Vyčerpat se slastí
Dzido, Marta: Slast

Vyčerpat se slastí

Lepkavé horko, sexuální pnutí a jedno léto na konci století. Erotické vzpomínky spolu s přemýšlením nad „možná“ a „kdyby“ vynesly Martě Dzido a její knize Slast cenu Evropské unie za literaturu v rámci Polska. Přestože dílko ukazuje nový směr milostné literatury, hranice žánru nepřekračuje.

Novela Slast je lepkavá jako rozpálená srpnová noc, která se po letech rozplyne do rozmazaných vzpomínek, v nichž nelze rozeznat, co se skutečně stalo a co je jen fantazie. Polská autorka Marta Dzido (nar. 1981) své dva protagonisty nenazývá jinak než „já“ a „ty“. Jsme spolu, je léto a cítíme svá těla, jejich tíhu a vůni. Jsme někde v Polsku, přichází konec století, konec světa a jediné, na co myslíme, je rozpustilá sexualita, líbání, okusování, zkoušení a laškování, bez pravidel a bez plánů.

Léto ale pomine, jeden odjede pryč, napíše dopis, po letech se oba znovu setkají, každý s někým jiným, každý na jiné cestě. Dzido vykresluje krajinu touhy a tělesnosti, hraje si se slovy, stejně jako si postavy hrají spolu; sex je v jejím podání organický a samozřejmý, bez trapnosti či studu, všechno je dovoleno. Čtenář se noří do lehce vulgárních, ale zároveň básnických slovních spojení, která přetvářejí sex v poezii.

Tělesnost a touha jsou středem celé novely. Jsou potěšením, ale zároveň jakousi nedořečenou otázkou, proč on a ona nejsou spolu, proč slast skončila. Autorka proti sobě staví jednoduchou zamilovanost mládí a to, co se z ní stane po letech, vytváří představy stojící na mladických touhách, rozprostírá je v krajině dospělosti a ukazuje, že nic nelze vzít zpátky, že jediné, co po letech zbude, je lehká melancholie a chvějící se vzpomínky. „Snídali jsme milování. Chutnal jsi mi po sladké kávě s kardamomem, já tobě po chladném jezeře. Trvalo to donekonečna. Staletí plynula. Civilizace upadaly a znovu vznikaly, pro nás se čas zastavil.“ (s. 32)

Čas novely je nestálý a mění se podle tempa myšlenek. Hraje si s představami náhodných setkání v budoucnosti, protagonisté vymýšlejí neexistující příběhy, ve kterých zůstali spolu. Přítomnost v knize téměř neexistuje. Všechno se odehrává během těch slunečných dní. Mládí se ukazuje v plenéru jako nekonečné a volné. Dospělá přítomnost je místo toho poschovávaná v interiérech. Hotely, které v mládí míjeli po probdělé noci, se nyní stávají jejich úkrytem před vnějškem. Příběh ústřední dvojice voní, hraje, mluví neexistujícími jazyky, ale s dospělostí se rozpadá na kousíčky, které nejde slepit zpátky dohromady.

Střídající se perspektivou vyprávění, která lehce přeskakuje z ní na něj, vytváří autorka jakýsi dialog, o němž ale nevíme, zda se skutečně odehrál, nebo zda jde pouze o fantazii jednoho z nich. Nedořečenost si v novele hraje se čtenářem a udržuje tempo čtení i samotnou touhu pokračovat dál. „Červenec, kdy nám oběma bylo dvacet a všechno bylo naše. Tvůj jazyk byl sladký a nechtěl jsi přestat. Ještě a ještě. Tehdy nebylo důležité, jestli je to láska a jestli nám vystačí do zítřka, navždy anebo třeba na nikdy víc. Byli jsme tady a teď. Noc byla naše a nalévala se jenom pro nás. Když jsi klouzal prstem vzhůru po mém stehně, cítila jsem horko a vlhko.“ (s. 7)

Čtení je plynulé a hravé. Jeho předností je stálá nejasnost, jako jsou nejasné i myšlenky hrdinů. Příběh se ovšem točí sám kolem sebe, cyklí se v milostných a poetických popisech a nenabízí nic, co by dráždilo jinak než eroticky. Chybí mu tíha, jež by rozbourala tu přesládlou sladkost a dala by vzpomínkám smysl. Bez něj totiž představuje jen zaprášenou nostalgii a kritizuje leda Facebook, Instagram a hon za kariérou, při němž se člověk stává čím dál otupělejším. Byť se autorce podařilo vyvarovat patosu, vztah milenců troskotá právě v jazyce, jež obrazy sice zprostředkovává barvitě a poeticky, ale jinak mlčí.

Slast nabízí potěšení ze čtení, ale nic hlubšího. S dalšími přečtenými stránkami se pomalu vyčerpává a končí v jakémsi univerzálním obrazu lásky, když nám bylo dvacet, a touhy vrátit, oklamat čas, což se hrdinům možná i daří. „Tak nebo tak, říkám si, holčičko, bez ohledu na to, jakou cestu jsme si vybrali, dříve či později dojdeme na nám určené místo. V každé ze svých verzí života tě nakonec potkám.“ (s. 135)

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Anna Plasová, Dokořán, Praha, 2019, 144 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Témata článku: