Na Hanksových děkovných řečech při předávání Oskarů (dostal dva za hlavní role ve filmech Philadelphia a Forrest Gump) je vidět, že je spontánní a emotivní nejen jako herec, ale i celkově jako osobnost. Herec je spontánní v jevištní, fyzické akci, spisovatel v akci latentní, myšlenkové. Když se někdo s grácií pohybuje v obou oblastech, musíme na to hledět s podivem a obdivem.

Když je ten někdo jeden z nejuznávanějších herců všech dob, je to přímo senzace. Tou byl už spisovatelský coming out Davida Duchovnyho, známého mimo jiné z role spisovatele Hanka Moodyho v seriálu Californication. První kniha Holy Cow (u nás Kráva Nebeská) mu vyšla v roce 2015 a setkala se s pozitivními recenzemi. Tom Hanks nebyl před svým debutem úplně spisovatelsky neposkvrněný, spolupracoval na několika scénářích se Stevenem Spielbergem. Scénář je ale něco jiného než povídka, je to jeden z prostředků k vytvoření scény. Autoři, kteří si prošli scenáristickou školou, se v próze věnují hlavně popisu postav, exteriérů a situací. Co se týče filozofování, drží se většinou při zemi. U nás je příkladem Marek Epstein, který naposledy vydal soubor povídek Ocucanej konec (2014).

Hanksův medailon se v Něco málo povídkách o jeho scenáristické ani režisérské zkušenosti nezmiňuje. Udává herecké úspěchy, jako by psaní a hraní pojil nějaký podmořský kabel. „Hanks proslul svým oduševnělým, procítěným herectvím – a tytéž kvality vnáší do své literární prvotiny.“ Tato předpokládaná metamorfóza herce ve spisovatele je vděčným marketingovým lákadlem.

Kniha jako kino
Hanks mohl předpokládat, že na jeho knihu budou zvědaví čtenáři, kteří si ho už dříve zamilovali jako diváci. Vzal to ale za správný konec – neudělal si z toho alibi, ale motivaci, aby je nezklamal. Sebevědomí mu nechybí, oplývá neochvějnou vírou ve vlastní schopnost rozesmát. Název ale zvolil skromný – Něco málo povídek, v originále Some stories. Neobvyklý typ už zní tajemněji, anglicky Uncommon type. „Type“ znamená kromě přeloženého významu „typ“ také „psát na stroji“. Neobvyklý typ pak možná odkazuje na Toma Hankse jako píšícího herce.

Rozmachem vyprávění Hanks připomene našeho romanopisce, povídkáře a scenáristu sedmi filmů Michala Viewegha. Jednoduchý námět rozehraje mistrnými popisy postav a přidá překvapivou pointu. Děj je smyšlený, dovede ale vytvořit zdání autenticity. „(…) Anna byla daleko vepředu, že jsem ji neviděl, a rozšlapával jsem si své nové tretry (poznámka jen pro mě: koupit si o půl čísla větší).“ Podobně jako Viewegh se i Hanks vyžívá v detailech typu co přesně hrdina snídá nebo večeří. Nebo vidí v šuplíku – to v povídce Vítej na Mars, v níž jde o surfování: „Kirk kostku našel v zásuvce plné harampádí, bylo tam všechno včetně poloprázdných cívek izolační pásky, starých pastí na myši, horkovzdušné lepicí pistole, jenže bez tyčinek lepidla, krabic se svorkami a soupravy kleští, které ve slaném vzduchu musely brzy zrezavět.“

Americká kniha
Povídka Tři úmorné týdny je v deníkovém duchu rozdělená na dny. Každé zhruba dvě strany autor začíná od nuly. Píše epizodně, obsedantně pointuje, jako by se bál nudit. S ohledem na svou nezkušenost se nepouští do žádné významové džungle. Díky tomu čtení odsýpá. Pokud se nacházíte v rušivém prostředí, občasné vyvedení z konceptu váš čtenářský zážitek nepokazí. Jedna recenzentka napsala, že kniha je dobrá do metra a povídka vyjde zhruba na jednu cestu. Vzhledem k tomu, že jeden kus obnáší průměrně třicet stran, autorka zřejmě praktikuje rychločtení.

