Pierre Derlon (1920–?), autor nedávno vydané publikace Okultní tradice Cikánů, tvrdí, že nadějného čaroděje dokáží Cikáni¹ rozpoznat mezi ostatními dětmi podle schopnosti chytit mouchu v letu. A spolkne-li žena sperma tzv. magnetizéra, kterých je prý mezi Cikány spousta, přijímá trávicím traktem dárcův magnetismus. Tvrdí toho ještě mnohem víc a člověk se nestačí divit, co všechno o Romech ještě nevěděl. Je to ale trochu záhada – i když tvrdí, že všechny tyto zvláštnosti jsou běžné u všech Romů bez výjimky, u těch našich bychom podobné čarodějnictví hledali jenom stěží.

Kdo je větší mág?

Když v roce 1939 tehdy devatenáctiletý autor šlapal po setmění na kole po prašné cestě francouzským venkovem, zahlédl v příkopu něco tmavého. Nedalo mu to, po pár desítkách metrů se vrátil a našel muže topícího se v odvodňovacím kanále. Zachráněný se jmenoval Hartiss a shodou okolností to byl tzv. kaku, cikánský čaroděj, který v Derlonovi rozpoznal dávno vyhlíženého učně. Odvedl ho do tábora ke své skupině, kde byl přijat jako starý známý, a tak mu „na ramena padl, jako plášť utkaný ze stínu, magický svět Cikánů, stal jsem se člověkem, jímž jsem; a cizincem tomu, čím jsem byl.“

O okolnostech Derlonova rozchodu s biologickou rodinou a jeho sžívání se s kočovnými Cikány, ani o jeho dlouhé kariéře drezéra cvičených holubic u cirkusu, se však z knihy nedozvíme téměř nic. Autor se rovnýma nohama vrhá do detailního popisu magických praktik Cikánů, jak je údajně poznal na vlastní kůži, doplněného řadou ilustrací a fotografií. V kapitolách pojmenovaných například Čtení v myšlenkách, Pánové ohně nebo Tajemství drápu podrobně seznamuje čtenáře s přísně tajnými postupy, čerpajícími z frenologie, chiromantie, hypnózy i voodoo, které mu svěřili jeho – dlužno podotknout že nejrůznější – učitelé.

Kromě známějších a relativně hojně popsaných praktik, jakými byl třeba systém značek z listí a větviček, používaný kočovníky k zanechání zprávy příštímu konvoji (tzv. patrin), však vrší celou řadu zcela překvapujících novinek. Třeba se dočteme, že kakuové za jarní rovnodennosti žvýkali větvičky šípkové růže a potom plivali směrem ke gádžovským zahradám, protože opovrhovali jejich přešlechtěnými čajovkami. Kakuové prý také házeli kuřecí pařáty a vnitřnosti do jedné nádoby, nechávali je na mrazu ztuhnout do jednoho bloku a pak je používali při transu. Rovněž vyvinuli originální metodu nabourání se do cizího vědomí, kombinující prvky oční jógy a hypnózy, kterou nazvali „záhadný sympatismus“. A antropology by nejspíš ohromilo sdělení, že u Cikánů vládne matriarchát. Matka rodu je prý určena jen k plození dětí a za tím účelem neustále střídá manžely, přičemž každý odvržený je kmenem fyzicky odstraněn. Aby věčně těhotná phuri daj („stará matka“, titul, který přísluší jedině ženě po menopauze!) nestrádala po erotické stránce, stařešinové od mládí připravují tzv. „hladiče“ (sic!), jejichž rolí je zajistit matce tělesnou rozkoš, aniž by došlo k penetraci.

Laik žasne, odborník se diví. Těžko říct, co by na takové skazky řekli čeští a slovenští Romové, třeba i odchovaní osadou, kde se však setkáme maximálně s léčbou uhranutí, trochou milostné magie a pevně zakořeněnou vírou v duchy mrtvých, mule. I v romské literatuře nacházíme autory inklinující k jistým přesahům, ať už je to Roman Erös, Erika Olahová nebo zahraniční Oksana Marafiotiová. Zásadní ovšem je, že ti všichni o věcech nadpřirozena hovoří s velkou úctou a vědomím, že jsou přístupné jen několika vyvoleným, kdežto Pierre Derlon před našimi zraky pořádá něco jako velký výprodej kouzel, která v jeho podání ovládá každý Rom bez rozdílu.

Při bližším pohledu se totiž ukazuje, že když Derlon používá výrazy Cikán a cikánský, mluví hned o Kalderaších, hned o Manuších, chvilku o Jéniších a pak zase o světských, a kromě toho o nejrůznějších léčitelích a šamanech. Označení Cikán mu, podobně jako britské antropoložce Judith Okelyové, slouží jako zastřešující termín pro celou řadu evropských itinerantních skupin a osob s podobným způsobem života. V první polovině knihy navíc o Cikánech téměř nepadne zmínka a ve druhé se o nich mluví s vysokou mírou orientalismu a kolonialismu.

Derlonovi Cikáni zkrátka obývají fantastický, okultními vědami a sektářstvím nasáklý svět, oplývající tajnou symbolikou a tantrickým sexem, a odlišit občasné dobře odpozorované kulturní specifikum od divokých báchorek excentrického hledače tajemna je prakticky nemožné.

Fanoušci okultismu vítáni

Buďme ale spravedliví. Pierre Derlon mezi francouzské Romy a světské pronikl v předvečer 2. světové války, a tudíž zaznamenal už zanikající svět kočovníků. Jeho exkurz do říše „cikánské magie“ vyšel v roce 1975, rozhodně tedy není zprávou o nedávném výzkumu. Navíc si ani neklade za cíl být odbornou publikací, je to spíš kaleidoskop osobních vzpomínek a zpráva příštím generacím.

K těm nejzajímavějším pasážím patří oddíl věnovaný kultu Černé Sáry v Saint-Marie-de-la-Mer v kraji Camargue. Je příznačné, že si v něm stýská nad profanací každoroční pouti k uctění patronky Romů a jako správný svědek zašlých časů předpovídá její brzký konec. Dnešní Romové sice přijíždějí v autech místo na vozech tažených koňmi a oblečeni jsou podle poslední módy, přicházejí však stále a v nezmenšených počtech.

Jak tedy Derlonovu knihu v 21. století číst? Rozhodně nepatří do rukou sociálním vědcům a nejspíš ani romistům, protože její informativní stránka je, mírně řečeno, problematická. Lze ji doporučit milovníkům okultismu a nadpřirozena jako trochu neskutečnou výpravu do říše fantazie. Derlonův vypravěčský jazyk je barvitý a podmanivý a překlad Tomáše Havla povedený. Jen to celé nelze brát moc vážně.

Závěrem jedno pozastavení. Proč si vlastně nakladatelství Dauphin vybralo až druhou Derlonovu knihu, když ta první, Ainsi vivait le Tzigane (Tak žil Cikán, 1971), slibovala mnohem relevantnější látku, popisující určující období Derlonova setkání a sžívání s francouzskými Romy, která je ze stávající knihy záměrně vypuštěna? Nenašla by si první kniha více čtenářů? Okultní tradice Cikánů jsou klasickou ukázkou přiživování otřepaných stereotypů, k čemuž mohutně přispívá vkusná, ale naprosto zavádějící obálka. Opravdu chceme věřit, že se Romové, to znamená i podnikatelé, vědci a učitelé, nechávají v noci hlídat krysami? A že jsou mezi nimi magnetizéři, kteří léčí pomocí ruky zaťaté v dráp?
 

1. Pokud používám v tomto textu slovo Cikán, odkazuji jednak k jeho užívání v Derlonově knize, jednak k dobově podmíněnému většinovému označování Romů. ^zpět