Už nějakou dobu se každý recenzent romských knih, autorku těchto řádků nevyjímaje, v závěru textu zahledí do dáli jako Sibyla a prorokuje romské literatuře velkou budoucnost, především pak příchod prvního romského románu. Jeho vzývání patří ke každému doslovu ke sbírce povídek či poezie, ke každému autorskému čtení. Avšak ironie stranou, doba už asi skutečně dozrála k tomu, aby se zkušení matadoři místní romské kulturní scény přenesli přes drobnější prozaické a lyrické útvary a pokusili se vytvořit celý jeden ideový svět namísto jeho fragmentu.

Všichni tento počin očekávali od některého z relativně již známých autorů. Však se také mj. Ilona Ferková, Gejza Horváth či dokonce Andrej Giňa nechali slyšet, že pracují na rozsáhlejším prozaickém díle. Že toto prvenství nakonec připadne úplnému elévovi, o němž zatím nikdo neslyšel a jenž nebyl vystaven formativnímu vlivu evangelistky romské literatury, Mileny Hübschmannové, je obrovské překvapení. Překvapivá je ale i nečekaně vyspělá forma textu a především obsah, který se ani cípečkem nedotýká romské folklorní tradice, čímž se zcela vymyká dosud známé tvorbě.

Roman Erös (1963), autor titulu Cadík, je na obálce skoupý na slovo stran svojí osoby a ani jeho román nenabízí jednoznačné informace. Čtenář tak zakouší málo známý pocit, kdy mu schází jakákoliv předešlá povědomost o spisovateli i knize a může vycházet jen a jen z textu. Po prvním překotném zhltnutí románu se naráz ocitá v situaci, kdy kniha už je přečtená, ale souvislosti unikají. Teprve na druhé čtení má šanci docenit jeho velikou rafinovanost. Indicie jsou rozesety hustě a cíleně a – i když autora zprvu podezíráme - nedochází takřka k žádným nedůslednostem nebo opomenutím.

Proč tedy dobře vymyšlená fabule ukrytá v přesně vystavěném syžetu na první čtení selhává? Jedním z úskalí textu je jeho značná čtivost a zdánlivá povrchnost. Mílovými kroky se čtenář ubírá k závěru v očekávání rozuzlení, ale ve skutečnosti jej už dávno minul a v závěru je zklamaný z jeho nepřítomnosti. Takovou hru se čtenářem by bylo možné připsat autorovi k dobru, jenže – do jaké míry jsme tu svědky záměru a do jaké míry se jedná o autorskou nezkušenost?

Přibližme si děj: sledujeme paralelně se odvíjející osudy židovské dívky Rebeky a polovičního Roma Martina. Rebečina rodina je pronásledovaná gestapem, dívce se podaří utéct a během útěku se spřátelí s Alfrédem, který se jí stane ochráncem a průvodcem až do jejího osamostatnění. Martin je zručný řemeslník a inteligentní, citlivá bytost, ovšem nezřízeně pije a soustavně pracuje na vlastní zkáze. Do života mu vstupuje přitažlivá Karolína a především její matka, paní Zápolecká. V určitém momentu se oba příběhy, Rebečin a Martinův, nečekaným způsobem protknou. Je příznačné, že onen „cadík“ (tsaddik) z titulu románu, duchovní vůdce a usměrňovatel, není v románu jasně specifikován. Tušíme, že zde dochází k jisté vzájemnosti, kdy si postavy vyměňují role - kdo byl doposud cadíkem se stává vedeným, a naopak – ale v románu tohle slovo nezazní ani jedinkrát.

Další zvláštnost je časová. Rebečin příběh je zasazený do období 2. světové války a po ní, zatímco Martin se narodil až začátkem 60. let a my se s ním v pravém smyslu setkáváme až na konci let 90. Časově se tedy minuli, přesto nám struktura románu napovídá, že tu existuje jakési spojení. Toto spojení zprostředkovávají tajemné dveře, jakási brána mezi věky a poslední instance, která přináší spásu, když už ji nikdo nečeká. V tomto čtení by vlastně cadíkem mohly být právě ony dveře nadané zvláštní mocí.

Každá kapitola je uvozena mottem a datací a střídavě vyprávějí o Rebece a Martinovi. Autor tu prozrazuje jednak značnou sečtělost (citace pocházejí třeba z četby Jiřího Ortena, Oldřicha Mikuláška nebo Otokara Fischera), ale také schopnost nadhledu a užití nadsázky, to když v moderních kapitolách cituje třeba seznamku časopisu Reflex, Josefa Luxe nebo Miloše Zemana. Dále se mu na debutanta velmi pěkně daří střídat stylistické rejstříky, takže v Rebečiných kapitolách postavy mluví spisovně a mají jistou inherentní důstojnost, zatímco Martin mluví obecnou češtinou a projevuje se jako opilec a neurvalec.

Bohužel, redaktorská práce, jako tak často u Dauphinu, selhala a podepsala se na nejednoznačném vyznění zajímavého díla. K mnoha prohřeškům patří nedůslednost ve spisovných a nespisovných koncovkách ve vypravěčském hlase, chybějící nebo přebývající „se“, časté překlepy. Kdyby autor býval měl zkušeného redaktora k ruce, mohl se navíc vystříhat některých naivních projevů, třeba neustálého opakování obratu „bylo celkem jasný“, kde mohl čtenáře nechat se domýšlet, místo aby mu interpretaci servíroval na stříbrném podnose. Redaktor měl také odhalit logické lapsy jako v případě spojení „dala si ruce do dlaní“ (str. 148), démonické a těžko proveditelné propití půl milionu korun během jediného týdne (str. 29) nebo celkem obyčejné přehlédnutí ze strany 27, kde se píše „Bez rozpaků ji sjel pohledem od hlavy až k patě a ji to vůbec nepřivedlo do rozpaků.“. A nejoblíbenějším filmem Martina ze strany 30 je „Ikarův pád“, zatímco na straně 108 jsou to „Dobří holubi se vracejí“…

K autorově cti přitom slouží, že se nespoléhá jen na obnošenou obraznost, ale snaží se i experimentovat: „´No jo, vždyť už jdu,´ oznamoval jsem prázdnému bytu a velmi pomalu, abych do něčeho nevrazil, jsem se dobelhal k oknu.“ Velmi výstižné pojetí zmatenosti alkoholika, kterého z opice probere zuřící zvonek. V jiné scéně rafinovaným zamlčením vlastních jmen a užitím zájmen záměrně vyvolá mylný dojem a skutečné dění odhalí až o řadu kapitol později.

Vraťme se nyní k úvodní otázce, proč příběh tak zajímavý, mj. reflektující osudovou spřízněnost romského a židovského etnika, při prvním čtení pravděpodobně zklame. Skvělý syžet by totiž potřeboval být rozvinut na několikanásobně větší ploše než je pouhých 148 stran. Aby čtenář vnímal složité vztahy postav a historické pozadí příběhu, potřebuje každou znakovitě načrtnutou scénu opravdu prožít a vstřebat. Roman Erös vlastně předestírá na kost oholenou strukturu velkého románu, který mu ještě zbývá napsat. Můžeme doufat, že v jeho dalším díle se mu dostane lepšího redaktora a větší trpělivosti v rozvíjení jednotlivých témat.

V každém případě se objevil romský autor, který by se mohl vypsat k opravdové velikosti.