Že není tradiční romský folklor nic pro slečinky, je dnes už celkem známý fakt. Jeho rozšíření paradoxně napomohlo nakladatelství Fortuna, když se v roce 1999 zbrkle rozhodlo distribuovat své obnovené vydání folklorního sběru Mileny Hübschmannové do škol a pak se nestačilo divit pohoršení pedagogů i některých Romů nad nedětským a často naturalistickým obsahem. Třeba v pohádce O snědené holčičce muž nakáže ženě, aby mu uvařila maso, ber kde ber, a ta ze zoufalství upeče jejich vlastní dítě.

Dnes už se ví, že romské pohádky byly určeny hlavně k obveselení dospělých, že v nich chudý romský filuta často přelstí hloupého gádža a že vedle draků a princezen v nich taky třeba jezdí sanitky nebo se posílají telegramy. Romské pohádky už si našly cestu do veřejnoprávních médií a figurovaly například v televizním večerníčku (Kočování za pohádkou, ČT Déčko, 1. řada 2018, 2. řada 2019, načetli a sehráli J. Cina a A. Duchoňová) nebo na stanici ČRo Vltava (O chytrém, ale prolhaném zloději Bajcúrovi, 2016). Můžou nás vůbec ještě něčím překvapit?

Naštěstí ano, důkazem je nový výbor editora Pavla Kubaníka Paramisa. Pohádky a příběhy romských vypravěčů z bývalého Československa, kterým autor navazuje na sbírku Mileny Hübschmannové, ale svým pojetím, a především doslovem naše poznání nikoliv nevýznamně posouvá.

Prohlubovat, nikoliv revidovat

Původní Romské pohádky editorky M. Hübschmannové vyšly v roce 1973 v Odeonu na sklonku krátkého historického okénka, kdy prostřednictvím společenské organizace Svaz Cikánů-Romů (1969–1973) mohla tato menšina poprvé realizovat své požadavky na národní sebeurčení. Jak dokládá Kubaník ve svém doslovu, byla tato sbírka ve své době jedinečná důkladným zakontextováním romského pohádkového folkloru i tím, jak je v ní podrobně zachycen původ jednotlivých otištěných vyprávění. Toho se čtenáři nedostalo ani u Marie Voříškové (Cikánské pohádky, 1959 a 1969), ani u Lilly Hodačové (Král bydlí za rohem, 1973), a dokonce ani u romského editora Dezidera Bangy (Čierny vlas, 1969). Kubaníkův historický přehled sběru romské slovesnosti, od prvních korpusů motivovaných jazykovědou přes populární dětské výbory nejasného původu až po cílený a doslovný sběr hübschmannovský, je přehledný a užitečný.

Editor dále vysvětluje, že jeho publikace rovněž čerpá z dat shromážděných M. Hübschmannovou, a to především z pohádek, které uveřejnila spolu s Heinzem Modem v letech 1983–1985 v Německu ve čtyřsvazkovém souboru Zigeunermärchen aus aller Welt (Cikánské pohádky z celého světa). Svůj překlad ale Kubaník pořídil nikoliv přes němčinu, nýbrž přímo z romštiny: z přepisů dochovaných v archivu M. Hübschmannové a uložených v Muzeu romské kultury v Brně a z autentických nahrávek dostupných v rakouském Phonogramarchivu, kterému Hübschmannová plody své celoživotní práce odkázala. Jak sám říká, při převodu se snažil redukovat řečové nešvary vypravěčů, ale zároveň zachovat ráz mluveného slova.

Je sympatické, že ačkoliv editor svou bývalou pedagožku zjevně chová ve veliké úctě, troufá si zároveň problematizovat některá její tvrzení, která se neustálým opakováním a nekritickým přejímáním stala takřka dogmaty. Ne že by přímo revidoval jí zavedený pojem pro paramisa („na pohádky“), jak Hübschmannová označovala tradiční vypravěčské seance dílčím způsobem ještě praktikované v 70. a 80. letech 20. století, ale upozorňuje např. na fakt, že ona sama ke svému korpusu nutně musela přijít na vyžádání – tedy nejspíš nikoli v autentické vyprávěcí situaci. Tomu nasvědčuje i délka Hübschmannovou zaznamenaných pohádek, jejichž vyprávění až na výjimky muselo trvat jen chvíli, a ne často uváděných několik hodin. Kubaník rovněž naznačuje, že není jisté, zda romští pohádkáři byli většinově muži, jak Hübschmannová vždy uváděla, protože evropské lidové tradice spíše odkazují k ženám.

