Romština je ohrožená, nicméně žije. Důkazem je literární soutěž Mileny Hübschmannové.

Když se v Česku vrací vězeň z výkonu trestu, obvykle si kromě šrámů na duši přináší i pár nových slov. Výrazy „love“, „chálka“ či „benga“ pochází z romštiny a patří k vězeňskému argotu, odkud se infiltrovaly i do hovorové češtiny. Osobní kontakt s romskými spoluvězni často pomáhá překonávat bariéry - jeden známý autorky těchto řádků, olbřímí „pokérovaný“ motorkář, se například naučil rozlišovat mezi „haluški ciraleha“ a „haluški arminaha“ – halušky se zelím a s brynzou.

Protože jsou běžně známé právě jen kérky a čórky, vzniká dojem, že se jedná o izolované výrazy jakéhosi slangu a romština buď nikdy neexistovala, anebo je to mrtvý jazyk. Aktivních mluvčích skutečně ubývá, přesto romština žije a dokonce v určitém smyslu slova zažívá nebývalý boom. Jedním z projevů životaschopnosti tohoto indoíránského jazyka je fakt, že v soutěži o cenu Mileny Hübschmannové v romsky psané poezii a próze bylo i v jejím 2. ročníku z čeho vybírat a autoři vítězných příspěvků se rekrutovali jak z řad pamětníků, tak Husákových dětí.

Literární cena Mileny Hübschmannové vznikla rok po nenadálém tragickém úmrtí patronky místní romistiky z iniciativy sdružení Romea. Byl to logický krok. Hübschmannová začala mezi Romy docházet v 50. letech minulého století, kdy romský jazyk a slovesnost ještě nebylo třeba resuscitovat, a byla to ona, kdo přivedl první Romy k písemnému projevu. Bez nadsázky stála za vším, co se v oblasti romského písemnictví odehrávalo – motivovala autory, redigovala jejich texty, překládala je a nalézala pro ně vydavatele. Bohužel byla také svědkem masivního úprku od mluvené romštiny pod tlakem totalitní asimilační politiky. Tuhle ztrátu víry v jazyk otců a jeho zanášení uřvanými výpůjčkami z češtiny těžce nesla, a tak i v pokročilém věku nepřestávala za romštinu horovat a všemožně ji podporovat. Její náhlá smrt v roce 2005 by bývala klidně mohla znamenat konec cílené kultivace romštiny jako plnohodnotného literárního jazyka, nebýt několika generací lidí, jejichž životy Milena Hübschmannová nevratně ovlivnila. Díky obrovské úctě k ní a vědomí odpovědnosti za rozjeté a nedokončené projekty nezanikl časopis romistických studií Romano džaniben, i nadále vycházejí knížky romských autorů a vznikla literární cena, která by její výbušnou energii alespoň náznakem ráda suplovala.

U příležitosti 2. ročníku soutěže vydala Romea brožurku pod názvem To nej…, obsahující příspěvky z prvních až třetích míst obou ročníků. Dvoujazyčné vydání hoví jak milovníkům romštiny, kteří se mimo jiné mohou pokochat růzností místních dialektů, tak těm, kteří romštinu neovládají, ale jsou zvědaví, jaká romská literární produkce je. Obecně řečeno, ta lyrická o stupeň pokročilejší než prozaická. Sevřenost výrazu romštině svědčí a její typická obraznost je pro českého čtenáře tajemná i občerstvující („Sedíš u okna, svíráš mříže a díváš se, jak mi rostou vlasy.“ Berkyová Renata, 1. místo 2006). Převažuje milostná, ale objevuje se i angažovaná poezie či dokonce moderní balada („Moc si toho prožila, otěhotněla s ním, nemohla to snést a tak do vody skočila.“ Michal Šamko, 3. místo 2007). Společné je všem básním to, že ačkoliv romsky vyznívají hrdě, půvabně i sofistikovaně, český překlad z pera samotných autorů tyto vlastnosti postrádá. Možná by se napříště vyplatilo k jejich převodu přizvat české básníky, aby se lyrický rozměr romštiny nevytratil.

