Jedno z nejrozsáhlejších děl romské literatury Krajina zahalená dýmem Menyherta Lakatose z Maďarska vyšel česky. Jeho hrdina se zmítá mezi pudovostí a touhou po vzdělání a pravdu nalézá někde uprostřed.

Autoři romské literatury, která se ve větší míře rodí až posledních třicet let, se až na výjimky omezují na poezii a kratší prozaické útvary typu povídky nebo novely. Velké romány, látkou i rozsahem, jsou spíše výjimečné – vývoj romského písemnictví ještě nedospěl do fáze, kdy by touha tvůrčím způsobem fabulovat byla silnější než touha jednoduše zaznamenat autentické zkušenosti jednotlivce. Autobiografický ráz má spolu s absencí literárního kánonu pochopitelný vliv na délku děl. Na pultech knihkupectví se přesto nedávno objevila kniha, která se zajímavým způsobem pohybuje na hraně memorátu a krásné literatury a jejíž autor na čtyř stech stranách rekonstruuje biografii své rodiny, aniž by vypustil ze zřetele okolní politické dění. Maďarský Rom Menyhert Lakatos v Krajině zahalené dýmem (1975) odvážně vyráží do hlubokých vod beletrie, a lze říci, že celkem úspěšně.

Srážka s dospělostí
Romisté a literární kritici se dohadují, co že to ta romská literatura vlastně je. Definovat romského spisovatele je totiž problém – musí být po obou rodičích Rom, dodržovat tradiční zvyky, mluvit a psát romsky? Nebo může být ze smíšeného manželství, romštinu neovládat a psát v jazyce majority? Nad tím vším se vznáší nevyřčený strašák asimilace, která podle puristů nevratně likviduje hlubinné kulturní struktury a ze svých obětí dělá nedovzdělance traumatizované nedostatečnou společenskou prestiží svého původu.

Menyhert Lakatos (1926), vystudovaný inženýr, v životě okusil dostatečně z obou světů, z izolovaného romského i asimilovaného maďarského. Romány psal maďarsky, snad proto, že svého času býval v osadě jediný, kdo kontaktní jazyk díky školní docházce ovládal. Jeho předkové, stejně jako předkové protagonisty románu, přibyli do Maďarska v polovině 19. století a postupně se začali usazovat. Přechod od kočovného života koňských handlířů k usedlému byl pro mnohé bolestný. Lakatosova matka se ovšem rozhodla, že kluk půjde do školy, a také toho dosáhla, i když kvůli slušným šatům a opravdovým botám pro studenta musela krátit prostředky pro ostatní děti a manžela. Po základní škole pokračoval Lakatos na gymnáziu, které dokončil až po válce, když se situace stabilizovala, a nakonec vystudoval Vysoké učení technické v Budapešti.

Tak daleko čtenáře ale román nezavede. Odehrává se převážně ve třicátých letech minulého století a končí po vypuknutí 2. světové války. Bezejmenný hrdina, autorovo alterego, vykresluje chudé, ale celkem idylické dětství v rodinném kruhu. V početné rodině tísnící se v chýšce z bláta a kulatin měl nejradši babičku Lízu zvanou Mámi (pozn. romsky „babička“), která nežila přítomností, ale neúnavně vyprávěla o dobách vandrování a hrdinských kouscích svých předků. Klan Péterešťů odvodil své jméno od vajdy Petra Cinu, který jim kdysi poskytl útočiště a nakonec i manželky poté, co je přepadli maďarští vojáci, vyvraždili jejich ženy a děti a všem mužským uřezali uši.

Podobně barvité jako historie s uřezanýma ušima jsou i další epizody románu. K těm nejvyhrocenějším patří centrální část díla, kdy je sedmnáctiletý protagonista po celkem banálním prohřešku nucený prchnout z osady před maďarským četnictvem a dočasně se octne u jiného klanu. Na místě poprvé podlehne sexuální touze a „ožení se“ s dívkou Vorszou. Vorszin klan je ale v morálním rozkladu a charakterizuje ho karban, opilství a velká promiskuita. Sexuálně probuzený hrdina během jediného dne postupně podlehne hned čtyřem různým ženám a na konci svých eskapád si přirozeně připadá pošpiněný a špatný. Skok střemhlav do dospělosti jej přivádí k touze vrátit se domů i do školy, což také udělá.

V poslední třetině je čtenář svědkem prohlubování chudoby v osadě v závislosti na blížící se válce. Strašlivou nouzi nejlépe charakterizuje několikrát variovaný motiv Romů – koňských handlířů, které hlad donutí podřezat své koně a sníst je. Pojídání koňského masa představuje v tradiční romské komunitě obrovský etický problém, protože koně a psi jedí jenom degeša – nečistí Romové, zatímco pro žuže Roma - pravé Romy je konina tabu. V blízkém městě naplno propuká protižidovská štvanice, z gymnázia hrdinu z rasových důvodů vyloučí a maďarská spolužačka Kočička, kterou tajně miluje, jej po odhalení jeho romského původu zavrhne. Nezbývá než se vrátit do zbídačelé a nemocemi prožrané osady, zapomenout na svět venku a najít si místo mezi svými. Už to ale nikdy nebude stejně bezvýhradně skvělé místo, protože hranice poznání se významně posunuly.

Závěr románu je otevřený a zároveň nelítostně finální: Romy z osady zvané Cikánská Paříž odvážejí vlakem do pracovního tábora. Oni si myslí, že konečně dostanou práci, vydělají si peníze a polepší si ve válečném marasmu; a čtenář si myslí to své.

Román jako řeka
Lakatosův román je v mnoha směrech překvapivý. Jeho literární jazyk je květnatý a výrazně ovlivněný romštinou (např. výraz “bláznivý mlýn“ pro kolotoč nebo zapřísahání „Bože, lížu tvou svatou červenou krev.“) a košatí se všemi směry. Ačkoliv čtenář vnímá dějové předěly, text není členěn do kapitol ani dílů a valí se doslova jako řeka při povodni. Místy je tempo vypravování tak zběsilé, že člověk přehlédne, že už se nalézá v jiném čase na jiném místě, jindy je ukolébán dlouhými introspekčními pasážemi vypravěče a nepostřehne, že se právě začalo dít něco zásadního.

Přesto textu nelze upřít propracovanost a jednoznačné směřování. Asi nejvýraznějším motivem je zrání chlapce v muže, přičemž sexuálně explicitní epizodu je možné chápat jako určitý přechodový rituál na jehož konci stojí hrdina silnější a uvědomělejší. S dospíváním se pojí i druhé velké téma knihy a tím je vnitřní konflikt hrdiny, kterému se dostalo institucionálního vzdělání, ale žije v neliterárním společenství ovládaném magickým myšlením. Povídání o vracejících se duších mrtvých, které ho v dětství tolik děsilo, se s odstupem mění v pověrčivost, a směšné jsou i tradiční léčebné metody proti svrabu, který se potíral močí nebo vodou z opocených oken. Hrdina se pro komunitu stává všemocným guru, který dokáže nejen číst a psát, ale také léčit nebo poradit ve svízelné situaci.

Vzácná příležitost
Už bylo řečeno, že rozsáhlých románů v pravém slova smyslu je zatím v romské literatuře jako šafránu. Výborná vzpomínková kniha Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou vznikla zásluhou Mileny Hübschmannové, která dlouhá léta nahrávala a posléze zredigovala její životopisná vyprávění. Také ve Velké Británii a dalších zemích se zásluhou editorů rodí podobné knihy, na jejichž počátku stojí magnetofon. Skutečných literátů formátu Mateó Maximoffa z Francie nebo Filomeny Franz z Německa se však nedostává, tím méně v českém překladu. V tomto kontextu má česká veřejnost zcela výjimečnou příležitost seznámit se prostřednictvím Lakatosova díla se svébytným literárním prostorem, který se zrodil z tradičních hodnot, ohlíží se do minulosti, ale současně je nezadržitelně formován vzděláním a mírou integrovanosti autorů.

Krajina zahalená dýmem v českém překladu má jedinou vadu na kráse a tou je neutěšená formální stránka knihy. Desítky překlepů a vyšinutí z vazby sice nevypovídají nic o kvalitě Lakatosovy předlohy, ale zbytečně ruší jinak mimořádný počin. Nakladatelství Dauphin se totiž octlo před nepříjemnou volbou – buď nedotažený a nepořádně odvedený překlad zadat jinému překladateli a tím oddálit vydání románu až o několik let, anebo se spolehnout na čtenářskou přitažlivost textu a vydat dílo i s chybami. Vzhledem ke stáří originálu (rok vydání 1975) se nakladatel rozhodl pro druhou možnost. Je to škoda, ale větší škoda by byla, kdyby román nevyšel vůbec.