Nejdřív jsme se všichni lekli. Snad ne ten ohraný a k uzoufání trapný romský přízvuk v češtině? A kde jsou Romové? Zase nás čeká pár pitvořících se herců omotaných pestrobarevnými šátky; zase se budeme prkenně usmívat nad gádžovskou představou o bodrých Romech z osady a v duchu se zaříkávat, že už nikdy na žádné „cikánské“ představení nepůjdeme? (Stejně jako si z principu v hospodě nedáváme „cikánský guláš“ ani plátek masa, topinku či omáčku „po cikánsku“...)

Ten rozpačitý okamžik naštěstí rychle pominul. Co v prvních minutách znělo jako hloupá nápodoba, se vzápětí přeměnilo do srozumitelné verze východňárského nářečí proloženého romštinou. Klobouk dolů před jazykovými poradci, tentokrát se to povedlo. (Těžko říct, který ze jmenovaných poradců se věnoval jazyku a který třeba reáliím, každopádně Jan Červenka, Lucie Kováčová, Jéňa Dužda a Milan „Kapišta“ Willinger odvedli dobrou práci.)

Petr Pochop v roli pruďase Kalmana září. Sporý chlapík v tesilkách a špičatých tanečních botách skáče po pódiu jako na perkách, jeho žárlivé scény srší testosteronem a divadelní facky vás budou pálit na tváři. Stele Chmelové coby jeho dceři Marce se přes veškerý komediální talent daří prosadit i druhý plán, ve kterém poblikává smutek sotva odrostlého děvčete, předčasně vyspělého, vedeného ústřední starostí o zamlčené děcko. Výkon Chmelové je celkově nejkonzistentnější, jednak proto, že se na rozdíl od ostatních nepřevtěluje do jiných postav, a pak je z její Marky cítit skutečný prožitek. Kalmanova mladá žena Rózka v podání Blanky Vávrové občas „ustřeluje“ ke karikatuře, jindy je však její matka-vlčice, chránící děti před cholerickým manželem, velmi uvěřitelná. Vladko Vladimíra Jopka se zdá být poměrně nekomplikovanou postavou, obtloustlým prosťáčkem, který je Marce velmi dobrým sparing partnerem jak v žertu, tak ve společné sourozenecké snaze ochránit malého Milka.

Erika Oláhová (Zvolen 1957) píše česky. Přestože část jejích námětů jasně čerpá z romských (folklorních) reálií, i do nich zasazuje to, co je pro ni osobně tématem, tedy především násilí páchané na ženách a násilí v rodině. Nakladatelství Triáda jí vydalo dvě sbírky povídek, Prokletá rodina se objevila v první z nich. Sbírka jako celek je vedená ve spíše vážném tónu, hororové příběhy s nadpřirozenými prvky střídají realistické, ba naturalistické obrazy nefunkčních, rozbitých rodin.

Syžet je celkem prostý: Marka otěhotní s mladíkem, který si našel jinou. Protože je otec zuřivec, své těhotenství tají a porodí tajně na půdě u sedláka, u kterého s bratrem vypomáhají. Děcko sedlákům podstrčí a předstírá, že jej tam pohodili kočovní Olaši, když táhli kolem. Když malý Milko za čas onemocní, ukáže se, že celá rodina je stižena kletbou, kterou na ni přivedl vzteklý Kalman. Aby byla kletba odstraněna a Milko zachráněn, je třeba provést vymítání zla, které si žádá značné Marčiny odvahy.

Soubor MVD povídku naoko interpretuje jako frašku. Divák je bombardován (nikoliv nevkusnými) podněty k smíchu, počínaje Kalmanovým neumělým tetováním na předloktí přes scénu s porodem („nemluvně“ ve tvaru zmrzlinového kornoutu z polystyrenu se ukrývá v kapsáři pod šaty) až po Rózčiny neustálé poznámky na adresu Vladkovy tloušťky. Přesto se představení daří vyvolat nenápadnou předzvěst hrozící katastrofy. Občas je to smích přes zaťaté zuby, co se ozývá z hlediště; zvlášť když opilý a rozzuřený Kalman bije Rózku a Marku a doslova s nimi smýká po zemi.

Nejednoznačnost dramatizaci povídky Oláhové sluší. I její texty občas „ustřelují“, ať už k přemrštěnému patosu nebo zdánlivě nevhodné komické epizodě na pozadí velké tragédie. Její autorský styl už je takový – tak trochu ode zdi ke zdi, ale se silným poselstvím a v každém případě po svém.

Za slabší bych považovala ztvárnění sedláků Vávry a Maryšky i odkazy na hru bratří Mrštíků; trochu to připomíná Televarieté a Kaisera s Lábusem navlečené do ženských šatů. Divák se sice zasměje, ale jenom proto, že se to od něj prvoplánově očekává. Celkově však jednoznačně palec nahoru, jak za povedený risk s východňárštinou, tak za uvedení původního textu romské autorky na prknech českého divadla. Po jarní premiéře pásma Šunen, Romale v pražské Viole je to druhá zdařilá adaptace romské literatury v nedávné době, tak tedy díky za ní.

Premiéra v Malém vinohradském divadle 16. 12. 2010, režie: Peter Chmela, na motivy stejnojmenné povídky Eriky Oláhové ze sbírky Nechci se vrátit mezi mrtvé, Triáda, Praha 2004.