V dřívějších pramenech byl sice uváděn rok narození 1928, ale sám García Márquez v posledních letech uvedl věci na pravou míru, a tak se řiďme tím, co tvrdí on sám.

Začínal jako žurnalista, pobýval v Evropě a na Kubě a začal psát také povídky. Ty rané později shrnul do svazku Oči modrého psa a vydal je v roce 1974. Debutoval útlým románem Všechna špína světa v roce 1955. Výrazněji však na sebe upozornil až počátkem 60. let, kdy vydal novelu Plukovníkovi nemá kdo psát (1961), román Zlá hodina (1962) a sbírku povídek Pohřeb Velké matky (1962). Pak se na několik let odmlčel a v roce 1967 přišel s románem Sto roků samoty, který mu zcela změnil život a učinil z něj rázem nejslavnější postavu latinskoamerické literatury. Jen během prvního roku se prodalo sto tisíc výtisků a román je dodnes neproslulejším a nejúspěšnějším latinskoamerickým románem všech dob. Sága šesti generací rodu Buendíů, odehrávající se ve fiktivním legendárním městečku Macondo, stále oslovuje nové a nové generace čtenářů. Úspěch tohoto díla (a podle mnohých i jeho kvality) sice García Márquez později již nepřekonal, přesto každé jeho nové dílo vzbudilo vždy široký ohlas a někdy, zvláště po delších obdobích odmlčení, doslova i šílenství. Říká se, že 20. století má pouze tři skutečné bestsellery v oblasti umělecké prózy: Ecovo Jméno růže (1980), Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí (1984) a právě Sto roků samoty. Málokteré dílo tak vysoké umělecké úrovně dokázalo oslovit tak široké masy čtenářů. García Márquez jako veliký vypravěč patří k nejoblíbenějším autorů 20. století ve světě i u nás. Např. Sto roků samoty vyšlo česky již v sedmi vydáních!

Mezi další klíčová autorova díla patří především romány Podzim patriarchy (1975) a Láska za časů cholery (1985), novela Kronika ohlášené smrti (1981) a paměti Žít, abych mohl vyprávět (2002), které se čtou doslova jedním dechem jako opravdový „román života“. Zatím posledním dílem je roztomilá novela Na paměť mým smutným courám (2004). V roce 1982 byla Garcíu Márquezovi udělena Nobelova cena za literaturu za „romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným v bohatě komponovaném světě plném imaginace…“

García Márquez, v Latinské Americe familiárně zvaný Gabo, je dnes už legendární postavou, žijící legendou světové literatury, a to i přesto, že mnohé popuzuje např. jeho obdiv a přátelství s kubánským vůdcem Fidelem Castrem, i přesto, že v 80. letech opustil styl magického realismu, který mu získal takovou slávu, i přesto, že možná nepřekročil stín románu Sto roků samoty; přesto všechno patří bezpochyby k nejvýraznějším postavám světové literatury druhé poloviny 20. století.

Z děl, která García Márquez vydal po románu Sto roků samoty, vyniká zejména druhý vrcholný román, Podzim patriarchy, jazykově jeho vůbec nejbohatší, barokně rozkošatělý, s téměř tradičním tématem latinsko-amerických autorů – s postavou diktátora, který je zde ztvárněn v podobě temného mýtu, krutého symbolu i tragické frašky. Realisticky vyhrocená je novela Kronika ohlášené smrti o rodinné cti a pomstě. Nejdelší Márquezův román, Láska za časů cholery, je o lásce jako o mýtické síle, která překoná všechny nástrahy osudu a života a pro kterou stojí zato leccos obětovat a čekat na ni skoro celý život, tak dlouho, jak čekal i hrdina románu Florentino Ariza: třiapadesát let, sedm měsíců a jedenáct dní.

