Před rokem se už celý hispánský svět chvěl nedočkavostí. Každým okamžikem měl vyjít první díl pamětí patrně nejslavnějšího hispanoamerického spisovatele všech dob, kolumbijského nositele Nobelovy ceny za literaturu Gabriela Garcíi Márqueze. Stárnoucí „Gabo“, jak mu familiárně říkají všichni Hispánci, a jeho nakladatelé už na knihu dychtivé čtenáře nějakou chvíli připravovali a dávali si načas, aby vyvolali patřičné napětí. Nakonec k největší události hispanoamerického literárního dění došlo 8. října 2002, kdy kniha s názvem Vivir para contarla (Žít, abych mohl vyprávět) vyšla zároveň ve všech španělsky mluvících zemích. Očekávání nakladatelů a kulturních publicistů se vyplnila – kniha vyvolala takřka davové šílenství a nákupní horečku na knižním trhu nebývalou. Jen v Kolumbii se prodával každou minutu jeden výtisk, celkem se jich tu prodalo tři miliony. Ve Španělsku byl třistatisícový náklad vyprodán během prvních čtrnácti dnů a musel se narychlo vydat dotisk 60 000 výtisků. Ve Spojených státech se nakladatel Knopf rozhodl nečekat celý rok na plánovaný anglický překlad a uchýlil se k zcela neobvyklému kroku, totiž k vydání španělského originálu v USA. O netrpělivosti publika svědčí i kuriózní případ krádeže krabice s patnácti výtisky pamětí z kamionu na západě Kolumbie krátce před zahájením prodeje.

Čím to, že se takřka šestisetstránková kniha pamětí jednoho spisovatele stane bestsellerem, který láme všechny rekordy, a proč je Gabriel García Márquez ve svých pětasedmdesáti letech živoucí legendou, jejíž dílo nesmí chybět v žádné (přinejmenším hispánské) domácnosti, která se cítí kulturně a společensky na výši? Když navíc oním dílem jsou vzpomínky člověka, jehož život nijak neoplýval dobrodružstvím či napětím.

Gabriel García Márquez se narodil 6. března 1928 v kolumbijském městečku Aracataca. To se alespoň dočteme ve většině slovníků, encyklopedií, stručných životopisů a podobně. Ale už tady narazíme na problém. V pamětech i jinde sám autor uvádí datum 6. března 1927 a podle toho udává i svůj věk a slaví narozeniny. Avšak na jeho slovo zjevně dá jen málokdo, takže dokonce i v recenzích na tuto knihu, která mohla do otázky roku narození Garcíi Márqueze vnést světlo, se opět uvádí rok 1928. Ani s místem narození to není úplně jednoduché, protože, jak García Márquez vysvětluje v pamětech, se správně nejmenuje Aracataca, ale jen Cataca. Oficiální mýtus je však nekompromisní a patrně neměnný: Gabriel García Márquez se narodil 6. března 1928 v kolumbijském městečku Aracataca.

Dětství, jemuž se věnuje v první části knihy Žít, abych mohl vyprávět, strávil z větší části v domě svých prarodičů, plukovníka Nicoláse Márqueze a jeho ženy Miny, v Aracatace, městečku na karibském pobřeží, které zažilo v prvních desetiletích dvacátého století vlnu prosperity spojenou s příchodem severoamerické banánové společnosti. Odchod společnosti pak znamenal naprostý úpadek města i celé oblasti. Zbylo zde chátrající a pomalu zanikající tropické maloměsto – místo, které Garcíu Márqueze fascinovalo a stalo se předobrazem Maconda, dějiště jeho nejslavnějšího románu Sto roků samoty.

Spisovatelův dědeček, plukovník Márquez, bojoval v tzv. Tisícidenní válce (1899-1902) na straně liberálů, kteří byli v této válce poraženi, ale ozbrojený vnitřní boj v Kolumbii trvá dodnes. Plukovník Márquez prožil pestrý život a dokázal o něm poutavě vyprávět. Na svých vojenských výpravách po sobě zanechal asi šestnáct nemanželských dětí v různých koutech země. V mládí zabil muže v souboji a později svého vnuka poučil, že neexistuje těžší břímě než zabít člověka, což je věta, kterou později uslyšíme z úst postav slavných Márquezových románů. Kromě toho Gabrielovi poprvé ukázal moře, které chlapce příliš nezaujalo, a led, jenž ho okouzlil. Avšak zásadní roli v Gabově dětství hrála babička, v níž čtenář Sta roků samoty okamžitě pozná předlohu k Úrsule, matce rodu Buendíů. Uměla skvěle vyprávět příběhy prodchnuté lidovými pověrami, v nichž se to hemžilo duchy, znameními a předtuchami a skutečnost se jevila bohatší a tajemnější. Ať byly její historky sebenepravděpodobnější, vždycky je předkládala jako čistou pravdu.

