Gypsies in da Chanov
Ghetto no. 1

Gypsies in da Chanov

Ghetto no.1 se také jmenuje devadesátiminutový dokument o učebnicovém selhání sociálního inženýrství v mosteckém Chanově. Televizní a filmový tvůrce Ivan Pokorný se ve svém ambiciózním snímku pokusil proniknout do nitra ghetta, prozkoumat příčiny jeho vzniku i možnosti jeho revitalizace a upozornit, že velkou část viny na stávajícím marasmu komunity nese neromská většina. Přes všechnu snahu však zůstal vně.

Na pozadí převalujících se bouřkových mračen se z malebně zvlněné krajiny zdvihá k obloze osamělá skupina věžáků. Kamera pomalu zajíždí mezi ně a bere diváka na truchlivou prohlídku ulic zejících prázdnotou, na kost oholených průhledných bytů, ožehlých balkonů, zkroucených dveří od výtahu a především závratných hromad odpadků, které kolem sídliště vytváří téměř rituální prstenec. Do výmluvně zkázonosné hudby v pozadí promlouvá režisérův hlas: Toto je první mezi romskými ghetty v České republice, ghetto no. 1…

Ghetto no. 1 se také jmenuje devadesátiminutový dokument o učebnicovém selhání sociálního inženýrství v mosteckém Chanově. Televizní a filmový tvůrce Ivan Pokorný se ve svém ambiciózním snímku pokusil proniknout do nitra semknutého ghetta, zevrubně prozkoumat příčiny jeho vzniku i možnosti jeho revitalizace a upozornit na to, že velkou část viny na stávajícím marasmu komunity nese neromská většina. Přes všechnu snahu však zůstal vně – tak jako se oko jeho kamery vozilo po nedůstojných životních podmínkách jedné skupiny našich Romů v úvodu filmu, svezl se i jeho film po povrchu mnoha nakousnutých a nedořečených otázek.

Není však divu. Kdyby se byl podržel vytyčeného tématu chanovského ghetta, mohl přijít s něčím opravdu důležitým a zrušit jednu ikonu, o kterou se xenofobní Češi s oblibou opírají. Protože však, vlastními slovy, „chtěl celou záležitost pojmout z gruntu“, někde mezi osidlováním poválečných Sudet, zkoumáním rasových odlišností a kauzou kolem letského vepřína se mu Chanov vytratil.

Pořádek mezi plísní
Utopický chanovský projekt, kterým se soudruzi doufali prsit před zbytkem světa, byl součástí výstavby nového a krásnějšího Mostu. V roce 1964 totiž padlo rozhodnutí, že historický Most bude muset ustoupit těžbě hnědého uhlí, a o kus dál se vybuduje Most náhradní. Sídliště Chanov vzniklo v roce 1978 a v následujícím roce bylo do užívání především romských nájemníků slavnostně předáno prvních šestnáct bytů. Jak vzpomíná jedna pamětnice v dokumentu, o byty byl velký zájem a dokonce vznikla čekací listina. To je zajímavé, řekne si divák, kde se tedy stala chyba?

Jenže to už režiséra zaujalo něco jiného. Teď zrovna mluví s účastníky rekvalifikačního kurzu, z nichž část bude mít po absolutoriu zajištěnu práci. Sleduje je při výuce, natáčí jejich naděje na lepší budoucnost a cítí s těmi, kteří v závěrečném výběrovým řízení neuspěli. Další střih: Romčata odvážejí na dětském kočárku šrot do sběrny a za utržené peníze si kupují sušenky a limonádu. Střih: potomek českých Romů Čeněk Růžička vysvětluje své radikální stanovisko vůči existenci prasečáku na místě bývalého cikánského tábora v Letech u Písku. Střih: Chanovští svépomocí zkrášlují své sídliště. Střih: Petr Bakalář promlouvá o rasové predestinaci Romů k rození hojného potomstva. A tak to pokračuje dál, tváře oslovených znalců střídají drsné obrázky z chanovské reality a vyčítavé mordy chrochtající čuníků.

