Na svůj již druhý rezidenční pobyt přijela do Prahy prozaička a režisérka Marta Dzido (nar. 1981), tentokrát zde strávila celý říjen. Na prvním tříměsíčním pobytu napsala novelu Slast, vydanou česky v překladu Anny Šaškové Plasové. V Česku už představila i své dokumentární filmy a za tu dobu se dobře známe – Marta je tak bezprostřední a přátelská, že je těžké si s ní vykat.

iLiteratura: Slast se narodila v Praze?
Marta Dzido: Téměř celá. Když jsem přijela do Prahy, měla jsem už napsané nějaké části příběhu, ale nevěděla jsem, kam mě zavede, jak se rozvine. Ale ještě předtím, když jsem žádala o rezidenci, tady byl skutečně jen ten první nápad: puzzle, ze kterého by se složil obraz zamilovanosti, divoké mladé lásky. Vyprávění o lidech, kteří zažívají různá „poprvé“ v době, kdy všichni čekají, jestli ten svět přeci jen neskočí – na konci devadesátých let, kdy se blížil magický rok 2000. A oni chtějí ještě všechno stihnout.

iLiteratura: V čem se liší tvoje práce doma a na autorské rezidenci?
Marta Dzido: Na rezidenci se dokážu od všeho oprostit, ponořit se do psaní. Mám svůj pokoj, můžu být sama. To mi vždycky chybělo, normálně pracuji „mezi“ něčím – praním, vařením, hovory s dcerou nebo s přítelem. A najednou jsem mohla psát, jak dlouho jsem chtěla. Po třech měsících vznikl z původních fragmentů text, který jsem poslala svému vydavateli. Ten mi jen odepsal, že se to skvěle čte, a já už se nemohla dočkat, až kniha vyjde. Ale ještě hodně dlouho trvala redakce, korektura, sazba – delší dobu než samotné psaní. Hodně mi pomohl Miłosz Biedrzycki, básník, který byl redaktorem knihy. Slova, rytmus a významy jsou pro něj stejně důležité jako pro mě, dobře to fungovalo. Pilovali jsme věty, četli jsme si některé fragmenty nahlas, abychom porovnali, jak zní v hlavě a jak vyslovené.

iLiteratura: Zmiňovala jsi se, že tvoje psaní ovlivňuje i čeština. Jak přesně?
Marta Dzido: Na začátku, jako u každého Poláka, je samozřejmě smích – nad stejnými slovy, která znamenají něco jiného. Ale pomalu začínáš vnímat, že některá slova měla v polštině dříve stejný význam, ale ten se postupem času změnil, nebo naopak. Přemýšlíš o tom, jak se vyvíjí jazyk, jak nás ovlivňuje to, jaká slova používáme – a právě volba slov byla ve Slasti důležitá.

Mikropříběhy z prázdné Prahy
iLiteratura: Potkáváme se na tvojí druhé pražské rezidenci, lze je srovnávat? První byla delší, Praha žila normálním životem, letos jsi přijela na měsíc a bydlela v opuštěném domě v Nerudově ulici, Česko se pomalu uzavíralo kvůli covidu…
Marta Dzido: Stejné to je v tom, že jsem přijížděla s určitou představou, co budu psát. Tentokrát se ale ukázalo, že jsem začala pracovat na jiném textu. Tak to je se mnou často, nejsem typ spisovatelky, která dopředu ví, jak její román nebo povídka skončí. Ačkoli prázdná Praha byla zvláštní, měla jsem možnost poznat ji jinak. Chodila jsem na dlouhé, bezcílné procházky, sbírala jablka na Petříně, objevovala jsem různá zákoutí, mikropříběhy, pozorovala jednotlivé lidi, kteří procházeli prázdným starým městem. Praha je první město v zahraničí, kam jsem jela sama, jen s kamarády, když jsem byla mladá. Takže má v mém srdci velmi zvláštní místo. Ráda bych se mu někdy odvděčila, ale neznamená to, jak si hodně lidí myslí, že napíšu text, který se bude odehrávat v Praze, takhle jednoduché to není.

iLiteratura: Během své rezidence jsi měla také autorské setkání na Festivalu malých nakladatelů Tabook v Táboře. Jak se ti tam líbilo?
Marta Dzido: Pro mě to byla první možnost potkat se naživo se čtenáři od začátku pandemie, v Polsku se většina setkání stále odehrává online, literární festivaly neprobíhají. Tabook mě okouzlil – svou atmosférou, lidmi. Samozřejmě ani tohle nebyl festival „v normální verzi“, většina akcí se odehrávala venku, lidé chodili v rouškách, ale přesto to byl skvělý zážitek. Měla jsem pocit, že svět ještě neskončil a pořád tak trochu existuje. Nepopsatelná je atmosféra festivalu, který dělají lidé z lásky k literatuře, lidem a setkáním. A jeho hosté a návštěvníci tam jedou ze stejného důvodu. Možná to bude znít divně, ale pro mě bylo osvěžující vidět tolik barevně oblečených, sympatických lidí, krásné a skvěle vydané knihy, i když samozřejmě všechny česky – stačilo mi jen zalistovat, rozhlížet se, procházet.

