Malé divadlo Viola přináší velkou lekci ve vzájemném porozumění 

„Tam je taková bouřka, že ‘sem nemohla pracovat!“ vymlouvá se Bára Hrzánová okatě na počasí a svléká vaťák. Jana Boušková jí bez komentáře přisouvá přes stůl plechový hrnek s kořalkou a Mário Bihári se nad harmonikou usazenou na klíně culí do vousů. V představení Šunen, Romale/Poslyšte, Romové, které by se klidně mohlo odehrávat v některé z unimobuněk, kde Milena Hübschmannová v šedesátých letech sbírala ještě fantasticky živý romský folklor, si obě herečky hrají na romské vypravěče. A dlužno říct, že obstojí i před pravým Romem, který jim k tomu dělá muziku. 

Modlitba pro Milenu a Zuzanu
Zadní stěně jako-že-buňky dominuje obligátní oltáříček věnovaný romské svaté, Černé Sáře, opentlený krepovými růžemi, nad hlavami se na šňůře houpe pár po chlapsku pověšených kousků prádla. Především však všechno dění sledují z fotografií dvě nekonvenční ženské tváře. Jednou z nich je už zmiňovaná přítelkyně Romů Milena Hübschmannová, tou druhou zpěvačka a hudebnice Zuzana Navarová.

Obě sešly ze světa předčasně a za velikého smutku mnohých; Hübschmannovou odsud absurdně vyprovodil rychle jedoucí vůz před jihoafrickou poštou, Navarová podlehla vážné nemoci. Po obou zůstalo silné, výmluvné a hlavně optimistické dědictví. Když v první půli trio nastupuje na scénu, ze záznamu hraje píseň Navarové a Biháriho Ma dža ňikhaj a „dělníci“ si potěšeně sdělují: „Slyšíš? Hrajou ji v rádiu!“ Dobrá třetina pohádek, které během pásma zazní, zase pochází ze sbírky Romské pohádky, kterou sestavila Hübschmannová.

Kdo by se bál, že ho čeká další neumělá a trapná nápodoba romské kultury, si může vydechnout. Patronky představení jako by byly zárukou, že diváky čeká zábavný večer s vyprávěním a písněmi, jejichž interpreti se zdánlivě bez námahy vyhýbají jak karikování, tak sentimentálnímu patosu. Přitom Hrzánová i Bihári by díky svým silným vazbám na obě ženy klidně mohli cítit pohnutí.

Jak se Rom chtěl oběsit
Kostra, na kterou režisérka Hana Kofránková nabalila maso inscenace, je velice jednoduchá. Herci se střídají ve scénickém vyprávění nebo recitaci a po každých dvou až třech výstupech zazní jedna společná píseň. Díky Biháriho samozřejmému citu pro romský projev vyznívají hudební pasáže civilně, necharakterizuje je uječenost obvyklá pro neromské produkce romského folkloru; čardáše jsou parádní jízdou na horské dráze, halgata truchlivým nářkem nad krutostí osudu. Vypalovačky typu „A ta černá kočička pobíhá po městě“ nebo „Ty Romové nic nedělaj, jen pijou“ spolehlivě rozdovádí obecenstvo, a i když větší část diváků asi neocení vtipné texty v romštině, nejspíš jim neunikne, že Hrzánová s Bouškovou mají perfektní romskou výslovnost.

Co naopak nemají, je nevkusná rádoby romská intonace v češtině, kterou s takovou oblibou nasazují estrádní umělci. Hrzánová ji používá jako šafránu, jen jednou dvakrát pro podtržení pointy. Obecně když účinkující používají nadsázku, je vždycky striktně oddělená od ostatního projevu, navíc Biháriho přítomnost posvěcuje fórky na adresu Romů. „Jeden Rom měl spoustu dětí a nic k jídlu,“ vypráví muzikant, „a tak si koupil provaz a šel se oběsit. Chce se pověsit, ale provaz byl shnilý a rup, je na zemi. Volá: Ženo, vidíš, jací jsou ti gádžové psi! Prodají ti shnilý provaz, spadneš na zem, div se nezabiješ!“ Hrzánová zase popisuje svého hrdinu: „Byl to čestný Rom. Udržoval pořádek a řádně platil účty za plyn i za televizi.“ Bůh v romské verzi legendy o potopě světa střečkuje, že kdyby měl svět být stejný jako předtím, nemusel si s tou potopou dávat tu práci, ale že je chyba, že Romové neumějí plavat. Nevidomý Bihári se od srdce chechtá, i když je ochuzen o herecké gagy vypravěček.

I když největší díl programu je věnovaný lidové slovesnosti, ve druhé části zazní i autorská tvorba básníků Tery Fabiánové, Margity Reiznerové a Vlada Oláha. To tam je komediantství, Bára Hrzánová i Jana Boušková se o poselství básní dělí s nelíčenou naléhavostí, přičemž „Soske uľiľom“ Margity Reiznerové zazní i v romském originále. Síla představení tkví v tom, že vážné chvilky jsou opravdu vážné a ty veselé nesvazuje obruč politické korektnosti za každou cenu. Takhle nějak asi vypadala atmosféra na tradičních pohádkových posezeních pro dospělé Romy zvaných pro paramisa: všichni společně se v dobrém rozmaru vysmáli své bídě i svým chybám, aby nabrali sílu dál se rvát s tvrdým životem. Šunen, Romale je ale ještě o stupeň lepší – baví se celý sál, Romové i gádžové společně.

Škoda, že divadélko poezie na Národní třídě nedokáže místo pouhých osmdesáti diváků usadit rovnou celou školu. Místo absolvování dobře myšlených, ale nudných a málo funkčních přednášek v rámci multikulturní výchovy by se tu studenti dozvěděli „live“, jak to vypadá, když spolu různé kultury opravdu vycházejí, bez předsudků a hlavně s radostí ze společně stráveného času. A to by mohlo být dost „cool“ i pro české puberťáky.

Fotografie z představení Šunen, Romale v Divadle Viola