Vztahy mezi Gabrielovými rodiči a prarodiči byly zpočátku napjaté, protože plukovník Márquez a jeho žena nechtěli, aby se jejich dcera Luisa provdala za muže, který naprosto neodpovídal jejich představám o ideálním manželovi. Telegrafista Gabriel Eligio García byl konzervativec, přistěhovalec, neměl valné společenské postavení a v době, kdy se začal ucházet o jejich dceru, už byl otcem čtyř nemanželských dětí. Snažili se proto mladým milencům v jejich lásce všemožně bránit, dokonce dceru odvezli z Aracatacy, ale Gabriel Eligio pohotově využil svého zaměstnání a komunikoval se svou vyvolenou pomocí šifrovaných telegramů. Když rodiče viděli dceřinu neústupnost a nápadníkovu vytrvalost nakonec romantickému vztahu ustoupili a dali svolení ke sňatku. Příběh lásky svých rodičů García Márquez zpracoval v románu Láska za časů cholery.

 Matčinu revoltu proti rodičovské autoritě mladý García Márquez zopakoval v době, kdy se vzepřel otcovu přání, aby jako nejstarší z jeho jedenácti dětí vystudoval práva. Vstoupil sice na univerzitu, ale stále ho přitahovalo psaní a prostředí bogotských novinářů a levicových bohémů. Postupně studií zanechal a začal psát pro liberální bogotské noviny El Espectador, pevně rozhodnut, že se stane spisovatelem. Přátelil se s dalšími mladými umělci a žurnalisty a především nadšeně četl. Za jeden z přelomových čtenářských zážitků označuje Kafkovu Proměnu, při jejíž četbě si uvědomil, že literatura nemusí spočívat jen v přímočarém vypravování tradiční zápletky. „Napadlo mě, že neznám nikoho, kdo by směl takhle psát. Kdybych znal, začal bych psát už dávno.“ A také si v Kafkově stylu povšiml rysů připomínajících způsob vyprávění jeho babičky: „Tak vypravovala příběhy má babička; líčila ty nejdivočejší věci úplně přirozeným tónem.“ Kromě Kafky měla na začínajícího spisovatele rozhodující vliv četba angloamerických modernistů – Joyce, Woolfové a především Williama Faulknera, jehož fiktivní Yoknapatawpha přivedla Garcíu Márqueze k vytvoření Maconda –, literární transformace rodné Aracatacy.

V padesátých letech hrozilo Márquezovi, že by se za novinářskou činnost v opozičním tisku mohl dostat do nepříjemností s diktátorským režimem generála Rojase Pinilly, byl proto redakcí deníku El Espectador vyslán do Evropy, aby podával zprávy o umírajícím papeži Piovi XII. K jeho smůle se papež předčasně uzdravil, García Márquez však přesto odjel do Evropy jako dopisovatel. V Římě krátce studoval kinematografii a pak se vydal do východního bloku, do Československa a Polska, později také Maďarska a Sovětského svazu. Reportáže z této cesty vydal v roce 1959 pod názvem 90 dní za železnou oponou. Dojmy mladého latinskoamerického levicového novináře z Československa padesátých let bohužel nebyly přeloženy do češtiny, rozhodně však stojí za přečtení. (Josef Forbelský v článku o těchto reportážích například podotýká, že „za věc pozoruhodnou a dosud nevídanou považoval Márquez zevní projevy důstojníků vlekoucích kufry a nákupní tašky a dávajících čůrat své děti, jako by byli prostí civilisté. Pro něho to bylo stěží pochopitelné, a tudíž učinil závěr: ,Nejspíše to bude odvážný důkaz lidské důstojnosti.‘“).

