Laureátka Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2018, polská prozaička Olga Tokarczuk (*1962), ukázala čtenářům po opulentních Knihách Jakubových (2014; česky 2016) svoji druhou tvář. Přestože si autorku mnozí spojují s rozmáchlými romány, Tokarczuk je i neméně zručnou povídkářkou. Dokázal to už její povídkový soubor Hra na spoustu bubínků (2001; česky 2006), plný na první pohled zdánlivě obyčejných prozaických miniatur, jimž se však pod povrchem skrývá nejedno pomyslné „druhé dno“. Podobným směrem se autorka vydává i v nejnovější knize.

„Druhé dno“
Bizarní povídky (2018; česky 2020) toto „druhé dno“ evokují už samotným názvem. Olgu Tokarczukovou zajímají podivné, zvláštní, neortodoxní dimenze lidského bytí, v různých situacích i v různých historických časech. Reálie jsou proměnné, zvláštní smysl pro paradoxy racionálního pohledu na svět však zůstává. Racionalita, jak se ukazuje, nemá proti podivnostem po ruce dostatečně silnou zbraň.

Olga Tokarczuk se rozhodla pro specifickou mozaikovitou formu – každá z povídek se odehrává v jiném čase a místě, ba v některých případech dokonce v jakési neurčité, futurologicky pojaté budoucnosti, každá se dotýká jiného aspektu bizarnosti. Dohromady však vytvářejí obraz, v jehož rámci se každý bizarní střípek ukáže být částí širšího celku či zkrátka jen jiným náhledem na tentýž princip.

Pohled podivna
Už úvodní kratičká povídka nazvaná Cestující navozuje čtenáři pocit jakéhosi neurčitého diskomfortního strachu, strachu z nepopsatelného a nevysvětlitelného, jaký zažívá dítě, jemuž se zjevuje tajemná postava – strachu, který s časem nemizí, jen mu lze jinak čelit. Ostatně autorčina závěrečná slova mohou být mottem celého souboru: „Člověk, kterého vidíš, neexistuje proto, že ho vidíš, ale proto, že se na tebe dívá.“ (s. 10) Všichni hrdinové Olgy Tokarczukové se potýkají s tím, že se jim v jistém okamžiku iracionální podivno podívá do tváře.

Některými povídkami autorka navazuje mimo jiné na poetiku svých literárních prvotin, zejména v češtině dosud nevydaného románu Cesta lidí Knihy (Podróż ludzi Księgi, 1993), jehož hrdinové hledají v reáliích Evropy 17. století tajemnou Knihu, která by jim pomohla poznat smysl života. Už jen název povídky Zelené děti aneb Popis podivuhodných událostí na Volyni sepsaný medikem Jeho královské Výsosti Jana Kazimíra Williamem Davissonem naznačuje historickou stylizaci (v případně Tokarczukové se jedná o jakýsi druh historické fikce, přimýšlení fiktivních dimenzí historickému obrazu, konkrétně Volyni 17. století – svoji roli v tomto případě hraje i jistý efekt cizosti, neboť vypravěčem je francouzský lékař fascinovaně pozorující pro něj exotický svět) a zčásti připomene i historizující stylizaci Knih Jakubových. Lidskou snahu o racionalitu, ztělesněnou královským lékařem, narušují v případě této povídky tajemné zelené děti, přicházející ze světa žijícího v organické symbióze s přírodou. V Zelených dětech se tak spojení s přírodou stává na jedné straně cejchem (vždyť jsou jiní než my), ale na druhé objektem skryté fascinace, čímsi přitažlivým.

Podobně proces „transfugace“ z povídky Transfugium, jakási metafora smrti představující přechod z bytí v lidské podobě do zcela jiného modu, přechod, který podstupují bohatí lidé žijící zdánlivě ideálně vysoustružené životy, poukazuje mimo jiné na odtrženost moderního člověka od světa přírody. Olga Tokarczuk je známá tím, že se do svých textů nebojí vplétat narážky na problémy současného světa, a v Bizarních povídkách tak činí formou, která neagituje, ale přesto dokládá, že jsou tyto problémy skryty i v těch nejméně očekávaných dimenzích našeho života.

