, zejména pak z oblasti informačních technologií.

Cosmopolis je jistě neobyčejná kniha. Každou větou nutí k přemýšlení a každou větou též překvapuje. DeLillo je znám coby úžasný stylista, zde prokazuje, že je i úžasný experimentátor obohacující běžný jazyk o netušené vrstvy.