Do Kolumbie se García Márquez z politických důvodů už nikdy natrvalo nevrátil. Po návratu z Evropy žil ve Venezuele, později v New Yorku a Mexiku. Oženil se s dávnou láskou Mercedes, s níž má dva syny. Aktivně podporoval kubánskou revoluci, osobně se spřátelil s Fidelem Castrem a zakládal pobočku kubánské komunistické tiskové agentury Prensa Latina v Bogotě a v New Yorku, čímž si vysloužil nelibost americké vlády. Přes určité zklamání vývojem Castrova režimu a jeho občasnou kritiku se s Fidelem přátelí dodnes a posílá mu k přečtení rukopisy všech svých děl.

V půli šedesátých let nebyl García Márquez jako spisovatel neznámý. Měl za sebou tři romány, knihu povídek a množství novinových článků, ale žádné jeho knihy se nikdy neprodalo víc než 700 výtisků a mimo Kolumbii o něm slyšel málokdo. To se záhy změnilo. V roce 1965 se na osmnáct měsíců zavřel ve svém pokoji, takřka nevycházel a psal. Prodal auto, zadlužil se, aby měla rodina z čeho žít, kouřil jednu cigaretu za druhou a neúnavně psal. Po ročním úsilí poslal první tři kapitoly románu svému příteli, mexickému spisovateli Carlosu Fuentesovi, který prohlásil: „Právě jsem přečetl osmdesát mistrovských stránek“. Nejslavnější latinskoamerický román všech dob, Sto roků samoty (Cien años de soledad), vyšel v Buenos Aires v červnu 1967 a během prvního týdne se prodalo všech 8000 výtisků. Každý další týden vycházel nový dotisk, román byl přeložen do více než dvaceti jazyků, čtyřicetiletý autor získával jednu mezinárodní cenu za druhou a Sto roků samoty se stalo symbolem toho, co bývá označováno jako „boom“ hispanoamerické prózy, „nová hispanoamerická próza“ či „magický realismus“. Ságu rodu Buendíů a dějiny městečka Macondo, které v sobě skrývají příběh celé západní kultury, četli se stejným uspokojením intelektuálové i běžní čtenáři. Román, který byl tolikrát prohlášen za mrtvý či alespoň umírající žánr, se tu najednou objevil živý a v nečekané podobě – nikoli jako intelektuální experiment, ale jako radostně tryskající vyprávění, nespoutané a bohaté, v němž se prolíná historie osobní, národní a kulturní, čas historický a mytický, každodenní a zázračné.

V šedesátých letech si západní kultura naplno uvědomila, že se neskládá jen z Evropy a Spojených států, ale že v ní zaznívá další silný hlas – hlas latinskoamerický. Gabriel García Márquez by asi těžko dosáhl takové proslulosti, kdyby jeho dílo bylo osamocené. Ale za ním stála celá obrovská literatura jednoho kontinentu, kterou svět v této chvíli objevil. Vedle Garcíi Márqueze tu byli geniální argentinští povídkáři Jorge Luis Borges a Julio Cortázar, Mexičan Carlos Fuentes, Kubánec Alejo Carpentier, Peruánec Mario Vargas Llosa a řada dalších. Takzvaný „boom“ a pojmy s ním spojené jsou v posledních letech (či desetiletích) spíš předmětem kritiky a přehodnocování, nesporným faktem však je, že ačkoli „boom“ byl možná více záležitostí knižního trhu a reklamy než samotné literatury, zajistil hispanoamerické literatuře (především samozřejmě próze) pevné místo v naší kultuře. Díky němu vstoupili hispanoameričtí autoři do evropských a severoamerických nakladatelství, propojil se obrovitý hispánský knižní trh, čímž se španělsky píšícím autorům otevřely nesmírné možnosti, a jistě i díky němu dostal Gabriel García Márquez v roce 1982 Nobelovu cenu za literaturu. Byla to již druhá Nobelova cena potvrzující pozici hispanoamerického románu ve světové literatuře. Tu první získal guatemalský básník a prozaik Miguel Ángel Asturias (u nás známý svými romány Pan prezident a Kukuřiční lidé) v roce 1967, v tomtéž roce, kdy vyšlo Sto roků samoty. Právě vydání Márquezova bestselleru pravděpodobně také ovlivnilo konečné rozhodnutí poroty udělit cenu guatemalskému spisovateli – nikoli jako pouhé ocenění díla jednoho autora, ale, jak tomu u této ceny bývá, jako uznání celé jedné literární oblasti. A ve všeobecném povědomí tuto oblast nakonec ze všech autorů a děl reprezentuje, ať už právem či neprávem, García Márquez a Sto roků samoty.

