Ve své první knize napsané poté, co získala Nobelovu cenu, zve polská spisovatelka Olga Tokarczuk čtenáře do „přírodně léčivého hororu“ Empuzjon, který se odehravá v někdejších sudetských lázních. Je v nich trochu děsivo, lehce groteskně, ale především velmi tokarczukovsky.
OT
Olga Tokarczuk
Povídky polské nobelistky přinášejí témata a motivy, které se na první pohled zdají být nové. Ve skutečnosti je však autorka použila už v minulosti, jen s nimi pracovala méně bizarně. Některé příběhy od čtenáře vyžadují velkou dávku trpělivosti a představivosti. Troufáte si?
Nobelova cena za rok 2018 byla letos – se zpožděním daným loňským skandálem kolem sexuálního obtěžování ve Švédské akademii – udělena polské prozaičce Olze Tokarczuk. Co rozhodnutí akademie říká o současné literatuře, o samotné Tokarczuk nebo o ambicích Nobelovy ceny?
Do Polska doputovala historický první udělená Man Bookerova knižní cena. Získala ji Olga Tokarczuková za svůj „dekonstrukční“ román Běguni.
Jak to dopadne, když si jedna z nejoceňovanějších polských režisérek vybere k adaptaci nejslabší román jedné z nejoceňovanějších polských spisovatelek?
Dějovou osou bezmála devítisetstránkového románu je životopis židovského mystika Jakuba Franka, narozeného na přelomu baroka a osvícenství na periferii polsko-litevské unie. Autorka v něm nejen připravila čtenáři „velkou cestu přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších“, jak zní část podtitulu, ale také odmítla rozšířenou představu, že polský stát v 16.–18. století představoval pro všechny etnické i náboženské menšiny tolerantní ráj na zemi.
Letošní literární cenu Nike získala Olga Tokarczuková za román Jakubské knihy.
Uznávaná polská spisovatelka Olga Tokarczuková si vedle tvorby fikčních světů v básních, povídkách, románech a scénářích, které často stojí na pomezí eseje, brousí pomyslné pero i v kritických článcích a fejetonech jako trefná glosátorka současné společnosti. Jedním z jejich námětů je přitom právě fikce. O neexistenci jedné pravdy, jedné skutečnosti pojednává mimo jiné její nejnovější kniha posbíraných příležitostných textů Okamžik medvěda.
Nový román Olgy Tokarczukové, jenž přebírá pěkný apokalyptický titul z Wiliama Blakea, je detektivka. V Kladské kotlině, na hranici s Českem, bydlí tři lidé – jeden z nich, pytlák, umírá hned na začátku; dva zbylí sousedé, kteří zůstanou naživu, se ještě před příjezdem policie rozhodnou mrtvolu umýt a obléknout, aby získala civilizovanou podobu, u které lze vykonávat modlitby a již lze pohřbít, aniž by vzbuzovala hrůzu, jak vypadá.
Nedávno vyšly česky hned dvě prózy Olgy Tokarczukové (* 1962): po Anně In v hrobech světa (Kniha Zlín) je to román Běguni, za nějž autorka obdržela cenu NIKE 2008.
Pod oknem stál velký pracovní stůl a na druhé straně prosklené vitríny. Preparáty! Blau nemohl ovládnout vzrušení, najednou se ocitl u nich, sám nevěděl jak. Možná se zlobila, že jí nedal čas, aby ho pozvolna, erudovaně připravila na to, co za chvíli spatří. Nečekal...
Běguny jsou konotací na pravoslavné bezpopovce z osmnáctého století, jichž autorka v textu využívá v rámci velké metafory – koyaanisqatsi. Jde o lidi, kteří se jako čert kříže bojí spočinout, pro něž ukřižovaný Kristus je jako přišpendlený ovád, motýl v uzavřeném panoptiku, symbol zla a vítězství smrti.
Olgu Tokarczukovou si zamilovali doma v Polsku, zamilovali si ji i mnozí čeští čtenáři – a zamilovali si ji v brněnském Hostu. Knihu Poslední příběhy vydali před několika týdny.
Hra na spoustu bubínků Olgy Tokarczukové je sbírka neobyčejných, tematicky různorodých povídek (autobiografické vyprávění tu sousedí s pseudo-apokryfy, jež si autorka již dříve oblíbila), které spojuje lehce snová atmosféra a svérázný autorský styl.
Nejím. Končím s jídlem v sobotu večer. Nikdy předtím v životě se mi nestalo, že bych přestala jíst. Nyní však říkám: Nebudu jíst...
Olga Tokarczuková patří ke generaci časopisu bruLion. Stejně jako Stasiuk se rozhodla odejít z civilizací zkaženého města a usadit se v malé vísce nedaleko polsko-českých hranic.
