Romská literatura je jako rozjíždějící se lokomotiva – pomalu a trošku těžkopádně nabírá dech, ale lze očekávat, že jakmile se jednou dá skutečně do pohybu, ztěží ji něco zastaví. Důkazem metaforického „rozjíždění“ může být i to, že se konečně objevilo dílo napsané Romem z Austrálie. Respektive Romkou. Yvonne Sleeová (1966) je z rodiny německých Sintů a se svým anglickým manželem žije v Austrálii. Je autorkou zatím třídílného cyklu lechtivě dobrodružného čtení Sharon Sins (Hříšná Shanon), jehož hlavní hrdinkou je romská renegátka provdaná za velekněze katolické sekty. V roce 2005 však také vydala knihu Torn Away, Forever, kterou nazývá historickým románem, ale v podstatě se jedná o memoáry její babičky Elsy. Ta je z pohledu romských studií daleko zajímavější.

Titul by bylo možné přeložit jako Navždy vykořeněný. Vztahuje se primárně k osobě autorčina pradědečka Augusta, který byl v útlém věku odebrán romským rodičům a umístěn do německé pěstounské rodiny, ovšem sekundárně jej můžeme chápat jako leitmotiv celého autorčina rodu. Ačkoliv pradědeček byl jejími slovy „čistokrevný Rom“, každá další generace rodiny se o něco výrazněji vzdálila od původní etnické a kulturní příslušnosti. Yvonne Sleeové už romské krve v žilách koluje jen nepatrně, zato náturou a zvoleným životním stylem je Romům blíž než její předci po tři generace nazpátek. S určitou rezervou lze proto říct, že v Torn Away, Forever se autorka vyrovnává se svým vlastním vykořeněním a snaží se pro sebe a své potomstvo zachovat jakousi "usable past" – využitelnou minulost.

Kniha je opatřená úvodem, který Sleeová otvírá jako historický exkurz do původu a dějin Romů, ale po oslím můstku se ihned dostává k historii osobní a ke své babičce. Dává čtenáři nahlédnout do interiéru tradičních dřevěných povozů a vytváří tak určitou atmosféru intimity, která se velmi dobře hodí pro vyprávění příběhů. Úvod zakončuje standardní odstavec o odvěkém pronásledování Romů a poslední věta představuje pradědečka Augusta, který byl v rámci tohoto pronásledování určen k převýchově. Vyprávění může začít.

Jeho syžet je možné zachytit jen s obtížemi, protože text nemá jednotné jádro, ale plyne spolu s životními osudy autorčiných praprarodičů a prarodičů. Sleduje příběh pradědečka Augusta a jeho krásné bílé ženy Alžběty, původně svedené a opuštěné mladým šlechticem. August a Alžběta spolu dohromady měli deset dětí, ve zdraví přežilo šest synů a dcera Elsa. Autorka rozvádí témata sourozeneckých třenic, vztahů s gádžovským okolím a s ostatními Romy, strádání za 1. světové války a tragické osudy adoptovaného chlapce Freddyho během 2. světové války. Stručně informuje čtenáře o životech všech bratrů a dovádí příběh této rodiny do vysokého věku rodičů. Ve druhé části stejně biografickým způsobem zpracovává manželství babičky Elsy a Williho, který za 3. říše musel narukovat a za své protihitlerovské poznámky byl zřejmě násilně zlikvidován. Elsa zůstala sama, vychovávala jejich tři dcery a nikdy se znovu neprovdala. Zemřela, když bylo Yvonne Sleeové šestnáct let.

Kniha je rozdělená do dvou částí, nazvaných podle manželských párů August a Alžběta a Willi a Elsa. Každá část se dále dělí na množství podkapitol, z nichž některé jsou vyloženě epizodické (Býk a divý kanec, Záchvat žárlivosti) a jiné představují stavební kameny příběhu (Nikam nepatřit, Každý svou vlastní cestou).

Charakteristické pro knihu přitom je, že kapitoly fungují samostatně jako jednotlivé povídky. Existuje výrazně větší návaznost mezi úvodem a závěrem jedné kapitoly než mezi kapitolami navzájem – s každým nadpisem jakoby čtenář začínal znovu číst a autorka nanovo psát. Svým způsobem to připomíná trajektorii autorčina putování karavanem, ve kterém dílo po dobu sedmi měsíců psala. Každý text je jedním zastavením, po kterém následuje přískok (přejezd) do další epizody (cíle). Jako možná příčina tohoto fragmentárního charakteru románu se jeví i fakt, že spisovatelka vycházela především z jednotlivých vyprávění své babičky Elsy, takže pomlky mezi kapitolami vlastně představují předěly ve vzpomínkách. Sleeová se je snaží přemostit vlastní invencí: podle vlastních slov vkládá drobné historky, aby text lépe plynul. I tak se některé přelomové osobní okamžiky tyčí v popředí jako horské masivy a jemné předivo dějin probíhá bez velké pozornosti v zadním plánu.

Jednotlivé kapitoly přitom často tvoří velice barvité „živé“ obrazy, které jsou silně poznamenané určitou schematičností ústního předávání. Hned v první čtenáře zarazí brutalita scény, ve které Augustův násilnický otčím narve nevlastnímu synovi do krku polévkovou lžíci, vážně ho zraní a způsobí mu následky na celý život. Kapitola Postel plná růží se naopak celá točí kolem lásky a kulminuje momentem, kdy šťastný milenec otrhá všechny růže v zahradě a zasype jimi spící Alžbětu. A v následné Setkání s králem jde právě jen o kratičký moment, kdy Alžběta s Elsou na procházce parkem potkaly krále. Čtenáři v hlavě ulpí momentka, na které matka s dcerou právě prošly živým plotem na cestičku a překvapeně stojí králi tváří v tvář. (Tento fragment má vůbec velice pohádkový charakter: král je tu zjevně jakousi generickou hlavou státu bez ohledu na titul a ženám splní přání jako pohádková postava, tj. přátelsky a lidsky s nimi promluví.) Číst Navždy vykořeněný je tedy jako listovat v rodinném albu a pozastavovat se nad tou či onou fotografií - děj je oslaben, hovoří obrazy.

Mateřským jazykem Yvonne Sleeové je němčina. Romsky nemluví a anglicky se začala učit v pubertě, kdy se spřátelila s americkými vojáky ze základny v okolí svého bydliště, Esslingenu. Její rodina byla disfunkční, Yvonne často utíkala z domova a v osmnácti se odstěhovala do Francie. Francouzština jí ale činila problémy, takže pokračovala do Londýna, kde se seznámila se svým partnerem a budoucím otcem jejich čtyřech dětí, Davem. Dave má velké porozumění pro Yvonnin romský aktivismus a všemožně jej podporuje. Společně odešli do Austrálie, kde Yvonne studovala obchod na Taff college. Píše anglicky, tj. svým druhým jazykem. Ovládá jej velice dobře, bezpečně a přirozeně. Občas se volba idiomů, přirovnání a metafor může zdát poněkud vyčpělá nebo jednostranně účelová – to když člověk pomyslí na virtuozitu Poláka Josepha Conrada nebo Rusa Vladimira Nabokova, kteří oba psali anglicky – ale toku vyprávění to nijak nebrání, možná jej to spíš urychluje.

Torn Away, Forever je malé, výrazně osobní a literárně nijak vynikající dílo. Co by nás na něm mělo zajímat nejsou ani tak jednotlivé, jakkoliv jímavé příběhy, jako spíš motivace autorky Yvonne Sleeové k zachycení vzpomínek své babičky na papír. Než začala psát, bezesporu si uvědomovala závažnost některých momentů v rodinné historii, jako bylo zneužívání postiženého Freddyho na lékařské pokusy nacistickými pseudovědci nebo vytržení Augusta z biologické rodiny. Já si však troufám tvrdit, že spíš než touha zachovat historii ji vedla potřeba stvořit pro sebe minulost a tím i současnost a budoucnost. Yvonne Sleeová je světoběžník a dobrodruh a generace jejích předků jí svým způsobem znemožnily hlásit se k etnické skupině, se kterou cítí velkou spřízněnost. Titul knihy se tak skutečně váže i k ní, vytržené z jednoznačných etnických a národnostních definic a toužící po znovunastolení jakéhosi osobního řádu.

© Karolína Ryvolová