iLiteratura: Setkáváme se den před odjezdem. Na čem jsi tentokrát v Praze pracovala?
Marta Dzido: Na povídkovém souboru. Ústředním tématem jsou různé intimní vztahy, ale ty, které jsou tabu, o nichž se nemluví nebo jsou negativně chápané okolím. Je tam třeba povídka o dvou kamarádkách, z nichž jedna najednou zjišťuje, že tu druhou miluje, chtěla by s ní žít. Nebo příběh dívky, která má hodně partnerů, známostí, krátkých lásek – o takových dívkách se říká, že jsou „lehké“ nebo že se „spouštějí“. A já bych to slovo etymologicky otevřela: opravdu se „pustila“, nedržela se křečovitě nějakých představ o tom, jak se má slušná holka chovat. Nechá se vést instinktem, zkouší různé věci. V jiném textu se stává hlavním motivem poznávání vlastního těla, masturbace, experimentování bez toho, aby se hrdinka styděla. Všechny povídky spojuje téma osvobození z kulturního a společenského tlaku, norem, očekávání.

iLiteratura: Studovala jsi scenáristiku na filmové škole. Ve Slasti najdeme milostný dialog, hrdinka se obrací k hrdinovi a naopak, kniha je netypicky psaná ve druhé osobě jednotného čísla. Zkoušíš něco podobného i v nových textech?
Marta Dzido: Například v povídce, kde hrdinka zažívá to, čemu se u mužů říká „druhá míza“. Chce ještě něco zažít, užít si, žít naplno. Ale také se trochu bojí. Takže o svých zážitcích vypráví ve třetí osobě, jako by to nebyla ona. A začíná z perspektivy první osoby množného čísla. „My všechny jsme byly holčičky a věděly jsme, jak se chovat…“ Tuhle hru perspektiv mám ráda.

Nevěřím na „mužskou“ a „ženskou“ literaturu
iLiteratura: Ve Slasti i nových povídkách píšeš o tělesnosti, sexualitě. Je těžké neskončit u červené knihovny nebo agresivní pornografie. Jak pracuješ s jazykem?
Marta Dzido: Myslím si, že intimní vztahy jsou odrazem naší kultury: rozdělení moci, představ, kdo má rozhodovat. Jestli je to partnerský vztah, nebo jeden stojí výš než druhý. Z mužského hlediska je to snaha ovládat ženu, která má plnit jeho přání, z ženské potom snaha pomstít se tělem, ponížit toho druhého, ovládat ho. To je princip pornografie. V devadesátých letech vyšlo hodně podobných knih. Ve Slasti i jiných textech se snažím především najít nová slova, rozšířit jejich význam. Psát přímo, ale ne vulgárně. Vyhýbám se sexuálně explicitním výrazům, ale snažím se pracovat se slovesy, která mají velký významový rejstřík. Důležité je pro mě prožívání a vnímání žen. Ale především hledání svobody ve vztahu, kde nikdo nikoho neovládá.

iLiteratura: Čeští literární kritici a recenzenti občas užívají nálepky „ženská literatura“, všechny spisovatelky s odlišnými poetikami tak hodí do jednoho pytle. Je taková generalizace běžná i v polské literární kritice?
Marta Dzido: Tímhle už jsme prošli v devadesátých letech, kdy se v souvislosti s knihami Izabely Filipiakové nebo Manuely Gretkowské psalo o „menstruační literatuře“. Ale v současné době píše tolik žen, od Olgy Tokarczukové přes Dorotu Masłowskou a Sylwii Chutnikovou až k mladým, slibným debutantkám, že už by si to nikdo nedovolil, není to téma. Nevěřím na „mužskou“ a „ženskou“ literaturu. Slast má také svoje mužské čtenáře, chodí na setkání, a dokonce mi i píší dopisy. Existují otevření muži, kteří se se mnou chtějí podělit o své pocity z knihy. Dostala jsem třeba dlouhý e-mail od jednoho čtenáře, který mi napsal, že je to jeho příběh, a pak mi popsal, jak to před lety bylo v jeho případě. Mezitím se rozvedl, našel svou lásku z mládí, teď je do ní zamilovaný. Takže to trochu mění představy o tom, že city jsou záležitostí žen a „červené knihovny“.

iLiteratura: Točíš dokumentární filmy, ale píšeš především fikci, kromě knihy Solidarność według kobiet (Solidarita podle žen). Neměla jsi chuť vrhnout se na non fiction, v Polsku tak populární?
Marta Dzido: Občas chuť mám a jedno téma jsem promýšlela přímo tady v Praze. Chtěla bych napsat knihu o ženách, které prožily patologické vztahy a vysvobodily se z nich. To, co začínalo jako velká láska a končilo nějakým druhem závislosti. Nejde mi přitom o domácí násilí, ale jemnější studie toho, jak se vztahy vyvíjejí, plíživě – tak, že si ani neuvědomíme, že jsme v nějakém vztahu uvězněné. Opět je to tedy téma svobody a osvobození.