„Jsem už dost starý na to, abych dál bydlel u táty!“ řekne si jednoho dne Bůh a udělá si svůj vlastní svět. A ve čtenáři romské pohádky „Ráj na zemi“ ze stejnojmenné sbírky Gejzy Demetera pořádně hrkne – jaký otec? A neměl by Všemohoucí mít nějaké vyšší důvody pro stvoření světa než jen neúnosnou bytovou situaci?

Tenhle Bůh však vykazuje další lidské vlastnosti – stárne, je unavený a svému nejmilejšímu člověku, Romovi, okatě nadržuje. Nenásilná fúze profánního a sakrálního pak provází všechny zkazky, ve kterých autor čerpá z vypravěčství dědy Jana Telváka-Biňáče, přitom však volně řetězí motivy tradičních humorných i magických a mýtotvorných pohádek do ryze autorských celků.

Úvodní „Ráj na zemi“ obsahuje známý mýtus o Pánubohu, který prvního člověka nedopekl (běloch), druhého připálil (černoch) a teprve třetí byl pěkně dozlatova (Rom). Demeter ovšem v rámci fair play přihazuje ještě čtvrtého homunkula – Asiata, jemuž déšť uhasil oheň v peci, a on proto „celý zežloutl“. Kromě toho je Demeterova verze legendy o stvoření Romů pouhým prologem k eposu, který sleduje jejich osudy v boží zahrádce. Romové nedodrží slib a zahrádku poničí ve válečném tažení. Stávají se věčnými štvanci a o svůj ráj na zemi přicházejí. „Už tolik nebreč,“ chlácholí Bůh prvního Roma, když spolu sledují tu spoušť; Rom zařve, způsobí zemětřesení a zahrádka navěky zapadá sněhem.

V celé sbírce hrdinové často a dobře jedí, aby neztratili sílu, vysvětlují, proč rozumí cizím jazykům, a vesměs mají snahu odůvodňovat své jednání. Kauzálním zákonitostem je přikládána stejná důležitost jako kouzelným vlastnostem magických předmětů. Rozostření hranice mezi světem kouzel a přísné logiky všedního dne činí tyto pohádkové povídky neodolatelně zvláštními. Nehledě na to, že většina čertů je v jádru dobrá, zatímco z většiny venkovských kněží se nakonec vyklubou převlečení čerti.

Nabízí se otázka, proč se dospělý muž, který se celá devadesátá léta živil jako reportér a zaujal povídkovým triptychem Mrtví mezi námi, jehož skvělou adaptaci je možné vidět v představení Šunen, Romale v pražské Viole, obrací k dětskému žánru. Předně romské pohádkářství odedávna bylo určeno dospělým a zahrnovalo v sobě celou sumu zkušenosti a moudrosti lidu bez písemného dědictví. A za druhé, když autor pátral po romských pohádkách, narazil jen na ohlasovou tvorbu z pera českých autorů, která mu věčným omíláním kočování, zpívání a tancování připadala nejapná. Rájem na zemi skládá hold tradici romské ústní slovesnosti, jakož i dědovi Biňáčovi, který ho v Dlhém nad Cirochou vychoval a formoval jeho autorské vidění. Je to sice říše pohádek, ale svým přesahem má co nabídnout i čtenáři seriózní literatury.