Bizarno jako náhražka
Podobné ekologické motivy najdeme například i v povídce Hora Všech svatých, příběhu o zoufalém hledání duchovna v moderní době, jehož pointu v recenzi jednoduše prozradit nelze. Podobně jako v případě posledního textu ze souboru, Kalendáře lidských svátků, se Tokarczuk ještě jednou ve své tvorbě vrací k fascinaci metafyzikou a religiózním prožíváním světa, byť tentokrát v poloze, která spíš znepokojuje, než že by přinášela katarzi. Na druhou stranu – i všechny bizarnosti Olgy Tokarczukové jsou pro hrdiny jejích povídek způsobem, jak alespoň zčásti zaplnit prázdnotu či najít to, čeho se jim běžně nedostává. Někteří dojdou smíření, jiní ne. Někteří zůstanou stát v půli cesty. Jejich osudy jsou stejně různorodé jako stylizace jednotlivých povídek.

Některé jiné texty ze souboru Bizarní povídky se zdají být přímou reakcí na egoismus a současně osamocenost moderního světa – v Návštěvě se podivnými a bizarními stávají pozůstatky empatických lidských reflexů, zcela nemístné v univerzu „egonů“, jakýchsi robotických verzí sebe sama. Multiplikace vlastní osobnosti v tomto světě nahrazuje mezilidské vztahy. Tokarczuk umí být ve svých povídkách tajemná, humorná, ale místy i nepohodlně tíživá. Kým je totiž ve světě egonů člověk přicházející na návštěvu? Cizincem, vetřelcem, někým, koho se bojíme, a zároveň kýmsi ostrakizovaným. Právě toto střídání poloh je bezesporu kladem Bizarních povídek. Tokarczuk se nebojí využít postupů charakteristických pro horor, grotesku či sci-fi (což u ní, s výjimkou prózy Anna In v hrobech světa, 2006, česky 2008, není zase tolik obvyklé).

Příběhy bez konce
Na druhou stranu, bizarní polohu Olgy Tokarczukové už vlastně dávno známe. Najdeme ji v Pravěku a jiných časech (1996; česky 1999, 2007), v románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (2009; česky 2010, 2017), v Běgunech (2007; česky 2008, 2018) i v řadě méně známých povídek. Autorka však pokaždé dokáže najít trochu jinou polohu bizarnosti. Ani tentokrát se neopakuje, byť motivy, s nimiž pracuje, i způsob jejich ztvárnění nám budou od začátku povědomé.

Žádná z povídek přitom v podstatě nekončí. Absence jasného uzavření, nemluvě o nějakém náznaku vysvětlení, ještě umocňuje dojem neobvyklosti. Zároveň však klade značné nároky na čtenářovu představivost i trpělivost. Umím si představit, že se najdou čtenáři, které podobný přístup odradí. Ti zbylí třeba dokážou ocenit neotřelé metafory, na nichž Tokarczuk své příběhy staví, či její umnou práci s náznakem. Polská autorka tentokrát nechce vodit své čtenáře za ruku a to je rozhodně poloha, která jí – na rozdíl například od Posledních příběhů (2004; česky 2007) – sluší. Svět Bizarních povídek je svět ponožek s podélnými švy a kulatých poštovních známek. Svět, který vypadá téměř normálně, ale který současně obsahuje cosi znepokojivého. Hranice mezi vštípenou normou normality a totálním krachem jistot je tenká. To, co vybočuje, bývá automaticky podezřelé. Jiné představuje ohrožení. Netrefila se tím Olga Tokarczuk vlastně výmluvně do doby, kterou právě prožíváme?