Don DeLillo patří už několik desetiletí k nejrespektovanějším americkým spisovatelům. Dokonce bývá někdy – společně s Thomase Pynchonem a Phillipem Rothem – považován za největšího amerického prozaika. A hold mu skládají i spisovatelé formátu Salmana Rushdieho (jehož nejnovější román nese výrazné „delillovské“ stopy), tak Martina Amise. U nás je znám především díky překladu románu Bílý šum, bohužel nepříliš povedenému, který před pár lety vydala Votobia. Bílý šum je pronikavé dílo o falešném řádu, jež životu v moderní době dodává televizní kultura, informační technologie, ale třeba i akademický „establishment“. Nicméně kvůli překladu, který nedokázal brilantní a náročné DeLillově próze dostát, zůstává tento mistr mezi americkými prozaiky českému čtenáři vlastně neznámý. Až do teď – nakladatelství BB Art se totiž rozhodlo vydat monumentální DeLillovu prózu z roku 1997 Podsvětí. Náročného úkolu se zhostila Lucie Mikulášková, a to nesrovnatelně lépe než její předchůdkyně.

Podsvětí, hra stínů, neustále proměnlivá hranice mezi životem a smrtí, anebo život ve stínu smrti? Jinak řečeno život v moderní době, anebo přinejmenším život, jak se jej pokouší zachytit Don DeLillo. A obálka (původně z roku 1997) románu Podsvětí, s dvěma již neexistujícími newyorskými mrakodrapy, dodává sdělení tohoto textu nádechu palčivosti, neodbytnosti. Takový pocit ovšem vzbuzuje celá DeLillova tvorba. Don DeLillo, autor, o němž „všichni slyšeli, ale málokdo jej četl“ nebo „nejlepší americký spisovatel, jehož Američané nečtou“, jak se o něm vyjadřovala americká média, pochází z rodiny italských emigrantů. Narodil se v roce 1936 a vyrostl v newyorském Bronxu, v italské komunitě. Po absolvování katolické Fordhamovy univerzity pracoval nějaký čas v prestižní reklamní agentuře (mimochodem u stejné firmy kdysi dělal i Salman Rushdie) a v šedesátých letech se pokusil prorazit prvními romány. Ty měly úspěch hlavně u kritiků a právě v intelektuálních kruzích si DeLillo postupně získával obrovský respekt, byť se jeho knihy – na rozdíl třeba od Rothe či Mailera – nestaly zrovna bestsellery. Podobně jako Thomas Pynchon, ani DeLillo nikdy nepřijal místo profesora tvůrčího psaní na univerzitě, neúčastní se literárních festivalů ani nepíše knižní recenze – od šedesátých let se věnuje důsledně psaní, hlavně románů, ale publikoval i řadu pronikavých esejů. Ve více než desítce románů, od Američana přes Koncovou zónu, Běžícího psa, Mao II, Libru až po nejnovější novelu Umělec těla, DeLillo zkoumá nejrůznější fasety moderní reality, zejména pak všeobecný pocit paranoie, konflikt jedince a neosobní sféry „obecna“, zastupované technologií a pop kulturou.

Podsvětí je mistrovské dílo ze sklonku století, román ve všech smyslech slova monumentální a neobyčejně jasnozřivý, pronikavý, byť rozhodně ne lehký na čtení.

„Básník paranoii“ DeLillo, jak jej nazval Martin Amis, je především mistrem ucha a oka – což dokázal mimo jiné i v Bílém šumu. Je mistrný pozorovatel života kolem sebe a v krátké scénce, v útržku zaslechnutého dialogu, v popisu plakátu, scénky z televize, prostě v pouhé črtě dokáže brilantně zachytit to, na co jiní potřebují desítky stran popisu. Sám říká, že coby člověka vyrůstajícího v kulturním podhoubí New Yorku jej – samozřejmě vedle jazzu – hodně oslovil film, zejména evropská nová vlna, jmenovitě pak J.L. Godard. A skutečně, mnohé z techniky filmových scén jako by prostupovalo i do tohoto románu – statické, leč nádherně evokativní scény, vtahující čtenáře přímo doprostřed. Ale doprostřed čeho? Děje je totiž u DeLilla velmi málo. Snad doprostřed úchvatného panoramatu? Ano, ostatně téměž všechny romány Dona DeLilla by šlo ve zkratce charakterizovat jako sekvenci obrazů, které se střídají s proměnlivou rychlostí. A jistě není náhoda, že první kapitola, vlastně prolog Podsvětí, nese breughelovský název Triumf smrti.

Prolog nás zavádí do New Yorku roku 1951, na slavné finále baseballového poháru, ukončené po dramatickém průběhu slavným homerunem, „ránou, která byla slyšet po celém světě“. Ve stejný den (De Lilla prý inspiroval pohled na titulní stránku novin) ale byla slyšet ještě jedna rána, a to první sovětský test atomové bomby. A s těmito dvěma aspekty reality, totiž běžným, každodenním životem (včetně sportu, zábavy, umění) a neustálou hrozbou atomové smrti, si DeLillo hraje v celé knize, nahlíží na ně z různých perspektiv, tak jak vstupují do života protagonistů, bratrů Nicka a Matta Shayových a výtvarnice Kláry. Vše se točí kolem míčku z památného zápasu. Ten prostupuje celým románem, váže na sebe jednotlivé epizody, vlastně spíše scény, v nichž se objevují jednotlivé postavy. Na těchto scénách DeLillo nádherně zachycuje vývoj západní, konkrétně americké, společnosti posledního půlstoletí. DeLillovi se podařilo dosáhnout velmi plastického obrazu: prostupují se tu fenomény kulturní (jazz, pak hippies, Rolling Stones) s širšími, politickými, a to vše je ve stínu strachu z atomové katastrofy.

Kniha má velmi složitou narativní strukturu, s častými skoky, posuny v čase a pozoruhodné je i to, jak i samotná forma psaní odráží zobrazované – od vzrušeného, téměř komentátorského popisu baseballového zápasu až k „hypertextovému“ psaní v závěru románu, odrážejícímu nástup internetu. Atomový test ze začátku románu se tak během knihy přesune do sítě. Pohyb od skutečnosti k virtuální skutečnosti, je ale jen jedním z „velkých“ témat tohoto románu. Tím druhým, prostupujícím většinu autorových děl, je otázka, co to znamená být Američan, zde ovšem zcela zbavena jakýchkoli nacionalistických konotací.

Asi je třeba upozornit, že DeLillo se nikdy nečte snadno, a o této knize to platí dvojnásob. To, co zpočátku vypadá jako nit děje, se záhy třepí do spousty drobných nitek, často končících ve slepé uličce anebo z ničeho nic přerušených a znovu navázaných po desítkách či stovkách stránek. Číst knihu zvíci šesti set stran, jejíž fragmentární děj se točí kolem baseballového míčku z památného zápasu, je roztříštěn do několika desetiletí a zemí, jistě není snadné. Ostatně i někteří z těch, kdo knihu považují za největší americký román druhé poloviny dvacátého století, přiznávají, že měli potíže jej dočíst. A mnozí autorovi vyčítají, že dostatečně neškrtal. Osobně si myslím, že by jakékoli škrtání byla obrovská škoda. V centru DeLillovi tvorby byla vždy otázka po pravdě, snaha co nejvěrněji zachytit skutečnost. A vzhledem k tomuto stěží zpochybnitelnému úsilí vlastně ani nelze DeLillovi vyčítat přílišnou obšírnost či chaotičnost. Svět takový byl, je a bude a tento nádherný román se jej snaží zachytit v celé složitosti a bohatství.