Polská prozaička a filmová režisérka Marta Dzido (nar. 1981) se českému publiku představila v roce 2019 novelou Slast, za kterou získala cenu Evropské unie za literaturu. Její nová povídková sbírka Jahodová sezóna nabízí jakousi koláž z výpovědí o ženské lásce a touze; to se alespoň dočteme v anotaci knihy. Po přečtení prvních tří povídek to spíš ale vypadá, že se možnosti autorčina literárního sdělení nikam neposunuly: máme opět co do činění s devadesátými léty, dospíváním, prvními láskami, touhou, sexem. Dzido píše květnatým jazykem, plným metafor, a prozkoumává literární řeč erotiky, narativní linka však zůstává spíš v pozadí a tím, oč v textu jde, se stává detabuizace ženské sexuality (ačkoli anatomické názvy pohlavních orgánů nebo jejich částí, ať ženských, nebo mužských, se v textu překvapivě neobjeví ani jednou). 

Poté se ale dojem z četby sbírky proměňuje. Text získává nový náboj a z vágní četby s hvězdičkou se stává hravá a důmyslně komponovaná literatura. Zatímco v úvodních příbězích, založených na lásce nebo přitažlivosti mezi ženou a mužem, je narativ lehce předvídatelný, s přibývajícími stránkami se mění nejen témata, ale i styl. Dzido si začíná pohrávat s očekáváním a povídky, jejichž hlavními hrdinkami jsou dospívající dívky nebo nezávislé ženy, rychle zaujmou právě svou jinakostí. 

Třeba ten porost

Spisovatelce se podařilo nejen vystihnout některé sdílené charakteristiky ženského univerza, ale zároveň i originálním způsobem pojala fabuli vystavěnou na různých zápletkách, např. zamilování do nejlepší kamarádky, holčičí gang nebo ženská „krize středního věku“. V těchto povídkách rozehrává Dzido mnohem komplexnější děj a text celkově působí uvolněněji, nenuceněji a zábavněji. Ačkoli se od sebe povídky dějově i formálně odlišují, spojuje je zachycení žité reality ženství, se kterou se dá snadno ztotožnit. Láska a touha zůstávají stále v pozadí, na něm se toho ale odehrává mnohem víc. Dzido píše mimo jiné i o menstruaci či agresivní sexualizaci dívek v současné společnosti.

„Naše těla začala ze dne na den vysílat signály, které přitahují cizí, staré, takové, kterým je rozhodně přes třicet, ne-li ještě hůř. Chtěla bych se tomu nějak vyhnout, ale přece se nemůžu zavřít doma, nemůžu najednou přestat vypadat, jak vypadám, chci normálně žít. Některé změny mám ráda, například to, že už nejsem buřtík, ale ze spousty dalších věcí jsem zoufalá. Třeba ten porost. Ne ten na hlavě, ten je v pořádku. Mám na mysli štětiny, které mi vyrašily na různých místech po těle. Čím dál hustší, čím dál tmavší. Ty nejhorší, kudrnaté, které mi rostou na pipce, zastřihuju nůžkami na nehty.“ (s. 117)

Sex a politická korektnost?

Přestože autorka otevřeně píše o ženské touze a chtíči a dokazuje, že plně ovládá básnický jazyk, včetně metafor týkajících se tělesnosti, její vyjádření není oproštěné od charakteristické mužské imaginace – nechybí falická symbolika, naopak sex bez vyvrcholení se v textu téměř neobjevuje; žena, která je sexuálně aktivní a bezmyšlenkovitě střídá partnery, si vystavuje vyšité hlavy svých milenců jako myslivecké trofeje (obraz, který by s opačným znaménkám byl považován za nejvyšší formu patriarchální misogynie); nemluvě o problematické imaginaci znásilnění nezletilé postavy měsícem v povídce Luna. Ta je vyprávěna er-fromou z perspektivy měsíce, který svádí dívku k masturbaci. Opomineme-li problematiku absence konsenzu, povídka ukazuje i to, že ačkoli autorka zkouší různé vypravěčské perspektivy a formy, tou nejpřiléhavější je lineární vyprávění v první osobě ženskou perspektivou – zde získávají její postavy hlubší charakterové odstíny a děj lépe graduje. 

Jahodou sezonu lze tudíž kladně hodnotit právě pro detabuizaci ženské sexuality, lehkou queer tematiku a otevírání literatury ženské perspektivě. To je v kontextu střední Evropy už samo o sobě úspěch. Škoda jen, že ne všechny povídky dokáží udržet třaskavý drive, který nám Dzido v Jahodové sezóně dala na chvíli ochutnat.