Polská spisovatelka a filmová režisérka Marta Dzido (nar. 1981) se v loňském roce českým čtenářům představila svým prozatím posledním knižním titulem – románem Slast (Frajda, 2018). O něco déle ji mohou znát diváci klubových kin; v uplynulých letech u nás byl opakovaně uveden její dokument Solidarita podle žen (Solidarność według kobiet, 2014) a nedávno došlo i na částečně hrané Silačky (Siłaczki, 2019).

„Na svědomí“ má však dílo mnohem rozsáhlejší. Literárně debutovala již v šestnácti letech v časopise Krzywe Koło Literatury. Později vznikly její (česky zatím nevydané) romány Małż (Měkkýš, 2005), Ślad po mamie (Matčiny stopy, 2006), s hypertextem si pohrávající Matrioszka (Matrjoška, 2013) a reportážní próza Kobiety Solidarności (Ženy Solidarity, 2016), navazující na výše zmíněný filmový dokument.

Tento – třebaže neúplný – výčet autorčiných děl jasně naznačuje, že dominantním objektem jejího tvůrčího zájmu jsou ženy. Celou její literární i filmovou tvorbou se prolínají témata spojená s mateřstvím, ženskou tělesností a intimitou, ale také ženskými právy (od volebních až po ta reprodukční). Otázky ženství zkoumá jak v jejich intimním, tak společenském rozměru. Zatímco v literatuře se soustředí spíš na osobní prožívání hrdinek, ve své dokumentaristické práci se pohybuje především na poli společenském, na což přirozeně navazuje i aktivním zapojením do občanských aktivit na podporu ženských práv.

Asi největšího ohlasu se dočkal dokument Solidarita podle žen, v němž Dzido sleduje osudy přímých účastnic událostí, které vedly k pádu komunistického režimu v Polsku. Ačkoli mnohé z nich sehrály během událostí v gdaňských loděnicích bez nadsázky klíčovou úlohu, po přerodu odborového hnutí v politickou formaci se postupně vytratily (či byly vytlačeny) do pozadí a dnes je jejich dějinná úloha pozapomenuta. Na ekonomickou situaci mnoha z nich zároveň těžce dolehla transformace spojená se zánikem lodního průmyslu.

Hraný dokument Silačky o emancipačním hnutí, jehož zásluhou získaly Polky volební právo již v roce 1918, vznikal v době stého výročí obnovení nezávislého polského státu. Není to však pouze historická látka; citované autentické proslovy z počátku dvacátého století rezonují i u dnešních Polek, které nezřídka vycházejí do ulic, aby bojovaly za svá – bohužel stále ještě nesamozřejmá – práva.

V posledních týdnech znovu získal na aktuálnosti také její starší dokumentární film Podziemne państwo kobiet (Podzemní stát žen, 2009), pojednávající o dopadu zákazu interrupcí na společnost a tzv. „potratovém podzemí“. Dzido v něm ukazuje další tvář ženské solidarity a upozorňuje, že pokud chce žena přerušit těhotenství, ani ten nejrestriktivnější zákon jí v tom nezabrání.

Tématu chtěného a nechtěného mateřství se Dzido věnuje i ve svých starších románech. V posledních letech se však v literární tvorbě obrací k poněkud radostnější tematice: milostný román-dialog Slast, který v roce 2019 získal Cenu Evropské unie za literaturu, je plný intenzivních citů a smyslnosti. Nejen že zprostředkovává slasti hrdinů, ale radost a slast má přinášet také čtenáři. Česká i polská kritika vyzdvihují zejména originální jazyk, který Dzido zvolila pro psaní o erotice a sexu: vzrušující, šťavnatý, ale přitom vkusný, nevulgární, dostatečně popisný, aby nepůsobil ostýchavě, zároveň dostatečně abstraktní, aby ponechal prostor i pro fantazii. A právě tento aspekt své tvorby chce nyní autorka dále rozvíjet: momentálně pracuje na povídkové knize věnované různým polohám ženské tělesnosti.