Znovu vydaná novela Jakuby Katalpy sleduje život ženy v nejintimnějších okamžicích a její hledání vlastní identity skrze vůně, jídlo, sex a hlavně vyprávění. Ve srovnání s převažující českou knižní produkcí je výjimečná afirmativním přístupem protagonistky k tělesnosti, a to nejen své vlastní.
OS
Olga Słowik
Monotónní rytmizovaná próza protkaná verši zaznamenává pár let života muže s jeho novou partnerkou – či spíše vedle ní, jak mu vlastní uzavřenost až netečnost umožní. Přestože se vypravěč jaksi izoluje od vnějšího světa, nevykonává úplně pohyb „dovnitř“, nesměřuje „zpět k sobě“, k analýze vlastních duševních pochodů, pocitů, svého rozpoložení. Spíše utíká před tím, co se odehrává vně, staví zákopy. Proto onen pohyb může paradoxně vypovídat více o stavu současného světa než o protagonistovi.
Ve svém nejnovějším románu se Jakuba Katalpa, podobně jako v tom předchozím – Němcích, vrací ke druhé světové válce, především holocaustu. Zde se děj však odehrává v průběhu několika desítek let a najdeme zde i další motivy a témata, které se u této autorky objevovaly již v předchozích dílech, kupříkladu rodičovství a silně prožívanou tělesnost. Nejvíce v románu vyniká právě originální pojetí tělesnosti a násilí, které je s ní spojené.
Zbořilova sbírka vyniká kompoziční propracovaností, díky níž nepůsobí jako pouhý sled jednotlivých básní, ale funguje jako ucelené dílo. Tento celek se postupně otevírá, jak v čase, tak v prostoru, a z intimních interiérů domácnosti čtenáře přenáší do budoucnosti, do vesmíru nebo alespoň na Špicberky.
V době, kdy se v Česku vedou disputace o možnostech milostného románu, o tom, jak psát o lásce, pokud to vůbec ještě jde, vychází překlad milostné novely Marty Dzido, která místo množení metaliterárních triků jednu z takových možností nabízí. A je to možnost intenzivní, senzuální a jazykově nebanální.
Příroda, čas, země, otec… Matečník. Sbírka polské básnířky Małgorzaty Lebdy vyžaduje soustředění, pozornost a čas a na oplátku nabízí nezapomenutelný zážitek z četby básnického slova. Zážitek, díky němuž se stírají hranice mezi lidským a nelidským, přírodním a umělým, důležitým a malicherným.
V nakladatelství Vyšehrad, v edici Tvář, která představuje nové české autory, vyšla románová prvotina Jiřího Klečky. Její vypravěč Filip, svou obyčejností trochu sympatický, občas vzbuzující soucit, ale ještě častěji rozčilení, se vyrovnává se smrtí milované manželky Sylvie. Nejedná se však o psychologické drama, spíš o pokus prolomit hranici mezi psychologizujícím románem a žánrovou literaturou.
