O americké filmové adaptaci příběhů belgického komiksového tvůrce Hergého se dlouho mluvilo a očekávána byla s nadějemi Spielbergových fanoušků, že dostanou novou verzi Indiana Jonese, a obavami fanoušků původního komiksu, že Hollywood si evropskou klasiku předělá k nepoznání. Naděje těch prvních se naplnily, zatímco obavy těch druhých nikoliv – což přesto neznamená, že film s plným názvem Tintinova dobrodružství: Tajemství Jednorožce se úplně povedl.

Spielberg si ke zfilmování vybral (dvoj)příběh, který měl v oblibě i sám Hergé a který dosti odpovídá i čtyřem filmům o Indiana Jonesovi, archeologovi, který v akčních filmech neustále pátrá po nějakých starobylých pokladech. Co se týče tohoto filmového hrdiny, Tintin nepochybně patřil mezi Spielbergovy inspirační zdroje, ať již přímo (Spielberg se s komiksem seznámil v osmdesátých letech) či jako součást kolektivního popkulturního vědomí. Právě klukovsky vyhlížející reportér Tintin patří k nejpopulárnějším pátračům po různých předmětech historické hodnoty, buď ukradených mocnými padouchy, nebo kdesi v neznámu čekajících na své nalezení. O hledání pirátského pokladu je i dvojpříběh Tajemství Jednorožce a Poklad Rudého Rackhama a právě jeho zápletku využil Spielberg. Přesněji zápletku prvního sešitu, protože v Pokladu Rudého Rackhama Hergé vynechává důležitý prvek, který dobrodružství o hledání pirátských pokladů málokdy postrádají, totiž skupinu nepřátel, kteří se těm hodným pokoušejí hledání buď překazit, nebo se k pokladu dostat dřív. Poklad Rudého Rackhama tím dost ztrácí na dramatičnosti i spádu a je spíš sledem komických historek. Abychom byli úplní, dlouhé pasáže z filmu jsou inspirovány Krabem se zlatými klepety, komiksem, v němž se Tintin seznámil s kapitánem Haddockem, svým hlavním parťákem (nepočítáme-li psa Filutu), a kromě toho se tu objevují ještě postavy z některých jiných příběhů, například opěrní pěvkyně Bianca Castafiore; naopak chybí popletený vynálezce Hluchavka, kterého Tintin objevil právě v Pokladu Rudého Rackhama.

Spielberg je samozřejmě natolik zkušený, že hlavního padoucha nevyřídí v polovině příběhu, ale nechá si to až do finále. Tím padouchem učiní (proti obsahu původního komiksu, na což je dobré jeho čtenáře upozornit) sběratele Sacharina, v jehož minulosti se skrývá ještě jedno velké překvapení. Samotnému scénáři ostatně lze jen máloco vytknout. Možná jsou některé komické scénky příliš dětinské, zvláště když se na scénu dostanou nemotorní detektivové Tkadlec a Kadlec – ale to je přesně v duchu předlohy, jejíž situační humor je naivní a polopatický, na úrovni své doby (Tajemství jednorožce bylo vydáno v roce 1943). Totéž platí o neustálém držení v šachu pistolí, zajímání, svazování a věznění a následném unikání, ať již jde o kladné či záporné postavy. Tehdy to byl oblíbený postup zábavného čtiva (komiksů, filmů), jak docílit dějových zvratů, a Spielberg to v relativně únosné míře respektuje. Také není jasné, odkud se na Jednorožci vzal onen velkolepý poklad (v komiksu sem své naloupené bohatství přestěhuje z potápějící se vlastní lodi pirát Rudý Rackham), ale je možné, že jsem v divokém víru akčních scén tuto informaci jen nepostřehl.

Paradoxně největší potíže filmu způsobila Spielbergova pokora před původním dílem. Dává ji najevo hned v úvodní scéně, když prvním obličejem na plátně není ten Tintinův, ale jeho tvůrce Hergého jakožto pouličního portrétisty. A pokračuje pokusem o adekvátní zachování původní komiksové kresby. Což je právě u Hergého „ligne claire“ neboli čisté linky, jednoduché kresby na hraně karikatury, dost složité, když má film být ve 3D. A ještě horší je, když se hlaďoučké, téměř loutkové obličeje Tintina, T-Kadleců nebo neobvyklého kapsáře potkají se zcela realistickými a mnohem živějšími rysy v tvářích padouchů nebo kapitána Haddocka. Je to jedna z příčin (spolu s dodržováním infantilních komických a zvratových eskapád), proč první třetina filmu příliš nefunguje. Jinak je výtvarná stránka filmu úchvatná, neobyčejně komplexní a plná detailů a druhoplánových vtípků. Samostatnou obdivnou recenzi by si mimochodem zasloužila také dvourozměrná animace u úvodních titulků, která je sama o sobě drobným tintinovským příběhem. A jakmile dojde na akci (zhruba od prvního setkání s kapitánem Haddockem), je Spielberg ve svém živlu a rozehrává dechberoucí, vynalézavé i neodolatelně vtipné scény honiček a soubojů. Mezi nimi vyniká závěrečná nevídaná „šermovačka“ rameny jeřábů, kterou snad Spielberg odkoukal z her svých dětí s malými modely.

Pro film Tintinova dobrodružství platí paradox: kde se autoři odchýlili od původní předlohy, tam jsou peripetie děje věrohodnější a logičtější, humor lépe vygradovaný a akční scénky vynalézavější. Spielberg opět prokazuje, že je po třicet let nejlepším vypravěčem dobrodružných příběhů pro kluky. K předloze nemusel být přepjatě uctivý, když ji dokázal obohatit o nové, současnější prvky, jejichž duch ji respektuje a rozvíjí.
 

Tintinova dobrodružství. Režie: Steven Spielberg. Scénář: Steven Moffat. Animovaný. USA 2011, 107 minut.