Jak je z předchozích knih polské nobelistky dobře známo, Tokarczuk se nebojí experimentovat s různými žánry a vést dialog s jinými literárními a uměleckými díly, jako například v Knihách Jakubových (2014, česky 2016). Nejnovější spisovatelčin román Empuzjon (2022) lze chápat jako strašidelnou parafrázi Kouzelného vrchu Thomase Manna. Děj románu je zasazen do německého Görbersdorfu (dnes polského Sokołowska) v sudetských Javořích horách, kde se díky příznivým vlastnostem místního klimatu nacházely první lázně specializované na léčbu tuberkulózy klimaticko-dietetickou metodou na světě. Pro zajímavost je třeba uvést, že právě dolnoslezský Görbersdorf se stal vzorem pro proslulé lázeňské středisko ve švýcarském Davosu, které ve svém monumentálním románu ztvárnil Mann.

Lázeňský horor

Tokarczuk stejně jako německý spisovatel zvolila pro svůj příběh období těsně před vypuknutím první světové války (konkrétně podzim 1913) a hlavním hrdinou učinila mladého studenta ze Lvova Mieczysława Wojnicze, který je podobně jako Mannův Hans Castorp vržen do společnosti smrtelně nemocných, ale neúnavně upovídaných mužů s rozdílnými světonázory. Najdeme tady vídeňsko-rumunského socialistu, katolíka z tehdejšího Königsbergu, teozofa z Breslau a berlínského studenta beaux-arts. Všichni spolu s Mieczysławem tráví dlouhé dny při lázeňských kúrách a procházkách, vedou mysoginní hovory, posedávají a popíjejí místní likér.

Klid ale narušuje podezřelá smrt manželky majitele penzionu a fakt, že každý rok v listopadu v městečku zahyne jeden mladý muž. Už titul může čtenářům napovědět, jaké nebezpečí asi v blahodárných horách okolo Görbersdorfu číhá. Empúsa je démonická postava v Aristofanových Žábách, titulní empúsion je autorčin neologismus, který má označovat místo obydlené čarodějnicemi.

Šťavnaté a senzuální

Autorka stupňuje napětí a skvěle se dokáže vcítit do konvencí žánru hororu. Využívá při tom dva druhy narace: vedle vševědoucího vypravěče, který popisuje události v minulém čase, se objevuje i subjektivní vyprávění v přítomném čase, které patří různým bytostem žijícím v podlahách, zdech a stropech penzionu. Ty potají pozorují hosty, jako by se zájmem sledovaly svou budoucí kořist, což připomíná perspektivu oka kamery v hororových filmech. Záhadný a velmi tajnůstkářský je i hlavní hrdina, který se vyznačuje androgynní krásou a pomalu před čtenářem rozkrývá vlastní identitu.

Tokarczuk zkouší možnosti nového žánru, ale neztrácí přitom svůj charakteristický styl. V Empuzjonu se nevzdává něžných popisů přírody a puntičkářského zkoumání krajiny. Nešetří důkladným vykreslováním společníků mladého Wojnicze – čtenář ví, jak vypadají jejich boty, rozpoznává jejich hlasy, vůně, a dokonce i kašel, v románu se to hemží popisy jídel, která hrdinové vychutnávají, a vše dohromady činí knihu velmi šťavnatou a senzuální.

Spisovatelka vkládá do textu mnoho odkazů na jiná kulturní díla, párá a znovu sešívá existující mýty a legendy, doplňuje a tvoří vlastní apokryfy, jako to dělala například v Pravěku a jiných časech, čímž subtilně vyzývá čtenáře, aby sáhli po jiných knihách a zjistili, co je pravda a co plod její představivosti. V kombinaci se zručně vedeným příběhem, kde hraje klíčovou roli mystická příroda, tak vzniká velmi pěkný obrázek – jako na pohlednici…

Feministická past

Je zde ovšem jedno ale. Tokarczuk v rozhovoru pro Gazetu Wyborczou vzpomíná, že hodlala tento román napsat už několik let – fragment publikovala jako povídku už v roce 2008. Říká, že se chtěla feministicky „prohrabat“ Mannovým románem, který četla už jako teenagerka a chyběly jí v něm ženy. Problém je ale v tom, že ani Tokarczuk sama ve svém románu nedala ženským postavám šanci.

Ženy se zde objevují jen chvílemi, hlavně jako služky, pěstounky, mrtvoly nebo jako součást legendy, a z jejich úst nezazní jediná věta. Spisovatelka se od prvních stránek knihy snaží až příliš naléhavě a jasně zdůraznit misogynii a patriarchální pohled na svět svých hrdinů: „Wojnicz si už všiml, že každá diskuse, ať šlo o demokracii, nebo pátou dimenzi, roli náboženství, socialismus, Evropu, nebo i moderní umění, nakonec vždy vedla k ženám.“ Místy to už působí groteskně, i když, jak autorka dokládá, všechny věty opovrhující ženami mají svůj zdroj ve výpovědích takových osobností jako například Joseph Condrad, Platón, Jean-Paul Sartre a dalších.  Nicméně sama spisovatelka dává ženským postavám pouze nepřímou, poměrně omezenou moc, čímž jako by mužské nepříznivé názory neúmyslně podporovala. Nadpřirozené schopnosti jsou zajímavým motivem, ale ženu zároveň označují za bytost divokou či mystickou, iracionální, jak opakují mužští hrdinové knihy. Těžko zpochybňovat autorčinu uměleckou vizi jako takovou, ale je trochu škoda, že Tokarczuk nezašla s feministickou vrstvou děje dál, obzvlášť když víme, že v roce 1913, kdy se příběh odehrává, měla Marie Curie-Skłodowska na svém kontě už dvě Nobelovy ceny a o pět let později získaly občanky Görbersdorfu volební právo.

Empuzjon Olgy Tokarczukové možná není v bohatém seznamu děl polské nobelistky knihou objevnou či přelomovou, ale rozhodně ji lze považovat za příklad kvalitní, žánrově dobře zvládnuté a lidské smysly potěšující literatury, která přináší i podněty k intelektuálnímu úsilí. Zkrátka zase další, anebo konečně další kniha Olgy Tokarczuk.