Žil kdysi jeden mladý cikán jménem Vajda, který pocházel z bohatého rodu cikánů usazených na Zbojiščích. Prodával na trzích koně.
Jednou koně výhodně prodal v Černivcích, a když se vracel, zastihla ho na cestě hluboká noc. Našel si pohodlný koutek a už už se chystal k spánku, když vtom uslyšel cikánskou píseň. Vyskočil na koně a jel za hlasem. Nedojel daleko - na louce u řeky se rozkládal cikánský tábor. Okolo jiskřících ohnišť sedí cikáni a zpívají, ale tak nějak smutně přesmutně, až srdce usedá. Vajda nikdy tak truchlivé písně neslyšel. Rozhodl se ale k táboru nepřibližovat a zůstat opodál.
Nicméně spoutal koni nohy, přikradl se co možno nejblíže, a pak uviděl u jednoho ohně krásnou dívku. Jak se na ni Vajda podíval, už od ní nemohl oči odtrhnout. Bál se, že když přivře víčka, dívka zmizí a on ji už nikdy nespatří.
Před svítáním umlkly zpěvy i tance a cikáni se začali rozcházet do stanů. Vajda si zapamatoval stan, ve kterém dívka zmizela, a rozhodl se ji unést. Nějakou chvíli počkal, než cikány přemůže spánek, a pak se tiše vkradl ke stanu.
Když nahlédl dovnitř, sotva se udržel, aby nevykřikl hrůzou. Ve stanu leželi porubaní, pobití cikáni bez rukou, nohou, někteří dokonce bez hlav. Celý vnitřek stanu byl potřísněn krví. Tehdy Vajda pochopil, že narazil na mrtvý tábor. Ale ta dívka ho tak okouzlila, že se rozhodl ji vzít s sebou živou nebo mrtvou.
Odstranil několik těl a spatřil ji. Ležela tam celá, neporaněná, ale bledá a chladná.
Vzal ji do náruče, vynesl ze stanu a co nejrychleji běžel ke koni. Za chvíli už pádil směrem ke Lvovu.
Jel tak celý den a celý večer, až přesně o půlnoci se dívka zachvěla a oživla.
"Kde to jsem?" vykřikla. "Co se to se mnou děje? Kam mě vezeš?"
"Jsem Vajda. Cikán ze Lvova. Narazil jsem na váš tábor a jak jsem tě uviděl, rozhodl jsem se, že budeš mou, a tak jsem tě unesl."
"Zbláznil ses? Moji bratři už jistě jedou za námi. Jestli tě doženou, zabijou tě. Copak nevíš, že před mrtvými se nikde neschováš? Okamžitě otoč koně!"
"Nebojím se tvých bratrů, ani nikoho jiného. A ty budeš mou, kdybych se o tebe měl utkat s celým světem."
Sotva to dořekl, ozval se z dálky dusot koňských kopyt.
"Nešťastníče!" zvolala dívka. "Už nás dohnali!"
A tak se i stalo. Bratři dohnali únosce, vzali sestru a Vajdu zbili tak, že dlouho ležel v bezvědomí. Když přišel k sobě, sedl na koně a vydal se zpět k mrtvému táboru. Rozhodl se, že bez té dívky se domů nevrátí.
Pozdě v noci dojel na to samé místo a zase se schoval v nedalekých keřích. Cikáni zpívali a tancovali a za svítání se rozešli do stanů.
A Vajda znovu dívku unesl a snažil se co nejrychleji odjet od tábora ještě za dne, ale všechno bylo marné - bratři ho dohnali, ztrhli z koně a krutě zbili.
"Ne, tak lehce se nedám," byla jeho první slova, když se probral.
To je ale paličák! Jakoby neslyšel, že umrlci mají koně rychlejší než vzduch, a když kůň živého hledá cestu, kůň mrtvého letí pořád dál, les neles, bláto nebláto, ani hory mu nevadí a po vodě pádí jako po louce.
Není proto divu, že mrtví bratři Vajdu dohonili i napotřetí. Tentokrát ho už nebili, ale řekli:
"Co tě to napadá? Copak nevíš, že nám nikdy neutečeš?"
"A co mám dělat, když jsem se šíleně zamiloval do vaší sestry?"
"Co dělat? Když jsi tak neodbytný, pomoz nám… postihlo nás zlo. Zastavili jsme se s táborem na louce nedaleko vesnice a naše koně se zatoulali do polí a spásli žito, a co nespásli, to podupali. My jsme celou noc protancovali a prozpívali a hluboce usnuli. Ráno, když vesničané uviděli, jakou jsme jim napáchali škodu, popadli vidle, kosy, sekyry a porubali nás, všechny nás pobili. A teď nemáme klid a každou noc vycházíme ze země. Tak se ta naše poslední noc opakuje a není jí konce. Naše duše trpí a nemají klid. Jestli nám chceš pomoci, jeď za námi, pochovej nás, jak se patří, zazpívej a pomodli se za pokoj našich duší.
Vajda se uvolil vykonat jejich přání a bratři vzali sestru a zmizeli. Celou noc jel na to místo, kde se rozkládal mrtvý tábor a teprve k ránu tam dorazil. Kolem se válela hustá šedá mlha. Tábor spal mrtvým spánkem.
Vajda vykonal přání mrtvých bratrů, pochoval mrtvý tábor a zazpíval. Jen jednu věc neudělal, jak měl: mrtvou sestru nepohřbil, ale vzal ji znovu před sebe na koně a vydal se domů.
O půlnoci dívka oživla a hořce zaplakala:
"Vajdo, Vajdo! Nerozumný junáku! Proč jsi mé bratry neposlechl? Proč jsi to udělal?! Moje duše nikdy nepozná klid, navěky budu bloudit a trpět! Běda mi, běda!"
A s těmito slovy cikánka zmizela a Vajda se ocitl sám. Najednou ucítil, jak se ho zmocnila strašná slabost, že se v sedle sotva udržel. K ránu dojel do Lvova a padl vysílený rodičům do náruče. Ještě tři dny blouznil v horečkách, a pak umřel.