Problém není v tom, že by všechny oblasti „romského problému“, jak to režisér tvrdohlavě nazývá, nebyly legitimní a důležité, ale v obrovském záběru, který si autor vytyčil. I když zde zazní hodně zajímavých, často kontroverzních názorů, pravé příčiny devastace modelového bydlení se Ivan Pokorný ve filmu nedobere. A to je velká škoda.

Přitom se jí svém snímku, jehož vznik si mezi frustrovanými obyvateli Chanova musel těžce obhajovat, několikrát dotkl. Například v první části filmu s kamerou navštíví jeden z chanovských bytů a vidí, že zde panuje snaha udržet úzkostlivý pořádek navzdory zatékání, plísni, popraskané omítce a rozbitým oknům. Opakovaně se také setkává s tím, že místní Romové mají svůj Chanov vlastně rádi, považují jej za svůj domov a s nelibostí nesou skandalizující zájem médií. Není to tak, že ghettoizované Romy nezajímá, v jakém prostředí žijí. Nemají však kam jít, nemají prostředky ani nástroje na to, aby své sídliště zvelebili, a hlavně nesou následky rozhodnutí, se kterými de facto nemají nic společného.

Peklo na zemi
V rámci asimilační politiky komunistického státu vůči Romům došlo k celé řadě nešťastných a ve svém důsledku zhoubných rozhodnutí. Jedním z nich byl v polovině šedesátých let schválený tzv. řízený rozptyl romského obyvatelstva z míst s velkou koncentrací do míst s malou nebo žádnou. Slovenská strana vykupovala od tamních Romů dřevěné chatrče v osadách, které fungovaly na tradičním principu rozšířených rodin a kastovní sounáležitosti, osady srovnávala se zemí, a jejich obyvatele posílala do průmyslových center a vyprázdněného pohraničí v Čechách. Tam je podle dohody česká strana ubytovávala v domech po sudetských Němcích nebo v rychle vznikající nové panelové zástavbě.

Tento proces však provázela celá řada systémových chyb, které vyplývaly hlavně, ale nejen, z minimálního povědomí o fungování romského společenství. Jednak došlo k ostudnému sestěhovávání subetnických skupin, mezi kterými panovala přísná kastovní distance a prakticky jim znemožňovala soužití. Komunističtí funkcionáři také nepočítali s tím, že vrhnout venkovské obyvatelstvo z domků bez tekoucí vody a elektřiny do relativního luxusu nových paneláků představuje obrovský kulturní šok. Tito Romové neuměli zacházet s plynovým vařičem nebo splachovacím záchodem a bez instruktáže vybavení bytů neúmyslně ničili. A konečně slovenská strana sice přislíbila, že do Čech nebude vystěhovávat Romy, kteří nebudou mít předem smluvně zajištěné ubytování, ale v praxi likvidovala osady hlava nehlava a ve vlaku do nové domoviny tak houfně končily celé rodiny, které v cílové stanici neměly kam jít. V rámci tehdy ještě výborně fungující solidarity rozšířených rodin pak v jednom bytě končilo několikanásobně více nájemníků, než jakou měly byty reálnou kapacitu.

Dnešní mladí Romové z Chanova nechápou, proč je jejich životní prostor zdevastovaný. Narodili se s ostudným cejchem „chanovských Cikánů“ do společenské izolace, která je stejně děsná, jako je neměnná. Musejí se vypořádávat s realitou jako s daností, a dělají to po svém, často neuměle, ale nelze jim upřít snahu o lepší život. Ivan Pokorný by byl natočil lepší dokument, kdyby se zkusil dostat k jádru věci, promluvit s pamětníky a zjistit, jaké to bylo tehdy před třiceti lety a v kterém okamžiku se zářivá utopie stala peklem na zemi. Místo toho natočil film o současnosti, který možná postihuje chaotičnost a bezvýchodnost stávající situace, ale nepřináší téměř nic nového.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Zařazení článku:

film

Jazyk:

Země:

Témata článku: