V roce 2003 začalo nakladatelství Odeon vydávat kompletní dílo významného hispanoamerického autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982), Kolumbijce Gabriela Garcíi Márqueze. V reedici již vyšly romány Sto roků samoty, Láska za časů cholery, O lásce a jiných běsech, dále první díl autorových pamětí Žít, abych mohl vyprávět a připravuje se nové vydání románu Podzim patriarchy. Český čtenář však až dosud neměl možnost seznámit se blíže s autorovou reportážní tvorbou. V roce 1987 sice vyšla v sešitovém vydání jeho útlá reportáž Očima skryté kamery o dobrodružství chilského levicového filmaře Miguela Littína, který byl po Pinochetově puči nucen žít v exilu, po dvanácti letech se v přestrojení do Chile vrátil a natočil tam čtyřhodinový film o dusné atmosféře diktatury. K tomu, abychom mohli ocenit novinářské kvality Garcíi Márqueze, je to však málo. Příležitost poznat Garcíu Márqueze jako reportéra nastává až nyní, kdy vychází kniha Zpověď trosečníka. Dlužno podotknout, že po přečtení celé řady jeho magickorealistických děl je takové poznávání příjemné.

Pro hispanoamerickou literaturu, tedy literaturu překotně se vyvíjejícího kontinentu, je charakteristické, že v průběhu celého vývoje od objevení vstupovala politika až příliš často do literatury a naopak, ti největší spisovatelé proměňovali politiku a novinářské řemeslo v literaturu. Stačí připomenout košaté projevy a politická provolání osvoboditele Simona Bolívara, či eseje a články Kubánce José Martího, plné symbolismu a metafor. Dnešní spisovatelé Hispánské Ameriky v této tradici pokračují. K dění ve svých zemích i ve světě se vedle vlastních literárních děl vyjadřují i formou esejů nebo reportáží na stránkách novin a časopisů. Kupříkladu peruánský prozaik Mario Vargas Llosa, který svou literární činnost zahájil jako novinář, komentuje dnes politické události ve španělském deníku El País, Mexičanka Elena Poniatowska zase v prestižním mexickém deníku La Jornada. Jejich články a komentáře se stávají jakýmisi literárními miniaturami.

Politická situace Hispánské Ameriky v minulosti jen málokdy umožňovala svobodnou politickou diskusi, obvyklou na stránkách novin v jiných částech světa, a chybějící prostor brzy poskytla literatura. Zrodila se tak tradice angažované literatury, která většinou stála v opozici proti oficiálnímu politickému proudu. Neobvyklá situace dala vzniknout specifickému žánru, literárními kritiky nazvanému género de testimonio, žánr svědectví. Jde o žánr mezi fikcí a skutečností, který využívá skutečných, někdy i okrajových, ale zajímavých a často dobrodružných příběhů, odehrávajících se na pozadí velkých dějinných a politických událostí. Spisovatel, jenž je vyslechne od skutečných protagonistů, jim pak dává literární podobu. Románem-svědectvím par excellence je například kniha E. Poniatowské Hasta no verte Jesús mío (1969, Na neshledanou, můj Ježíši) dokumentující a komentující události Mexické revoluce z pohledu obyčejné ženy Jesusy Palancares.

K žánru románu-svědectví lze přiřadit i právě vycházející dílo Gabriela Garcíi Márqueze Zpověď trosečníka. Také García Márquez začínal jako novinář; psal články a reportáže do kolumbijského deníku El Espectador. Redakci pak opustil, na své novinářské začátky však často vzpomíná a hlásí se k tomu, že tato práce ovlivnila i jeho literární tvorbu. Reportážní charakter některých jeho děl je patrný na první pohled. Například román Generál ve svém labyrintu (El general en su laberinto, česky 1995) lze číst jako uměleckou reportáž o posledních dnech venezuelského myslitele Simona Bolívara a jeho plavbě po řece Magdaleně. Mnohé autorovy reportáže lze naopak číst jako dobrodružný a napínavý román; k této části autorovy tvorby patří třeba u nás dosud nevydaný román-svědectví Zpráva o jednom únosu (Historia de un secuestro, 1996), v němž jsou vylíčeny události kolem únosu deseti osob, jenž zorganizoval představitel kolumbijské narkomafie Pablo Escobar za účelem vydírání vlády.

Reportážním románem je i Zpověď trosečníka. Autor jej označuje jako „true novel“, tedy literární zpracování skutečné události, jakkoli se zdá neuvěřitelná. Sám García Márquez však při mnoha příležitostech zdůraznil, že v životě ho nikdy nic překvapilo víc než realita. V nejednom rozhovoru připomněl, že i ty nejneuvěřitelnější situace, s nimiž se čtenář setká na stránkách jeho knih, mají reálný základ. Příběh ztroskotaného kolumbijského námořníka vyšel poprvé na pokračování v roce 1955 v novinách El Espectador, pod jménem Luis Alejandro Velasco. Tedy námořníka, který o svých dobrodružstvích vyprávěl reportérovi Garcíu Márquezovi. Knižně vyšla Zpověď trosečníka (Relato de un náufrago) poprvé v roce 1970, tentokrát již podepsaná jménem toho, kdo dal příběhu literární podobu: Gabriel García Márquez. Po více než třiceti letech vychází kniha i u nás, ve výborném překladu Blanky Stárkové. Čeština je devatenáctým jazykem, do něhož bylo dílo přeloženo.

Již pouhé okolnosti vzniku Zpovědi trosečníka by vydaly na samostatný román-svědectví a mohou se jevit ještě méně uvěřitelné než vlastní příběh. Lze se o nich dočíst jednak v autorově prvním dílu pamětí, které jsou touto událostí zakončeny, jednak v úvodu románu, příznačně nazvaném Příběh tohoto příběhu.

Z tragické události, která se odehrála na moři mezi USA a Kolumbií a zdánlivě neměla nic společného s politickými událostmi, se vyvinula aféra, která ve svém důsledku přispěla k pádu vojenské diktatury Gustava Rojase Pinilly a nepřímo donutila Garcíu Márqueze opustit zemi, když byl oficiálními kruhy pronásledován kvůli zveřejnění pravdivé verze události. Hrdinou je námořník kolumbijského námořnictva Velasco, který se spolu s dalšími plaví na torpédoborci Caldas ze základny v USA zpět do Kolumbie. Daleko od břehů USA a daleko od pobřeží Kolumbie smete mořská vlna osm námořníků do moře a po několika dnech pátrání jsou všichni prohlášeni za mrtvé. Oficiální zpráva zní: neštěstí bylo způsobeno nenadálou bouří.

Po deseti dnech je však u kolumbijských břehů nalezen jeden pohřešovaný námořník. Okamžitě se o něj začne zajímat armáda, která se mu věnuje až s přehnanou péčí, oficiální tisk z něj vyrobí národního hrdinu, reklamní agentury se předhánějí, jak celou událost využít pro komerční účely. Námořníkovy hodinky se nezastavily ani při nešetrném zacházení ve vodě? Tenisky byly tak pevné, že vydržely i nápor námořníkových zubů, když se je snažil v zoufalství po několika dnech hladovění rozkousat? To se přeci musí nějak zúročit. „Tisíc dolarů jsem dostal za to, že jsem žvýkal žvýkačku jisté značky a řekl to v reklamě. Od firmy, která vyrobila moje tenisky, jsem dostal dva tisíce peso, když jsem to řekl v reklamě. (…) Nikdy mě nenapadlo, že prožít deset dní na moři o hladu a žízni může být dobrý kšeft.“ Zpočátku je veřejnost lačná dovědět se podrobnosti celé události, ale brzy zájem lidí o námořníka a jeho prožitá dobrodružství opadá. V té době se námořník objeví v redakci opozičních novin El Espectador a nabízí své vyprávění ke zveřejnění. Jakási novinářská intuice vede nejprve šéfredaktora a potom i Garcíu Márqueze k tomu, že stráví s námořníkem dvacet dní a celý příběh si nechá od Luise Alejandra vyprávět. Pravá příčina neštěstí pomalu vychází najevo: námořníky smetla mořská vlna z paluby proto, že loď byla přetížena bednami s pašovaným zbožím. Celé vyprávění začíná v El Espectadoru vycházet na pokračování, náklad novin závratně stoupne. Vláda začíná vyhrožovat, ale již je pozdě celou záležitost tutlat, zejména když si prozíraví novináři stačí od námořníků opatřit fotografie, na nichž jsou zcela zřetelně vidět bedny se zbožím včetně továrních značek.