Kniha je to americká, plná místních reálií. Tři úmorné týdny začínají slavnostním udělováním občanství. Vynoří se zámořský sport, po kterém běžný čtenář musí zapátrat v Googlu – frisbee golf. Povídky nejsou jako přes kopírák, celou knihou se táhne smysl pro experiment a s vášní pro reálie se Hanks vrhá i do minulosti. Povídka Štědrý den 1953 připomíná výpravný dobový snímek. „Povídka“ Pobuďte u nás je čistokrevný scénář. Propagační kampaň ve městě světel je příběh herce, který právě dostal vyhazov. Hanks vyprávění prokládá sáhodlouhými rozvrhy hodin natáčecích dnů. Naše město s Hankem Fisetem je zase psané formou novinových sloupků.

Překlad vtipu
Hanksovi se často povede vtipné, neotřelé přirovnání: „Řádila jako systém proti balistickým střelám.“ Pobaví taky originálními konotacemi: „V předepsanou hodinu musím vyklidit pokoj. To je škoda, poněvadž je to pěkný hotel. Bydleli tu nacisté. Vyzkoušené pravidlo, když cestujete po Evropě – snažte se ubytovat v podnicích s nacistickou minulostí.“ Na konci stejného odstavce ale nenuceně vtipný dojem naruší nepřirozeně znějící překlad: „(…) o několik let později dostali od ruďasů nakopáno do prdele.“ Pro „kick ass“ by se dal použít nějaký eufemismus. Dále zarazí věta: „Jak říkáme my blazeované bukvice, ‚Na to se nikdo ani nevysere, drahoušku‘.“ Toporně znějící „blazeované bukvice“ stranou, „nobody gives a shit“, je zkrátka vulgárnější „všem je to šumák“; pro anglicky mluvícího jde o zcela běžnou frázi, jež se v doslovném překladu stává nepochopitelnou, kuriózní.

Hanks zřejmě vkládá vulgarity pro odlehčení děje, v jejich nepřirozeném, křečovitém překladu do češtiny se děj naopak zadrhává. V popisných pasážích, kde vtip nacházíme spíš mezi řádky, se ale stroze věrný překlad osvědčuje. „U vychlazeného piva u mě na zahradě, s přibývajícím srpkem měsíce na západě, vyhlížejícím jako útlý nehet nějaké princezny, jsem řekl Stevu Wongovi, že kdyby dostatečnou silou hodil řekněme kladivo, dotyčný nástroj by opsal osmičku dlouhou 500 000 mil, proplachtil kolem samotného Měsíce a vrátil by se na Zemi jako bumerang, no není to úžasné? Steve Wong pracuje v obchodě Home Depot s potřebami pro dům a zahradu, takže se dostane ke spoustě kladiv, a nabídl, že jich pár obstará.“

V povídce Alan Bean plus čtyři se Hanks vrací k postavám ze Tří úmorných týdnů (později také ve Steve Wong je třída). Tyto kousky patří k nejzdařilejším. Hanksovo alter ego celý život sní o letu na Měsíc. „Komouši vyslali Sojuz bez posádky, pravděpodobně s figurínou v kosmickém obleku, ale tolik věcí šlo do brdiček, že se to neodvážili zkusit ještě jednou, dokonce ani se psem.“ (Zde překladatel myslí zřejmě „do kytek“, musím přiznat, že slovo brdičky slyším, respektive čtu poprvé.) Rázná přítelkyně Anna už ho nemůže poslouchat. „Soustavně pochybuje o věrohodnosti mého kosmického rozhledu. Říká, že kolem sebe věčně trousím ‚lety Apolla tuhle‘ a ‚přistání lunochodu na Měsíci tamhle‘ a že jsem začal vymýšlet podrobnosti, abych vypadal jako znalec, a to má pravdu.“ Anna hrdinu přiměje, aby jen nemudroval, ale odvážil se k činu. „Chtěla uspět tam, kde Rusové selhali. Bude to psina.“ Z běžnodenního snění se děj překlopí do vědeckofantastické fikce. Encyklopedické znalosti letů do vesmíru se v povídce prolnou s rozvernou akcí. Začne jízda, která se bude líbit fanouškům seriálu Červený trpaslík. „,Koukejte! Kamčatka!‘ vykřikla Anna, když se náš tepelný štít odpařil a rozpadl do miliónů komet velikosti obilného zrna.“