Jako žurnalista García Márquez občas vydal i prózy, které můžeme označit jako dokumentární či reportážní. Jsou to zejména Zpověď trosečníka (1970), Dobrodružství Miguela Littína v Chile (1986) a Zpráva o jednom únosu (1996). Z nich vyniká především próza prostřední, v níž se hlavní hrdina a vypravěč, chilský filmový režisér, vrací po dvanácti letech v exilu tajně, s jinou podobou a identitou, do Chile, odkud musel po puči v roce 1973 uprchnout, aby zde natočil dokument o skutečném životě v diktátorském režimu generála Pinocheta.

Česky vycházela Márquezova díla od roku 1971, kdy u nás vyšel poprvé román Sto roků samoty v překladu Vladimíra Medka, který doposud přeložil osm jeho knih (včetně jedné chystané) a stal se tak dvorním – a skvělým – překladatelem Garcíi Márqueze do češtiny. Mezi dalšími překladateli pak najdeme např. Blanku Stárkovou, Eduarda Hodouška či Josefa Forbelského. Až do poloviny 90. let u nás vyšla většina jeho nejdůležitějších děl. Nicméně např. některé jeho první prózy z 50. a 60. let vyšly česky až v roce 2006 a na souborné vydání povídek stále čekáme. Systematičtější pozornost je Garcíu Márquezovi věnována od roku 2003, kdy jeho dílo začalo vycházet v jednotné edici v Odeonu. A edice sklízí zasloužený ohlas u čtenářů. Dosud zde vyšlo 14 svazků, další, 15. svazek, se chystá (Zpráva o jednom únosu). V sedmi případech jde o české premiéry. A jistě dojde i na zmíněné povídky. Veliký vypravěč García Márquez si takovou edici bezpochyby zaslouží.

Přehled díla Gabriela Garcíi Márqueze a českých překladů
La hojarasca (1955; Všechna špína světa, č. 2006)
El coronel no tiene quien le escriba (1961; Plukovníkovi nemá kdo psát, č. in V tomhle městečku se nekrade, 1979, samostatně 2006)
La mala hora (1962; Zlá hodina, č. 2006)
Los funerales de la Mamá Grande (1962; povídky; Pohřeb Velké matky, č. výb. in V tomhle městečku se nekrade, 1979)
Cien años de soledad (1967; Sto roků samoty, č. 1971, 1980, 1987, 1997, 2003, 2005, 2006)
Relato de un náufrago (1970; Zpověď trosečníka, č. 2004)
La increíble y triste historia de la cándida Eréndira y de su abuela desalmada (1972; povídky; Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce, č. výb. in V tomhle městečku se nekrade, 1979)
Chile, el golpe y los gringos (1974)
Ojos de perro azul (1974; rané povídky)
Cuando era feliz e indocumentado (1975)
El otoño del patriarca (1975; Podzim patriarchy, č. 1978, 2005)
Todos los cuentos 1942-1972 (1975; soubor povídek)
Crónica de una muerte anunciada (1981; Kronika ohlášené smrti, č. 1984, 1997, 2005)
Viva Sandino (1982)
El secuestro (1982; scénář)
El asalto: el operativo noc el FSLN se lanzó al mundo (1983)
Erendira (1983; scénář)
El amor en los tiempos del cólera (1985; Láska za časů cholery, č. 1988, 2003)
La aventura de Miguel Littín clandestino en Chile (1986; Dobrodružství Miguela Littína v Chile, 2007)
El general en su laberinto (1989; Generál ve svém labyrintu, č. 1995, 2004)
Doce cuentos peregrinos (1992; Dvanáct povídek o poutnících, č. 1996, 2000, 2005)
Del amor y otros demonios (1994; O lásce a jiných běsech, č. 1997, 2004)
Diatriba de amor contra un hombre sentado (1994; hra)
Noticia de un secuestro (1996; Zpráva o jednom únosu, č. vyjde 2007)
Vivir para contarla (2002; Žít, abych mohl vyprávět, č. 2003)
Memoria de mis putas tristes (2004; Na paměť mým smutným courám, č. 2005)