Novela Slast Marty Dzido (nar. 1981), která v češtině vyšla v překladu Anny Plasové, vypráví příběh heterosexuálního milostného vztahu, resp. řečeno současným slovníkem situationship. Tento pojem označuje vztah takového druhu, v němž zásadní roli hraje blízkost, erotika a sexualita, ale jinak není přesně definován a nenese s sebou závazky do budoucna. Nicméně značná část příběhu se odehrává v devadesátých letech, kdy tento neologismus – podobně jako mnoho dalších – neexistoval: „Všechno se to odehrávalo v době, kdy v polštině ještě neexistovalo dnes módní slovo ‚polyamorie‘. Existovala však druhá osoba jednotného čísla ženského rodu, první osoba jednotného čísla mužského rodu a množné číslo, které se obcházelo širokým obloukem. Spousta příslovcí, všechna ve třetím stupni. Jména jen v pátém pádě a útržky jednočlenných vět vyslovované do výdechu. Zašeptaná nebo zabroukaná citoslovce. Žádné otázky, ani ty rétorické.“ (s. 38) Reálie sklonku minulého století, stejně jako současný svět korporátů a hypoték, dokreslují pozadí příběhu, ale nikdy nevystoupí do popředí.

Citovaná pasáž vystihuje intenzitu prožívaného citu, ale také intenzitu psaní Marty Dzido či intenzitu vyprávění obou narativních instancí – obou, protože hlas dostávají jak žena, tak muž. Perspektivy se navzájem občas doplňují, občas překrývají, ale nejsou zásadně odlišné – ve chvílích nejvyššího emocionálního vypětí a fyzického napětí není podstatné pohlaví: ani v rovině tělesné (v jedné scéně si vzrušený muž představuje, že jeho partnerka má penis), ani v rovině jazyka. Jazyk touhy je naléhavý jazyk porozumění, vytržení a splynutí.

Setkáváme se zde spíše s touhou než se slastí. Přestože jsou v knize vylíčeny různé erotické zážitky, důraz je kladen na „okamžik před“, na čas očekávání, pozorování, těšení se, sbližování a vzdalování. Originální polský název novely – Frajda – ostatně nekonotuje hned erotiku jako ve zvoleném českém překladu. „Frajda“ je slovo, které pochází z německého „Freude“, tedy radost, a v polštině se rozhodně častěji používá v kontextu dětských her než erotických hrátek. I v popisovaném vztahu, v němž slast nepochybně sehrávala podstatnou roli, se do popředí dostává spíše radost, natěšenost, která se úzce pojí s nejistotou. Ta vyplývá z nikdy neverbalizovaného tabu ohledně vyslovení deklarace, kvůli níž by místo prchavé touhy a lehkosti obsadily závazky, plány a každodenní rutina: „Bylo jasné, co se nesmí říct. Že jsou dvě slova, která máme zakázaná. Žádné ‚miluju‘ a žádné ‚tě‘. Nic, co by mohlo svádět, připoutat, omezit. Že ten náš vztah, ta blízkost se nikdy nesmí změnit v rutinu, domácnost, děti, obědy, trpké výčitky, prázdninové dovolené, rekonstrukci koupelny. Že přetrváme jedině takhle.“ (s. 8)

Tímto způsobem dychtivý cit přetrvává řadu let. Po intenzivnějším období v teenagerském věku se k sobě dvojice vrací s delšími přestávkami, až konečně oba založí vlastní rodiny a kontakt na nějakou dobu přeruší. Potom však od svých rodin, od domácností, dětí, obědů, výčitek a rekonstrukcí koupelen na chvíli oba hrdinové utíkají, aby ještě jednou – nebo víckrát? – zažili tu nenahraditelnou intenzitu. Kolikrát se tak stane, to se s jistotou nikdy nedozvíme. Proud vyprávění totiž s sebou strhává nejen vzpomínky, ale také představy, sny či fabulace a vyhýbá se odpovědi na otázku „Jak to bylo doopravdy?“.

Odpověď nepotřebuje znát čtenář, ale ani vypravěč a vypravěčka. To nejdůležitější se totiž odehrává v nich, v časoprostoru mezi nimi, který je plný napětí, a také v textu. Prožitek napětí je důležitější než hledání vnější pravdy. V textové rovině k němu přispívá specifická větná skladba: juxtapozice příslovečných určení či souřadných souvětí – jako by nestačilo popsat něco jen jednou, jako by se nenasytnost a nenasycení partnerem či partnerkou vlévaly i do textu. Stejně jako souřadné věty jsou souřadní i milenci: tvoří celek, ale mohou existovat samostatně. A také existují. Ve vyprávění se vícekrát setkáme s pojmem „rovnoběžnost“, který snad nejlépe vyjadřuje vztah mezi životy vypravěčky a vypravěče: „Chodili jsme svými cestami, jakoby každý zvlášť, ale vždycky rovnoběžně, tak, že jsme si kdykoli, dokonce i po dlouhé nepřítomnosti, byli nablízku.“ (s. 9) „Bylo v tom něco lákavého, jakési tajemství, které mezi námi viselo lepkavě jako přicházející letní bouřka, to, žes nic neočekávala, žes nechtěla žádná ujištění, záruky, sliby. Byla jsi se mnou rovnoběžná. Na dosah ruky, a přesto stranou.“ (s. 35)

Milostný dialog partnerů je veden neotřelým jazykem. Jako by milenci věděli, že výjimečnost jejich vztahu nelze popsat jazykovými klišé. Vědomě proto hledají příhodný způsob vyjadřování – a spolu s nimi samozřejmě i autorka. Platí to jak o emocích, tak o tělesných zážitcích – Martě Dzido (a Anně Plasové) se podařilo najít takový jazyk erotiky a sexu, který nesklouzává ani k infantilitě, ani k vulgaritě: „A někdy se ke mně přitulíš, když ležím na boku. Přitiskneš se mi tělem k zádům, vsuneš ruku do mé nalévající se štěrbiny, pohybuješ prstem, laskáš tu tvrdou vypouklinu. Potěšení je na vnitřní straně stehen, tam ho cítím nejvíc.“ (s. 50) Ono hledání „patřičného“ jazyka je vědomým úsilím autorky i jejích postav, které tento problém tematizují.

Autenticita a intenzita jazyka vyprávění, prožívání a touhy je to, co na knize vyniká. Dzido neskáče složitá literární salta, místo příspěvku k intelektualizaci cítění nám předkládá zdařilý pokus vrátit lásce její dychtivost.