Když se před časem v Hostu připravovala příloha věnovaná nizozemským spisovatelkám, došlo na poslední chvíli k nečekanému zvratu. Margriet de Moorová zakázala publikaci povídky Druhé pohlaví, kterou jsem přeložila pro ilustraci svého článku. Důvod: v žádosti o souhlas padl termín „ženská literatura“. Autorka zásadně odmítá být spojována s něčím takovým. Obsah přílohy ji přitom nezajímá. Souhlas nakonec udělila až po dlouhém vysvětlování a s důraznou podmínkou, že číslo nebude mít nic společného s „tím ženským vyváděním“ (ovšem pro publikaci v Hostu už bylo pozdě). Její odmítavý postoj k militantnímu feminismu je znám („Ji zajímají jiné aspekty vztahů mezi mužem a ženou,“ jak uvádím v Hostu), ale taková prudká reakce budí zvědavost. Proč je tento bod pro ni tak choulostivý? Možná se ještě najde příležitost zeptat se na to autorky přímo, prozatím se chci pokusit o vysvětlení sama – snad jakási doplňující glosa k příloze Hosta.

Sedmdesátá léta v Nizozemsku byla obdobím prudkých společenských změn. I radikální feminismus v té době prožíval své vrcholné období. V literárním provozu se to projevovalo zakládáním feministických časopisů a nakladatelství, ale i ženských knihkupectví, kam byl mužům vstup zakázán. Když jsem počátkem 80. let přijela do Amsterodamu, pohnuté období společenských nepokojů ještě doznívalo. Ve městě pořád ještě vládlo výbušné ovzduší, docházelo ke srážkám mezi squattery a policií (squatterské hnutí bylo tehdy velmi aktivní), vedle toho nebyly vzácností rozsáhlé stávky, celý národ masově demonstroval proti umístění amerických raket. V ulicích udával tón punk a obsazené objekty určené k demolici, kde squatteři často provozovali drobné živnosti. Poměrně běžným jevem byly ženské kavárničky (i tam platilo: mužům vstup zakázán). V této vyhrocené společenské atmosféře nebylo místo pro odstíny, pochyby, váhání, hledání. Není těžké si představit, že „slabší jedinci“ (čti přemýšlivější typy) si v té době vytvořili celoživotní averzi k černobílým postojům. V našich zeměpisných šířkách přitom dobře víme, že zůstat stranou, když všeobecný tlak vyžaduje společenskou angažovanost, svědčí právě o jisté síle. Zajímavé je, že i aktivní feministky dospěly v 80. letech k odstíněnějšímu pohledu. Když v roce 1985 skupinka k feminismu se hlásících spisovatelek (mj. Renate Dorresteinová a Anja Meulenbeltová) založila literární Cenu Anny Bijnsové jako protiváhu k Ceně P.C. Hoofta, která se uděluje za celoživotní dílo a až na vzácné výjimky (např. Hella Haasseová v r. 1983) připadá mužským spisovatelům, použily poněkud vágní termín „za ženský hlas v literatuře“. Nechtěly totiž muže vylučovat. Cenu sice dosud vždy dostala některá spisovatelka, ale je známo, že žhavým kandidátem byl svého času Gerard Reve. V době, kdy debutovala de Moorová (1988), už po ženském separatismu téměř nebylo stopy (např. „ženská“ knihkupectví už zanikala, nebo se otevřela literatuře obecně a zařadila se tak mezi „normální“ knihkupectví, kde tou dobou také už běžně byla k dostání i feministická literatura – tento proces se završil v průběhu 90. let). Přesto se ozývaly hlasy, které se snažily význam i úspěch spisovatelek bagatelizovat. Ve chvíli, kdy knižní trh ovládaly bestsellery z pera Connie Palmenové (Zákony – 175 000 prodaných výtisků), Tessy de Looové (Dvojčata – 200 000 výtisků), Margriet de Moorové (Šedá, bílá, modrá – 125 000 výtisků) a Helly Haasseové (Pánové čajových plantáží – více než 200 000), vyrukoval známý spisovatel Maarten ´t Hart s kuriozním vysvětlením: „Ty fotky Tessy, když psala Děvčata z čokoládovny, byly nádherné. A Margriet de Moorová je taky velmi hezká, zvlášť v televizi (…). A Connie Palmenová připadá mnoha lidem taky přitažlivá. A nezapomeňme na Hellu Haasseovou, ta taky začínala jako krasavice. V roce 1948, když vyšel Urug, byla neuvěřitelně krásná.“ (Pikantní detail: o t´Hartovi je známo, že se rád převléká do ženských šatů – účastil se tak už párkrát tradičního březnového Knižního plesu). Tady někde snad leží klíč k zásadnímu odmítnutí de Moorové. Jednou z možností, jak se vymanit z černobílého feministického pohledu i shovívavých poznámek řevnivých kolegů je povznést se nad věc a hledět si výhradně svého psaní.