Němá dívka
Jednoho dne přišel k rabínovi chasid.
"Aj, rabbi, jaké mne to postihlo neštěstí! Mám hluchoněmou dcerku, ke všem lékařům Haliče jsem ji přivedl, ale nikdo mi nepomohl. Všechnu naději vkládám do tebe, rabbi!"
A rabín slíbil, že dívku vyléčí. Nandal si jarmulku, oblékl se, rozevřel Tóru, třikrát udeřil holí do země a zařval hrozným hlasem, až se zdálo, že nejen němá dívka začne mluvit, ale i kamení že se rozezpívá:
"Sáro, dcero Leva, přikazuji ti - mluv!"
Ale děvče mlčí.
"Sáro, dcero Leva, mluv!"
Ticho.
Když už potřetí tak mocně zakřičel, ale tvrdohlavá dívka ani nepípne, náš rabín - aby byl dlouho živ! - se skutečně rozhněval.
"Aha! Tak ty takhle! Nu, když jsi taková palice dubová, tak ať do samé smrti nevydáš ani hlásek!"
A co myslíte, že se stalo? Zázrak se stal: ta dívka je skutečně až dodnes němá i hluchá!

Boží znak
Kdysi se na místě arménského kostela nacházel sad, ve kterém rostly stromy a keře přivezené z Arménie. Jeden strom měl takové plody, že kdykoliv se rozkrojily, ukázal se kříž.
Byla to kdoule.
Bohatý lvovský Armén, Jurko Ivaškovyč, na to upozornil a rozhodl, že je to znak Boží. Když se potom rozhodlo o vystavění kostela v Arménské ulici, byl postaven do tvaru řeckého kříže, který viděl Ivaškevyč v rozříznuté kdouli.

Lékařská praktika
Nedaleko od doktora Lucyka bydlel švec, který měl syna, strašného lenocha. Ševcem se vyučit nechtěl, ale vzal si do hlavy, že se stane lékařem. Pravda ovšem je, že se uměl sotva podepsat.
Švec přišel za Lucykem a prosil ho, aby vzal syna do učení. Lucyk trpělivě vysvětloval, že stát se lékařem není zase tak lehké, že je k tomu zapotřebí mnoho úsilí a vy máte syna lenocha. Nic nepomáhalo. Švec přicházel každý den a prosil.
Nakonec Lucyk ztratil trpělivost a souhlasil. První dny chodil chlapec za lékařem, nosil mu nástroje a pomáhal, kde se dalo. Až přišli k nemocnému, který ležel na posteli a sténal. Byl to místní pošťák a stěžoval si na bolest v břiše.
Lucyk se ho zeptal, co jedl, pokýval hlavou a říká:
"Chtěl bych vidět, co z vás vyšlo."
"Prosím, tady pod postelí," řekla paní poštmistrová a vytáhla zpod postele misku plnou výkalů.
Lucyk od ní misku vážně vzal, zaujatě ji prohlédl, přičichl a strčil pod nos učni. Ten se ale zašklebil a krčil nos.
Lucyk nabral kousek výkalu na prst, zatočil jím před očima a vložil do úst. Chlapec vytřeštil oči. Lékař spokojeně ochunával výkal a bručel si pod nos, jakou že diagnózu určí.
"Něco mi tu nehraje," řekl nakonec učni. "Ochutnej taky."
Sotva to chlapec uslyšel, chytil se za ústa a vyletěl z domu. Ani nezaslechl hlasitý smích Lucyka a pošťáka se ženou, kteří to všechno zosnovali. V misce byly smažené lilky.
Jasná věc, že od té doby přestal ševcův syn přemýšlet o doktorování a vyučil se ševcem. A říkají, že docela dobrým.