Nedávno vyšel první svazek pamětí Gabriela Garcíi Márqueze Žít, abych mohl vyprávět (Vivir para contarla; Barcelona, 2002). Sahají do roku 1955, kdy neznámý sedmadvacetiletý kolumbijský novinář přijel do Evropy a pronikl za železnou oponu. Mexičan Carlos Fuentes, jenž dosáhl nemenších literárních úspěchů než Márquez, při té příležitosti zavzpomínal na jejich společnou cestu, kterou na pozvání Milana Kundery podnikli v prosinci roku 1968 z Paříže do Prahy. Pro nás je to vynikající příležitost pro připomenutí Márquezova vztahu k Praze - v oněch letech padesátých - z hlediska jeho novinářské práce.

Fyzicky vstoupil Gabriel García Márquez do Prahy o čtrnáct let dříve, nežli v Československu poprvé vyšlo Sto roků samoty (1971). Do Evropy ho jako dopisovatele vyslal v červenci roku 1955 liberální bogotský list El Espectador. Oficiálně jel na ženevské zasedání Velké čtyřky a na benátský filmový festival, případně měl referovat o stavu nemocného papeže Pia XII. Neoficiálně chtěl Márquez, považovaný za osobu spjatou s kolumbijskou komunistickou stranou, navštívit země "za železnou oponou". To nebyl pro novináře žijícího od roku 1953 pod diktaturou generála Rojase Pinilly nevinný výlet. Nápomocni mu proto měli být kolumbijští komunističtí exulanti, kteří se tehdy pohybovali ve středoevropských státech. Mezi nimi spisovatel Jorge Zalamea (1906-1963), delegát Světového mírového kongresu využívající rovněž československé pohostinství. (Lumír Čivrný přeložil v roce 1963 jeho prózu Velký Burundun Burunda zemřel.) Poznámkový materiál z tajné cesty po Československu a Polsku, jejímž pravým cílem byl zřejmě V. světový festival mládeže a studentstva, konaný v srpnu 1955 ve Varšavě, zpracoval Márquez o dva roky později v Paříži. Připojil k němu zkušenosti z další cesty, podniknuté v roce 1957 také do Maďarska a do Sovětského svazu. Reportážní série vyšla souhrnně v roce 1959 v bogotském periodiku Cromo pod názvem 90 dní za železnou oponou.

Její seřazení se neshodovalo s reálnou chronologií cest. Z kryptických důvodů vsadil Márquez do svých pražských reportáží postavu Itala Franka a Francouzky Jacqueline. Šlo o jeho přítele Plinia Apuleya Mendozu a jeho sestru Soledad, kteří zmíněnou cestu do Československa a Polska zřejmě nepodnikli. Bez ohledu na to je Márquezovo novinářské svědectví unikátní. Zachycuje stav dotyčných zemí po Stalinově smrti, dává nahlédnout do Gomułkova Polska, prožívajícího hektický podzim roku 1956, nabízí scénu Kádárova Maďarska, rozstříleného po "kontrarevoluci" v témž roce (viz článek Byl Nagy hrdinou, nebo zrádcem?), předvádí "největší vesnici světa" Moskvu za vlády Nikity Chruščova. Márquez ještě stihl spatřit v moskevském mauzoleu v rakvi ležícího J. V. Stalina předtím, nežli ho Chruščov po XX. sjezdu KSSS (1956) přikázal odstranit z Leninova sousedství a zakopat u kremelské zdi. Zachytil ho takto: "Má lidský, živý výraz, sevření rtů, jež není pouhou svalovou kontrakcí, ale odrazem jakéhosi citu. V jeho výrazu je náznak posměšku. Nenáleží osobě, leda by měla podbradek. Nevypadá na žádného medvěda. Je to člověk klidné inteligence, dobrý přítel, s jistým smyslem pro humor. Jeho tělo je pevné, avšak lehké, v unavené pokožce, s hebkým ochlupením a sotva stalinským knírem. Nic na mě neudělalo tak velký dojem jako jemnost jeho rukou, s útlými a průsvitnými nehty. Jsou to ženské ruce."