Zvláštní místo v tvorbě de Moorové zaujímají osudy dvou sester – volná série povídek psaných v první osobě množného čísla. Při líčení sesterského vztahu se de Moorová opírá o vlastní zkušenost: „Sestry to mají u mě vždycky dobré. Pocházím z deseti dětí, z toho sedmi děvčat. Dřív jsem spávala se sestrami v jednom pokoji, kolikrát i v jedné posteli. Sesterský vztah vnímám jako něco intimního a zvláštního. Když se vztah vydaří, dovedou sestry neuvěřitelně držet pohromadě. V dobrém i zlém.“ Literární sestřičky (i v tom smyslu, že se jako fanatické čtenářky dívají na svět skrze literaturu) sledujeme v nejrůznějších životních stádiích – od dětství a let v klášterní škole po hluboké stáří. Jakmile jsou spolu, probudí se v nich bez ohledu na věk krásná holčičí ztřeštěnost a bujná fantazie, kterou de Moorová líčí s jemným, shovívavým humorem. „V povídkách o dvou sestrách, náruživých čtenářkách, nechávám fiktivní svět literatury přecházet v opravdový svět: v představách sester se z hlavního hrdiny stane třeba Moby Dick a začne se svou literární předlohou skutečně řídit. Jsem přesvědčená, že umění život silně ovlivňuje. Ne, není to žádná neškodná ozdůbka. (…) Celý náš každodenní život, modely našeho chování jsou pod vlivem evropského románu, podobně jako popkulturu ovlivňují madrigaly ze šestnáctého století. Každý, kdo se loučí, je tak trochu Anna Karenina, v každém milostném dramatu je něco z Madame Bovaryové, krajina, na kterou se díváme z vlaku, se nevyhnutelně podobá krajině, o které jsme právě četli, nebo krajině z obrazu van Goyena či Moneta. Vliv umění je možná sotva patrný a jen stěží se dá vystopovat, ale byl by omyl myslet si, že se nás nedotýká.“

Dobrým příkladem je první povídka z této série, psaná v začátcích autorčiny spisovatelské kariéry pro známý ženský magazín Elle:

Druhé pohlaví

Nepřekvapilo nás, když jsme už v posteli znovu zaslechly ťukání kladiva. Přivolali tři muže zpět. Červnové večery byly dlouhé, a tak dělníky přesvědčili, aby ještě zapracovali na střeše kaple, odstranili igelit, vyměnili laťky a aby hraničky tašek zase rozložili po střeše. Už celé týdny žili všichni přípravami Jeronýmského procesí příští neděli.
Slyšely jsme, jak se hlas z dnešního odpoledne zase dal do zpěvu, a znovu jsme musely myslet na odklopenou, nedotčenou, plnou krabici indiánků. Do nohou pod přikrývkou vjel neklid.
„Pusť. Já chci taky vidět.“
To už jsme dávno stály u oken. Musely jsme se pořádně natáhnout, abychom pod lemem záclon na zpěváka dohlédly. Ve večerním přísvitu se narovnal a udělal místo kamarádovi, zatímco ten třetí vleže, nedbale natažený stíral zpod tašek šedou břečku.
Fascinovaně jsme se rozhodly, že – po kolikáté už – obejdeme řád. Byly jsme mladinké, osm, devět let, některým bylo už deset, a žádná z nás se nerozhodla sama pro tento život ve čtyřech stěnách páchnoucích mydlinkami, pod vládou žen s extatickýma modrýma očima, které opustily rodnou hroudu, aby se věnovaly výchově dívek. Vyšplhaly jsme na parapety, odhrnuly záclony a otevřely spodní okna.
Horko ze dvora stoupalo vzhůru a my jsme koukaly a přemýšlely, jako už tolikrát. Položily jsme si na ústa prst, pěst zabořily do tváře. Téměř bez pohybu jsme tiše vzdychaly a pak zase dlouze zadržovaly dech. Pozorovaly jsme tři poklidně pracující muže – jeden z nich teď stál na žebříku, předklonil se a odhalil nám nahé boky –, tak jako jsme byly zvyklé pozorovat všechny mužské v našem okolí.
… Duchovní ve ztichlé dívčí třídě. Příběhy a podobenství, kterými se nám vštěpuje, že se v prach obrátíme. Očima líně přejíždíme po knoflíčcích. Je dlouhý a hubený. Smrtelně vážný. Smrtelně vážně nám jednou za tři týdny vzhledem k našemu mládí odpouští naše hříchy, smělé hříchy, na kterých se společně smlouváme, abychom mu udělaly radost a zajistily si štěstí na zemi i na nebi…
„Pozor!“ zamumlala jedna z nás, načež se žebřík povážlivě zakýval.
Ale muž neztratil vládu nad situací. Několika prudkými pohyby těla postavil žebřík zase pevně na zem a my jsme s úžasem sledovaly, jak čistě pro zábavu ještě balancuje na žebříku podél okraje střechy kousek tam a zase zpátky.
Pak teprve jsme zaslechly zvuky na protější straně. Šramot, vrtění, tiché chichotání a – no ovšem: do oken k nám proniklo nevýslovně jemné aroma, aroma až k pláči.
„Céčko kouří.“
Ať jsme se vykláněly sebevíc, neviděly jsme, co tam vyvádějí, překážel nám kaštan. Ale muži se začali ohlížet přes rameno, pohyby jejich rukou zvláčněly i zdrsněly, zpěvák zmlkl a zapomněl zavřít pusu. Vzpomněly jsme si na tu, co se pořád drží stranou, bylo jí už deset, baculka s bílou pletí, šaty jí pod paží táhly.
Zavolaly jsme ji.
„Dělej. Pojď k oknu a stáhni si košili.“
„Ani mě nehne,“ opáčila netečně. „Čtu si Huckleberryho Finna.“
Večer plynul. Nad kaplí, refektářem a kozími chlívky se začalo stmívat. Obrysy střech se už nedaly rozeznat. Na kaštan se snesla trojice holubů, slyšely jsme, jak se tam halasně usazují a pak umlkají, ani nedutají.
Po čase si v okapu dva z mužů protáhli kostru. Zapažením si srovnali hřbet a po vydřím způsobu zívli s přivřenou pusou.
„Tak jdeme.“
Viděly jsme, jak se vzdalují na kolech směrem k bráně, k polím, brzy vjedou po jílovité cestě do vesnice, kde v domech vyhrává rádio a pečou tam chleba a koláče. Ten poslední, zpěvák, pokračoval v práci a jeho silueta se odrážela proti čistému nebi.
Vtom na nás padl nesmírný soucit, protože jsme náhle naplno pochopily jeho samotu. Ve světle prvních hvězdiček, jak tam tak obkročmo seděl na hřebeni střechy a usilovně se snažil nevšímat si oken céčka, jsme najednou v duchu viděly prázdný dům, tmavou, zející postel a černý proud mravenců, kteří mu v kuchyni pořádají zásoby.
„Hrůza!“ zašeptala jedna z nás. Všechny jsme se otřásly.
Ale pak se stalo něco nečekaného.
Chvilku jsme nedávaly pozor, jen na chvíli jsme v myšlenkách odbočily, a najednou ho vidíme, jak v rozpažení sjíždí po taškách dolů. Nevěřily jsme svým očím. Ani trochu se nepokoušel pád zbrzdit, tělo se v plné rychlosti přehouplo přes okap a dopadlo na betonové dlaždice, na záda, obličejem ke kostelní zdi.
Holky z céčka byly pohotovější. Běžely už bosky po dvoře, když my jsme teprve začaly přelézat přes parapety.
„Tak honem!“ volaly ostatní, když jsme k muži doběhly. Ležel tam se zavřenýma očima a s nohama v podivném úhlu. „Dělejte!“ Sledovaly jsme jejich pohled – směřoval k hlavní budově – a přikývly jsme.
Jeden z kozích chlívků se nám perfektně hodil. Položily jsme ho s nataženýma nohama do slámy tak, aby mu měsíční světlo dopadalo na obličej a na hruď. Dýchal ztěžka. Rozepjaly jsme mu košili, odhrnuly vlasy z čela a opatrně foukaly do pusy. Sesedly jsme se kolem něj a bedlivě dbaly, aby nám neunikla jediná vteřinka, jediný závan této noci, bylo nám totiž jasné, že prožíváme životní vášeň.
„To je sen,“ pronesla jedna z nás po dlouhé době.
„To je příběh,“ řekla ta vedle ní, v ruce knížku založenou prstem.
„Druhé pohlaví,“ vydechl hlas ve tmě.
Náhle otevřel oči. Nahnuly jsme se nad něj a viděly, že nekonečný úžas teď vystřídala veselost, děsná chuť smát se a vykládat nesmysly. Trvalo to jen okamžik, pak jako by se objevila mázdra, blanka z ptačího oka, a začala zastírat bílou a šedou a tmavou čerň, a v té chvíli jednu z nás napadlo, že otevře knihu, a chladným, jasným hlasem začala předčítat: „Když jsem se probudil, bylo slunce tak vysoko, že muselo být už osm hodin pryč. Ležel jsem pohodlně v trávě ve stínu a chládku, přemýšlel jsem o všem možném, byl jsem odpočatý, celkem spokojený a bylo mi dobře. Slunce jsem viděl několika skulinami, ale většinou tu byly všude mohutné stromy a pod nimi smutné přítmí. Na zemi, kam listím pronikalo sluneční světlo, byly skvrny jako pihy a ty pihy se trochu třepaly. Z toho bylo vidět, že nahoře vane větřík. Na vyvráceném stromě seděl párek veverek. Měly moc řečí, ale byly na mne velice přívětivé…“

Bibliografie:
Debutovala v roce 1988 povídkovou sbírkou Viděno zezadu (povídka Robinson Crusoe vyšla česky v Literárních novinách 1999/20), následovala sbírka tří novel Dvojportrét (1989) a román Šedá, modrá, bílá (1991, česky MF 2000), oceněný v roce 1992 významnou literární cenou AKO. V roce 1993 vyšel další román Virtuos, v roce 1995 de Moorová opět krátce odbočila k povídkovému žánru sbírkou Tak tedy sním. Následují další romány: Egyptský vévoda (1996), Lázně-Město (1999) a na podzim 2001 zatím poslední s titulem Kreutzerova sonáta (český překlad připravuje nakladatelství Paseka).