Vazba polské režisérky Agnieszky Holland na české prostředí je dobře známá z její biografie (absolvovala pražskou FAMU) i děl (film Hořící keř z roku 2013 pojednává o příběhu Jana Palacha). To ji zčásti spojuje s polskou spisovatelkou Olgou Tokarczuk, která žije blízko česko-polských hranic a české území ve svých mladších románech navštívila již několikrát (Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, Knihy Jakubovy aj.). Je možné, že se tyto okolnosti na volbě titulu ke zfilmování podepsaly, neméně důležité ovšem je, že se zcela bezesporu jedná o román, který je z celého díla Tokarczuk ke zfilmování nejvhodnější.

Sama Tokarczuk uvedla, že v případě „morálního thrilleru“ Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých pověsila umělecké ambice na hřebík a soustředila se spíše na ideový obsah, příběhový spád a podmanivost hrdinů. Zkrátka si chtěla vyzkoušet řemeslo detektivkáře. Nutno uznat, že se jí podařilo žánr detektivky travestovat znamenitě: v příběhu Janiny Dušejkové, podivínské „vědmy“, astroložky, bojovnice za práva zvířat a obyvatelky malého města v kladské kotlině, ve kterém došlo k sérii zvláštních úmrtí, se objevuje řada motivů příznačných pro detektivku, ovšem ve velmi neotřelé poloze. Nechybí oběť, ohledání místa činu, postava „nechápavce“, detektiva-vykonavatele spravedlnosti a nositele určité ideje, ale ani motivické lahůdky jako odkazy na nejskvělejší kulturu (brownovským mistrem Leonardem je zde William Blake, jehož verš dal knize název) či ledová vražedná zbraň. Autorčina vypravěčská zdatnost ještě pozoruhodnější tím, že by příběhu odpovídalo více konfigurací pachatel–oběť, přesto trpí jedním fatálním nedostatkem. Toto rozvržení totiž vydrží pouze krátkou dobu, příběh nedokáže ukrýt totožnost vraha a záhy začíná směřovat k očekávanému, banálnímu konci.

Zdá se, že si tuto Achillovu patu příběhu režisérka uvědomila a ve své adaptaci ji vyřešila posílením méně významných postav a zdůrazněním jejich problematických osobností, především neschopnosti vyrovnat se s minulostí, s duševním stigmatem nebo naopak nemocí, po čemž nebylo v předloze ani památky. Tím se Holland sice podařilo neprozradit, kdo je vrah, změna v důrazech na postavy si však vybrala svou daň jinde. Například z postavy entomologa Borose, která byla v předloze sice efemerní, ale velmi zajímavá, se ve filmu stává nafouknutá bublina, a jeho význam je tudíž přeceněný. V adaptaci naopak vybledl blakeovský motiv. Měl-li v předloze svůj protějšek v netradičních iniciálách některých slov (u opakovaně citovaného Blakea častých), v ideové rovině (reprezentované dialogy překladatele Diona a jeho pomocnice, angličtinářky Dušejkové) i v příběhu samotném (jakmile je Blake přeložen, stává se v závěrečné fázi díla klíčovým příběhotvorným prvkem), v adaptaci má podružnou roli Dionova koníčka. To potvrzuje fakt, že v polštině se film nazývá Pokot – odkazuje tedy na myslivecký rituál, který nemá s básníkem nic společného.

Agnieszka Holland zdařile interpretovala předlohu jako pokus o variaci na detektivku či thriller a v tomto duchu se jej také podařilo rozšířit o další žánrové motivy jako hackerský útok či automobilovou honičku. Citlivě román opravila a vyhověla tak klíčovému požadavku na žánr detektivky.

Přes kosti mrtvých (Pokot), režie Agnieszka Holland, 128 min., premiéra v ČR 20. dubna 2017. Hrají Agnieszka Mandat, Wiktor Zborowski, Miroslav Krobot, Jakub Gierszał a další.