Českého čtenáře však více zaujmou reportáže zařazené v Márquezově souborném novinářském díle (Obra periodística 3, De Europa y América, 1983) pod srpen 1959, třebaže zahrnují také zkušenosti z autorovy "ilegální" cesty v roce 1955. První črta má název Pro Češku jsou nylonové punčochy skvostem. Márquez údajně cestoval s přáteli Frankem a Jacquelinou autem z Paříže do Berlína. Potom pokračovali vlakem. Mezi Berlínem a Prahou strávili ve vagoně 15 hodin, z toho "v poslední německé vesnici" stáli dvě hodiny a "v první české", kde je čekalo šest vojáků se samopaly, kteří prohledávali podvozky vagonů, rovněž dvě. Nezvyklý dojem na spisovatele udělaly české ženy oblečené do nádražáckých uniforem, včetně placatých čepic. Zaprášená nádraží mu připomínala, tím spíše, že bylo léto, podobná zařízení v banánové oblasti Santa Marta. Zato restaurace byly srovnatelné se západoevropskými a lepší nežli v Paříži. Cestou ku Praze je český spolucestující, obchodník jedoucí z Paříže, ačkoli nekomunista, pozitivně zasvěcoval do místní ekonomiky. Márquez konstatuje: "Nepotkal jsem žádného Čecha, který by více či méně nesouhlasil se svým údělem. Studenti sotva dávají najevo nespokojenost se zbytečnou kontrolou zahraniční literatury a novin a s nesnázemi při cestách do zahraničí." Do Prahy dorazili cestující za deště v jedenáct hodin večer. Zjistili, že jde o město "živé a veselé". Ubytovali se v hotelu Palace, "nejlepším v Praze", a vyměnili si dolary. Turistický kurs byl oproti normálnímu dvojnásobný. Pojedli večeři, k níž bylo servírováno skvělé francouzské víno. O půlnoci se vydali do středu města, na Václavské náměstí. Poté, co si dali "na terase pod stromy" pivo, zamířili do kabaretu "mezinárodního typu". (Zřejmě šlo o Alhambru v dolní části náměstí.) Zpěvačka zpívala česky Siboney. Márquez sledoval okolí a připadalo mu jako v kterékoli kapitalistické metropoli. Teprve Franco, jenž vyzval k tanci děvče od sousedního stolu, ho upozornil, že zpěvačce se klubou z punčoch palce. Márquez namítl, že z toho nelze vyvodit defekty systému. V Paříži přece přespává množství mužů a žen na chodnících pod novinami, a není z toho revoluce. Franco se mezitím marně snažil přemluvit děvče k návštěvě hotelu; měla s sebou manžela. Nakonec se ve tři hodiny ráno všichni vydali, vybaveni dvěma lahvemi polské vodky a za zpěvu mexických písniček na Hradčany, aby pozorovali východ slunce. Děvče si náhle sedlo na okraj chodníku, svléklo punčochy a dalo si je do kabelky, protože "nylonky stojí spoustu peněz".

Druhá reportáž má název Lidé v Praze reagují jako v kterékoli kapitalistické zemi. Z hlediska dojmů je obsažnější. Za věc pozoruhodnou a dosud nevídanou považoval Márquez zevní projevy důstojníků vlekoucích kufry a nákupní tašky a dávajících čůrat své děti, jako by byli prostí civilisté. Pro něho to bylo stěží pochopitelné, a tudíž učinil závěr: "Nejspíše to bude odvážný důkaz lidské důstojnosti." Zatímco jeho zaujali muži v uniformách, on a jeho přátelé, "naprosto svobodně se pohybující křížem krážem po Československu", všude budili pozornost svými "blue jeans". "Lidé se kvůli blue jeans zastavovali a srdečně se smáli, z které že jsme to spadli planety."

V Praze měl Márquez možnost intelektuálního kontaktu. "Měl jsem příležitost poznat překladatele Garcíi Lorky (šlo zřejmě o Lumíra Čivrného) a dále "pětatřicetiletého profesora španělštiny, dojemně plachého a nervózního, avšak vyznačujícího se obdivuhodnou intelektuální soustředěností. Zná podrobně španělskou literaturu a zvláště se zajímá o jihoamerický román." Márquez tu připomněl postavu na filosofické fakultě tehdy působícího hispanisty a portugalisty Zdeňka Hampla (Hampejse), jenž spolu s Marcelou Svobodovou v roce 1955 publikoval román Vír od Kolumbijce José Eustasia Rivery, jedno ze tří děl hispanoamerické románové klasiky. Co se týče společensko-politického reality, Márquez zaznamenal: "Bloudili jsme po Praze několik dnů a nenarazili jsme na výraznější náznak toho, co by nás přimělo usoudit, že se nenacházíme v nějakém městě západní Evropy. Panuje tu přirozený, spontánní pořádek, bez ozbrojených policistů. Je to jediná socialistická země, kde lidé nedávají najevo nějakou nervozitu a kde člověk nemá - klamný nebo oprávněný - dojem, že je kontrolován tajnou policií." "Sovětský vliv je stěží zjistitelný, ačkoli se říká, že čeští vládci jsou nejvěrnější vůči Moskvě. Rudá hvězda je upevněná na lokomotivách a na veřejných budovách, avšak nezdá se být falešná. Nespatřili jsme zde jediného sovětského vojáka."

Svět je Márquezovi vděčný - a vyjádřil to řadou cen, včetně té Nobelovy v roce 1982 - za ohromující fabulaci, jakou předvedl ve svých prózách. Měli bychom tento vděk rozšířit i na "novinařinu" Márquezova mládí, která se vztahuje k našim zemím. Je to amalgám klíčícího "magického realismu" uprostřed fungujícího "socialistického realismu". Je to "naiv" svědectví a svým způsobem hodnověrná evokace padesátých let.