Márquezova autobiografie vychází pětatřicet let po prvním vydání Sta roků samoty, dvacet let po Nobelově ceně, v době, kdy se slavný spisovatel již třetím rokem potýká s rakovinou. Je poslední z řady děl, z nichž většina byla literární událostí, avšak žádné nepředčilo úspěch románu o rodině Buendíových. Romány jako labyrintický Podzim patriarchy (El otoño del patriarca, 1975), který představoval výrazný posun od živého vyprávění Sta roků samoty, již zmiňovaná Láska za časů cholery (El amor en los tiempos de cólera, 1985), Generál ve svém labyrintu (El general en su laberinto, 1989) o zklamaném umírajícím osvoboditeli Bolívarovi či do období kolonie umístěný román O lásce a jiných běsech (Del amor y otros demonios, 1994) byly možná pro některé čtenáře a kritiky zklamáním, ale na všechny se s napětím čekalo, žádný nemohl projít bez povšimnutí a každý našel své nadšené publikum. Kvality výborného vypravěče uplatnil García Márquez v povídkách či v novele Kronika ohlášené smrti (Crónica de una muerte anunciada, 1981) a konečně i v publicistice, která tvoří podstatnou část jeho díla a často proniká i do beletristických děl, jak je tomu například v románu Zpráva o únosu (Noticia de un secuestro, 1996). Ostatně García Márquez chápe žurnalistiku jako druh literatury, což mu bývá občas vytýkáno, a některé kritické hlasy tvrdí, že je víc novinářem než spisovatelem. Dvě věci však nelze Márquezovi upřít: příjemný plynulý styl vyprávění a schopnost připravit publikum na svá díla. Před vydáním každého nového románu si „připraví půdu“. Zpravidla nejde o klasickou reklamní kampaň, ale spíše nenápadné zmínky, které postupně vyvolají napjaté očekávání, které je ještě umocňované odklady, takže nakonec se čtenáři nemohou dočkat, až budou knihu, o níž se tolik mluví, držet v ruce, a recenzenti a překladatelé jsou připraveni se vrhnout do práce, sotva se dílo objeví na pultech. Nejinak tomu bylo u pamětí, které se ve španělsky mluvícím světě staly jakousi společenskou nutností, takže většina lidí pokládala za nezbytné knihu vlastnit a alespoň z části přečíst.

O literárním významu tohoto díla je možné dlouze diskutovat, ale konečné slovo může zřejmě padnout až s mnohaletým odstupem. Zatím lze s jistotou říct, že García Márquez umí vyprávět a že pro každého, kdo četl některou z jeho knih, jsou jeho paměti plné důvěrně známých odkazů. Zejména v líčení Gabova dětství nalezneme předlohy pro řadu jeho románových postav, poznáváme situace a události, slyšíme věty, které známe z povídek a románů, a s údivem a možná i s trochou zklamání zjišťujeme, že většina toho, co jsme v románu vnímali jako čirou fantazii a originální imaginaci, se vlastně doopravdy stalo a že na „magickém realismu“ není mnoho magického. Ale ani tento objev není nijak nový a převratný. Ať už je úspěch Márquezových vzpomínek dán reklamou, popularitou a oblíbeností jejich autora, či jejich literární kvalitou, je nepochybné, že jejich autor je nedílnou součástí hispánské i světové literatury a kultury. Jeho nepřehlédnutelná osobnost možná nespravedlivě zastiňuje jiné hispanoamerické autory, kteří jsou stejně významní nebo významnější než on sám; na druhou stranu mnoho čtenářů právě díky němu a jeho vyprávění objeví literární Hispanoameriku a její bohatství. A pevné místo má García Márquez i v české literatuře. Vstoupil do ní v roce 1971 románem Sto roků samoty v překladu Vladimíra Medka, následovaly překlady dalších románů a povídek. Sto roků samoty u nás vyšlo ještě čtyřikrát; pátým vydáním letos na jaře nakladatelství Odeon zahájilo vydávání díla Garcíi Márqueze, jehož součástí bude ještě v letošním roce vydání pamětí Žít, abych mohl vyprávět opět v překladu Vladimíra Medka.