Fetiš psacího stroje
Co do postav Hanksovi není co vytknout, vykresluje je jako zavedený autor. V průběhu děje ale za naším někdejším bestselleristou pokulhává. Vieweghův vývoj směřoval od prózy ke scénáři, Hanksův šel opačně. Potkávají se, ale každý je jiný. Hned na druhé straně knihy se Hanks odvážně pouští do typu scény, kterou lze označit za barometr vypravěčské vycepovanosti – milostné scény. Do Viewegha to má daleko, hlavně do těch milostných scén, které napsal po svém úrazu. „Přitiskli jsme se jeden k druhému a uvolnili jsme se. Oba jsme našli krk toho druhého a propracovali jsme se zpátky k ústům. (...) ,Myslím, že by nám přišlo vhod spolu chvilku pobýt pěkně kůži na kůži,‘ šeptla Anna. ,Svlékni se.‘ Udělal jsem to. A když se svlékla také, byl jsem už ztracený případ.“ Toť vše.

Spisovatelka Ann Patchettová na zadní straně obálky láká: „Četba povídkové sbírky Toma Hankse ve mně vyvolává stejný úžas, jako kdybych zjistila, že Alice Munroová je také největší herečkou naší doby.“ Ne, není to žádný nový James Joyce ani Irvine Welsh, ale příjemně překvapil, a to nejen tím, že vůbec něco napsal. Máme-li se na jeho dílo dívat jako filmoví fanoušci, dostál očekávání – s perem v ruce je stejně autentický a přirozený jako před kamerou.

Respektive ne s perem v ruce, ale nad psacím strojem. Ty Hanks sbírá a každou z povídek prý napsal na „typewriteru“, jehož fotografie příslušnou povídku uvádí. Jde o neobvyklý, technicistní, fetišistický přístup k ilustraci. Grafické ztvárnění knihy při bližším pohledu ukrývá námět na scénář – herec se nabaží světské slávy, fascinuje ho svět literatury. Začne sbírat psací stroje. Jednoho večera jeden z nich opráší a začne psát. Druhý den si přesedne k dalšímu. Objeví novou radost. Zjistí, že literární svět je mnohem svobodnější než ten filmový. V povídce Toto jsou zamyšlení mého srdce popisuje nákup psacího stroje, který nefunguje, a pak ještě jednoho, se kterým jsou také problémy. Nakonec hrdinka najde ten pravý stroj značky Hermes 2000 a hned si na něm napíše nákupní seznam. Večer se pozastaví nad svou situací osamělé ženy popíjející víno u televize. Usedne ke stroji a „téměř bezhlučně“ naťuká nadpis „Zamyšlení mého srdce“.

Romanticky zarputilým psaním na stroji jako by Hanks chtěl spisovatelem být a zároveň ho i hrát. Podstatně si tak svůj debut ztížil z hlediska okamžitých úprav. I fyzicky je určitě mnohem náročnější bušit do starých strojů než do počítačové klávesnice. Podle činností popisovaných v knize je ale dvaašedesátiletý Hanks ve výborné formě. Těšme se na další hereckou literaturu. Třeba se Johnny Depp nebo Brad Pitt taky brzy pochlapí.