Vše plyne, vše se mění, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. O tom psal už Hérakleitos z Efesu. Jenomže to, jakým způsobem se mění současný svět, je přece jen v něčem odlišné. On neplyne, on se přeskupuje od základu, a to neustále. Jde o konstantní rekonfiguraci, která nás nutí, abychom se v rostoucím tempu přizpůsobovali změnám, jež jsou radikální a nevratné. K dohnání „pokroku“ nestačí ani sedmimílové boty – jedině snad vyměnit mozek za nový, nejlépe umělý.

Jedna věc je přijmout s filozofickým nadhledem přirozenou pomíjivost a něco jiného se hnát a přitom nevědět, za čím se ženu. Být zajatkyní sil (finance, věda, počítače, obchod), jejichž záběr nejsem schopna nahlédnout, i kdybych měla čas na reflexi, což nemám, neboť tytéž síly mne stále udržují v poklusu. Jóga na tohle nestačí, to už spíš vzít si prášek. Anebo se uchýlit k filozofii. Ale k jaké? Ke komu?

Existuje nějaký současný filozof, který by k nám hovořil stejně živým jazykem, jako Hume, Descartes, Marx nebo Sartre hovořili ke svým současníkům? Kdo bere v potaz křehkost naší existence tady a teď a poctivě se zabývá tím, aby nám, když už ne ukázal cestu, alespoň naznačil, kudy by se naše mysl mohla ubírat? Kdo pokládá otázky typu: Jak se srovnat s umělou inteligencí? S genetickou manipulací? Jakými pojmy zachytit to, co nám právě mizí pod nohama, a to nové, v čem bez opory plaveme a lapáme po dechu? Jak „myslet“ konec civilizace, ve které sami vězíme?

Kdysi jsem skutečně studovala filozofii na univerzitě a měla jsem několik talentovaných spolužáků, kteří takzvaně „zůstali v oboru“. Udělali si doktoráty, případně už i docentury, a zřejmě vychovávají nové generace myslitelů. Proč o nich není nic slyšet? Kde jsou? Co si o tom všem myslí? Proč se žádný z nich veřejně nevyjadřuje ke všem těm palčivým filozofickým otázkám, které námi denně zmítají? Živým filozofem je přece možné být i dnes. Pro filozofii lze dokonce najít i prostor v mainstreamových médiích, stačí jen uvědomit si poptávku.

Důkazem toho je francouzský časopis Télérama. Týdeník, který vedle programu televize a rádia přináší kvalitní kulturní a politicko-společenskou žurnalistiku, takže stojí za to si jej předplácet, i když nevlastníte televizi a rádio zapínáte jen příležitostně. Pokud mne v poslední době něco opravdu pozitivně „nakoplo“, byly to právě v Téléramě otištěné rozhovory se současnými filozofy.

Například jistý Pascal Chabot, ročník 1973, v minulém čísle tvrdil, že tváří v tvář globálním „supersilám“ není útěk (či odpojení), jakkoli vyhlíží lákavě, řešením. Současný svět je totiž tak absolutně pospojovanou tkání, že přestalo platit staré rozdělení na „uvnitř“ a „vně,“ nelze si vybrat mezi bytím ve společnosti a mimo ni, civilizací a divočinou. Nelze také jako dřív jednoduše ukázat na „systém“, jejž je třeba změnit, protože systémů je mnoho, různých a navzájem se neustále ovlivňujících. Chabot, který se ve své poslední knize zabýval fenoménem vyhoření (burn-out), doporučuje podívat se především sám na sebe. Tedy na to, co se ze mne v této podivné realitě, která mne obklopuje, stalo. Mám přijít na to, co je pro mne opravdu důležité, a na to se zaměřit, tomu ostatnímu pak odolávat. Je třeba uvědomit si, že moje „já“ je mnohostranné, není to pouze jeden systému přizpůsobený pěšák. Svou existenci mohu denně získávat zpět pouze rezistencí, i kdyby to s sebou neslo jistou osamělost.

Samozřejmě zjednodušuji, ve sloupcích to ani jinak nejde. Ale ono to není složité, i když Chabot je akademický filozof. Co na to moji spolužáci?

Katedry filozofie, vydejte svoje plody. Filozofický ústave, otevři se!