Provokativní název knihy Norberta Mappes-Niedieka Chudáci Romové, zlí Cikáni, kterou v překladu vydalo nakladatelství Host, vyvolává bouřlivé reakce. Romisté se děsí, jaké další anticigánské řeči byly jejím prostřednictvím vypuštěny do veřejného prostoru, a příznivci radikálních zásahů proti tzv. nepřizpůsobivým se pravděpodobně těší na slovo spřízněné duše. Ani jedni nebudou úplně spokojeni; přesto se jedná o knihu občerstvující a nanejvýš potřebnou.

Národ, který se národem nestal?
Titul svazku odkazuje ke dvěma extrémním polohám současného diskurzu o Romech. Část veřejnosti zastřešená menšinovou politikou Evropské unie je považuje za „chudáky Romy“, oběti rasové (etnické, národnostní) diskriminace, a nápravu hledá v podpoře kulturních specifik směřující k jejich většímu osamostatnění. Podle autora tento postoj a především rozvojové fondy plynoucí z Evropské unie na jeho šíření přímo přispěly ke vzniku tzv. gypsy industry neboli skupiny lidí romského i neromského původu, kteří ze spíše fiktivní práce kolem emancipace Romů nepokrytě tyjí.

Část veřejnosti je naopak odmítá vnímat jako etnickou skupinu, vidí v nich pouze „zlé Cikány“, zbídačelou společenskou spodinu s odpovídajícím sklonem ke kriminalitě, a řešení vidí v jejich rozpuštění ve většinové společnosti. Ani v České republice není tento postoj neznámý – v desátých letech 21. století se tzv. plzeňská antropologická škola, považující Romy za myšlenkový konstrukt, vymezovala proti klasické hübschmannovské škole romistiky, stavějící na unikátním spojení romské etnicity, kultury a jazyka.

Autor se sice tváří přísně, staví se proti pojetí Romů jako neteritoriálního národa a na mnoha příkladech se snaží dokázat, že jsou příliš kulturně, jazykově a nábožensky heterogenní, než aby mohli být víc než „abstraktní představou, která ve skutečnosti neexistuje“, ale zároveň vůči nim prokazuje nebývalou míru lidského porozumění. Na rozdíl od většiny etnologů však nevidí jako prapříčinu romské odlišnosti jejich specifickou kulturu, ale spíš hledá obyčejná vysvětlení pro obyčejné situace, do kterých se mohou snadno dostat i příslušníci bílé majority.

Geniálně například rozkrývá, proč si obyvatelé nejchudších osad a ghett nerozloží své skromné příjmy rovnoměrně, místo toho všechno probendí během několika málo dní a pak po zbytek měsíce hladovějí. „Lidé ve slumech dokážou ušetřit pouze tak malý obnos, že tato částka nevynahradí větší strádání způsobené tímto šetřením,“ vysvětluje autor jev zvaný ekonomie chudoby a v duchu svého přesvědčení dodává, že veškeré pobídky a rekvalifikační kurzy naplňují jejich příjemce tak maximálně pocitem frustrace a ponížení. Za vyloženě kontraproduktivní považuje tendenci politiků a vlád hovořit k Romům jako k mase, vyzývat je k něčemu (pracovitosti, menší kriminalitě, větší péči o tradice apod.) en bloc. Nikdo nemůže být zodpovědný za všechny členy své skupiny a podobné výzvy mohou Romy jedině naplňovat zoufalstvím. V terénu byl autor opakovaně svědkem toho, že když se zodpovědnost naopak rozložila na jednotlivé rody či domácnosti, jejich příslušníci se dokázali poměrně rychle mobilizovat.

Norbert Mappes-Niediek se bez dlouhých řečí vypořádává i s dalšími klamnými představami, které většinové společnosti o Romech chovají. Přesvědčivě například argumentuje, že rumunští a bulharští Romové, kteří po připojení jejich zemí k Evropské unii vycestovali do západní Evropy, tak nečinili kvůli štědrým sociálním dávkám, které si obvykle z neznalosti systému ani nedokázali obstarat; konali tak spíš z nejasné představy, že na Západě bude lépe, a sami sebe tak vehnali do ještě větší izolace a chudoby. Vysmívá se lidem, kteří věří na sofistikované gangy obchodníků s lidmi, kteří na ulici vystrkují romské mrzáky a matky s kojenci, aby žebrali – to se jen západní člověk vzpírá uvěřit, že by někdo opravdu mohl být tak chudý. Anebo jasně dokazuje, že neexistují žádné statistiky, které by prokazovaly vyšší romskou kriminalitu, a naopak tvrdí, že jsou celé oblasti zločinu (násilné trestné činy, kriminalita bílých límečků), kde Romové takřka nefigurují. Zloděje kovů neomlouvá, protože zvlášť na dráze to může být nebezpečné, ale za prvé jejich činnost označuje za „sběračství“, kterému se věnují celé rodiny jako živnosti, za druhé připomíná, že např. v Německu a Nizozemí se na železnici ztrácí dvakrát tolik cenných kovů než v celém Rumunsku a pachatelé jsou často třeba Poláci. Používá zkrátka zdravý rozum a svou vlastní terénní zkušenost z různých zemí a celkem snadno většinového čtenáře usvědčuje z lenosti myšlení.