Kolečko písku, povolávák a trenky

Mezi folkloristy se dlouho mělo za to, že Romové přejímali pohádky od svého okolí a nic původního do nich nevnášeli. Heinz Mode s Milenou Hübschmannovou v nich ale identifikovali některé tradiční motivy indického substrátu, což by naopak nasvědčovalo tomu, že Romové tyto motivy z Asie do Evropy přinesli. Tuto polemiku není za současného stavu poznání možné rozsoudit. Hübschmannová nicméně v předmluvě ke své první sbírce přesvědčivě dokazuje, že romské pohádky jsou svébytné především způsobem, jakým s běžnými i neobvyklejšími motivy nakládají. Romský folklor má podle ní významnou kompenzační a psychohygienickou funkci, dává posluchačům zakusit pocit privilegovanosti, v běžném životě tak obtížně dostupný. Hrdina ke svým kouzelným předmětům přichází nezaslouženě a jakoby mimochodem; jeho vítězství je často dílem náhody; smí se chovat iracionálně, a někdy dokonce krutě. Pravidelně přelstí sedláka nebo faráře, zhýčkané a otupělé nadměrným bohatstvím.

Pavel Kubaník tento seznam specifik dále rozšiřuje. Upozorňuje na výrazný kontrast mezi chudobou Romů a bohatstvím ostatních, které romský vypravěč nikdy neopomene zdůraznit. Problematizuje představu, že v každé romské pohádce musí vystupovat romští protagonisté, a ukazuje, jakým způsobem i gádžovské motivy pronikaly mezi Romy a jak naopak Neromové přejímali od Romů. Velmi zajímavý a zábavný je postřeh, že romský hrdina často vyráží do světa od manželky a dětí, ale na konci pohádky si v rámci zákonitostí žánru leckdy nějakou tu urozenou manželku také vyslouží, takže se nám slovy Kubaníka „hromadí opuštěné ženy a rodiny“. V zájmu zachování autenticity editor takové zjevné rozpory – třeba ten, že hrdinovi jsou tu čtyři roky, tu dvacet – záměrně udržel. I v Kubaníkově výběru lechtá bránici kouzlo nechtěného, když vypravěč nechá chrabrého jinocha nosit trenýrky, od vrchnosti mu přijde povolávák a na nádvoří hradu překáží kolečko s pískem. Tyto zcizující momenty, jinak též aktualizační motivy, jsou jedním z velkých lákadel romské pohádky.

Kubaník vypichuje nápadnou absenci v evropském dědictví běžných zvířecích postav. Kromě občasné žáby nebo ptáčka se pravidelně vyskytuje jen mluvící kůň tátoš, který je naopak věrným souputníkem a častým pomocníkem romských hrdinů. Opravdu překvapivá je nicméně postava prasečí nevěsty, která se vyskytuje jak v původním hübschmannovském výboru („Svině nevěsta“, s. 118–120, vypravěč L. Spišák, 1954), tak v současném Kubaníkově z hübschmannovského korpusu („Sviňka nevěsta“, s. 174–178, vypravěčka M. Grundza, 1977). V jádru motivu stojí vymodlené dítě, jímž je prasátko, a neohrožený mladík, který nedbá posměchu, sviňku si vezme za ženu a odměnou je mu překrásná dívka, kterou svou odvahou vysvobodil. Možná i v jiných slovesnostech bývají podobné zakleté krasavice, ale málokterá z nich bude mít „zlatá očka, diamantovou hlavičku“ a bude nosit košík na lesní plody na rypáku. A jedinečná je i tradiční romská vyprávěcí formule „Bylo nebylo, můj sladký, požehnaný a spravedlivý“.

Kubaníkův nový výbor z hübschmannovského sběru významně rozšiřuje korpus romské pohádky u nás a umožňuje příštím badatelům dále pátrat po jejích specifikách. Ostatním, především dospělým čtenářům přináší knížka radost a povyražení, k čemuž byla romská pohádka vždycky určena.