Tolik okolnosti. Sám příběh je strhujícím dobrodružstvím, které Velasco prožil během deseti dnů od doby, kdy jej pohltilo moře a on sám, na dřevěném prámu, usiluje o přežití. Nebyl by to García Márquez, kdyby z vyprávění někoho jiného neudělal literaturu. Velký příběh o lidské vůli k životu, která je ukryta někde hluboko v lidském nitru a je silnější než rozum, o síle a důvtipu člověka, který si dokáže poradit v extrémních podmínkách. Stejně jako v povídce Kronika ohlášené smrti cítíme hned na počátku nejasnou předtuchu neštěstí, které se vznáší ve vzduchu. „Přiznávám, že já byl taky nesvůj. (…) Tím nechci říct, že jsem od téhle chvíle začal tušit katastrofu. Je ale pravda, že ještě nikdy jsem neměl z blížící se plavby takové obavy. (…) Já, který jsem nikdy mořskou nemoc neměl, jsem začal cítit neklid. Divnou předtuchu.“ Po několika stránkách se předtucha stává skutečností. „Když jsem se dostal na hladinu, neviděl jsem okolo sebe nic než moře. (…) Teprve teď mi došlo, že jsem spadl do vody.“

Začíná boj o přežití. Čas na moři není měřen námořníkovými hodinkami a zdá se, jakoby se zastavil. Je určován jen cyklem opakovaných nájezdů hejna žraloků, kteří pravidelně v určitou denní dobu připlouvají do blízkosti prámu a čekají na kořist. Okamžiky beznaděje a námořníkovy rezignace se střídají s okamžiky vzedmutí sil, které by čtenář v naprosto vysíleném člověku nečekal. Touha po přežití se střídá s touhou po okamžité smrti. „Pochopil jsem už, že umřít je pro mě obtížnější než dál žít, a ta jistota ve mně budila vztek a zoufalství. Ráno jsem se rozhodoval mezi životem a smrtí. Zvolil jsem smrt, a přesto jsem byl stále naživu, připravený s pahýlem vesla v ruce dál bojovat o život. Dál bojovat o to jediné, na čem už mi vůbec nezáleželo. (…) Cítil jsem se špatně, protože jsem nedokázal umřít.“ Po deseti dnech útrap, po deseti dnech žhavého slunce a deseti chladných nocích, po deseti dnech hladu a žízně končí námořníkovo neplánované dobrodružství na březích jedné kolumbijské pláže. Z obyčejného námořníka se rázem (a nedobrovolně) stává národní hrdina. „Nikdy jsem si nemyslel, že by se z člověka stal hrdina, protože strávil deset dní na prámu a snášel žízeň a hlad. Nic jiného jsem dělat nemohl. Kdyby byl ten prám vybavený vodou, lisovanými suchary, kompasem a rybářským náčiním, určitě bych byl zrovna tak živý jako teď. Ale byl by v tom rozdíl: nepovažovali by mě za hrdinu. Takže hrdinství v mém případě spočívá výhradně v tom, že mi deset dní nedovolilo umřít hladem a žízní.“ Luis Alejandro Velasco se za hrdinu nepovažuje. Skutečně jím nebyl, když i přes vynaložený nátlak z vládních kruhů ze svého vyprávění neodvolal ani čárku? To už by ale byl úplně jiný příběh.

Když dával García Márquez svolení ke knižnímu otištění příběhu, poznamenal: „Nečetl jsem tento příběh patnáct let. Připadá mi celkem hodný otištění, ale dost dobře jsem nepochopil, nač ho vydávat.“ V době, kdy nejen ve světě, ale i u nás přibývá počet autorových kritiků, kteří jej obviňují z přátelství s Fidelem Castrem, z kýčovitosti, ze zkreslování obrazu Hispánské Ameriky a dalších prohřešků, je dobře, že Zpověď trosečníka vychází. Přes všechny výtky, někdy i oprávněné, je tato kniha nejlepším důkazem toho, že García Márquez je velký spisovatel a vypravěč. Nebo reportér? Nechť čtenář posoudí sám.