A byť se ohrazuje proti existenci jednotného romského národa, neopomíná připomenout, že vlastní jazyk a původ propůjčují Romům určitou prestiž, která je zdrojem sebevědomí a potenciálním lékem na dlouhodobě narušenou skupinovou psychiku. Jistou míru významu tedy romské kultuře stejně přiznává.

Panská láska po zajících skáče
Mimořádně podnětná je kapitola věnovaná politice a již zmiňovanému gypsy industry, v níž autor tvrdí, že proromská politika EU je „zrcadlem, v němž se Evropa může zhlížet“, ale nic se za ním neskrývá. Vedle celé řady romských organizací, které se naučily efektivně využívat evropských fondů a dotovat jejich prostřednictvím opravdu užitečné projekty, vzniká také množství projektů a organizací diktovaných pobídkou, jejichž aktéři pouze čerpají prostředky, ale nic reálného neprodukují. Autor podotýká, že každé zveřejnění podobné defraudace v rukou romské neziskovky veřejnost vítá, protože pouze utvrzuje zavedené předsudky. V českém prostředí se v roce 2012 proslavil vylhaný případ neexistující romské strany okradené vlastním pokladníkem, který pro Parlamentní listy vyfabuloval Václav Prokůpek a všechna média ho od nich bez ověřování opsala. Kauzu rozkryl romský novinář Patrik Banga a usvědčil tak mediální scénu z laciné senzacechtivosti a předsudečnosti.

Podobně jako řada dalších odborníků na romský nacionalismus a politické chování (jmenujme Češku Irenu Reichovou, Belgičana Petera Vermeersche nebo autorskou dvojici z Bulharska Elenu Marušiákovou a Vesselina Popova) také Mappes-Niediek upozorňuje na to, že čistě romská strana zastupující primárně zájmy Romů je nesmysl: ve většině zemí „by i jednotná romská menšina byla početně příliš slabá na to, aby se dostala do parlamentu“. Romové ale Romy vůbec často nevolí, zvlášť ne v chudinských osadách. Proč tomu tak je? „Lidé volí určité strany hlavně proto, aby se v budoucnu vyhnuli šikaně a okrádání z jejich strany,“ míní autor. Místo aby romské voliče znectil a pochyboval o jejich inteligenci, vysvětluje jejich jednání jednoduchou logikou a samozřejmě pragmatičností. Se silnými je potřeba být zadobře, jejich přízeň totiž nemívá dlouhého trvání.

Norbert Mappes-Niediek ve své knize navrhuje nahradit dobře míněné, ale neefektivní programy Evropské unie na pozvednutí transnacionální romské menšiny zlepšením práce jednotlivých resortů národních států, jako je zdravotnictví, školství nebo doprava. S návrhem ukončit rozvojové projekty či nepojímat Romy za největší evropskou etnickou menšinu nemusíme v globále souhlasit, jeho návrh je nicméně humánní, praktický a produktivní a jako takový stojí za úvahu.

Kde začíná Balkán
Norbert Mappes-Niediek (1953) prokazuje značnou erudici a neustále mění úhel pohledu: jednou mluví z hlediska evropského kontinentu oproti zbytku světa, podruhé rozlišuje mezi Evropskou unií a dalšími státy Evropy, porovnává východ a západ, Balkán a ostatní Evropu a vedle toho staví zkušenosti z jednotlivých národních států. Může si takové přepínání optiky dovolit: jako novinář publikuje v řadě prestižních listů v Německu, Rakousku a Nizozemí, v letech 1994–1995 působil jako poradce zvláštního zástupce generálního tajemníka OSN Yasushiho Akashiho pro Jugoslávii a napsal několik knih o Balkánu.

Z jeho specializace na jihovýchodní Evropu ale vyplývá jedno úskalí. Ať už jeho poslední dílo vítáme, či zatracujeme, jeho postřehy se stále úzce dotýkají Balkánu, nejčastěji Rumunska, Bulharska a zemí bývalé Jugoslávie. O Romech v západoevropských státech je zde řečeno jen málo a o těch za oceánem už vůbec nic. Je to pochopitelné – není v silách jediného člověka poznat situaci Romů na celém světě do dostatečné hloubky.

Čechům nejspíš polichotí, že zatímco Slovensko v knize figuruje poměrně významně, o Česku převážně není slyšet – až na tvrdou kritiku přetrvávající existence zvláštních, respektive speciálních a praktických škol. Autor opět snáší jasné argumenty, proč mají romské děti obecně horší docházku a do zvláštních škol jsou zařazovány nejen na základě (nevhodně postavených) psychologických testů, ale také na základě žádostí samotných rodičů. Popisuje případ slovenské učitelky, které by údajně nevadilo učit romské děti, ale prý by jí od nich načichlo oblečení, což by její muž nesnesl. „Asi není potřeba dále vysvětlovat, proč šestileté děti za takovými učiteli do školy nechtějí,“ shrnuje lakonicky Mappes-Niediek, „a budeme muset pochopit i rodiče, kteří je k tomu v podobných případech nenutí.“

Možná nás může těšit, že geograficky autor Českou republiku pod Balkán nezahrnuje, z hlediska (nejen) přístupu k přetrvávající existenci zvláštních škol pro romské žáky se k němu ale řadíme přinejmenším mentálně.