Prozaické texty často vycházejí z romského folklóru tj. variují dobře známé motivy z romských pohádek. I tady už ale dochází k posunu od prosté reprodukce k literárnímu zpracování, například když Jana Ferdinandová z Galanty rámuje své duchařské vyprávění scénou z moderního obýváku, kde po večeři posedává a popíjí kávu široká rodina. Kdosi vzpomene, že nedaleko údajně působí kořenář a zaříkávač, strhne se debata na téma pověrčivost a matka nakonec vypráví příběh, který se traduje v rodině jejího muže. Jiným možným přístupem je zpracování rodové historie jako v případě Michala Mižigára, který v sedmi částech („Kdysi na východním Slovensku“, „Tatínek na vojně“, „Maminka je nemocná“ atd.) zachycuje osudy své babičky před příchodem do Čech.

Soutěž se prozatím profiluje jako amatérská, vyhlášená jména romské literatury v ní nenajdeme a na charakteru prózy je to znát v určité děravosti syžetů či neobratnosti pointování. Hlavním smyslem soutěže je ovšem zachovat romštinu jako literární jazyk a podporovat Romy, kteří mají literární ambice, zatím ale neměli možnost publikovat ani své schopnosti dále rozvíjet. Pokud soutěž vydrží, dá se i předpokládat, že z řad jejich laureátů časem vzejde něco originálního a literárně překvapivého. Je na čase, aby jednolitý proud české etnické literatury rozrušil nějaký jinoetnický hlas, tak jak to v Británii udělaly Monica Ali nebo Zadie Smith s jejich obrazy ze života potomků přistěhovalců.

Proč rodilých mluvčích romštiny ubývá? Především se na tom nenávratně podepsalo období komunistické asimilační politiky, které v setrvačnosti doznívá dodnes. V jeho důsledku se v romských komunitách věří, že budou-li doma s dětmi mluvit romsky, děti se nikdy nenaučí pořádně česky. A protože té samé propagandě uvěřili už rodiče a prarodiče nynějších matek a otců, aktivní znalost romštiny se v těchto rodinách trvale snižuje a omezuje se na užívání jednotlivých výrazů a frází. Paradoxně to neznamená, že jejich děti umí lépe česky – mluví etnolektem češtiny, specifickou formou osvojené češtiny s řadou odchylek a zvláštností.

Další věc je, že romština skutečně nevládne tak dokonalým lexikálním aparátem, aby dokázala pojmenovat současný svět v celé jeho modernitě a složitosti. Na druhou stranu je však morfologicky bohatá a snadno tvoří neologismy, kupříkladu slovo „thuvaľi“ (cigareta) vzniklo z kmene „thuv“ (kouř) a adjektivní přípony ženského rodu – tedy vlastně „kouřová“.

Konečně řada Romů, kteří vyrůstali v asimilovaném prostředí, se dnes ke svému jazyku vrací a opětovně se ho učí. Ve světě začíná být po romštině poptávka, například na mezinárodních romských setkáních bývá komunikačním jazykem kalderašský dialekt. Díky Mileně Hübschmannové také pokračuje univerzitní obor romistika, který kromě tréninku vlastních studentů pořádá i kurzy pro neoborové studenty a veřejnost. Jeho čerstvou frekventantkou je i romská výtvarnice Laďa Gažiová.

Romština žije. Někde se ztrácí, jinde ji její mluvčí začínají znovu cenit a šlechtit. Literární cena v romském jazyce je výborný způsob, jak romštinu propagovat a dodat jí prestiž. V příštím almanachu vítězných prací by se však hodila pořádná redakce textů a méně experimentování s barvami podkladů, na nichž je bílé písmo těžko čitelné.

To nej z literární soutěže Mileny Hübschmannové, sbírka příspěvků z 1. a 2. ročníku Literární soutěže M. Hübschmannové, Romea, 2007.