Brady Hartsfield, nechvalně proslulý mercedesový vrah, žije svůj nevzrušivý život vegeťáka na oddělení místní nemocnice a nevypadá to, že by ji měl někdy opustit. Dobrá, poctivá rána do hlavy je prostě dost spolehlivá záležitost. Jenže ne vždy. Třeba když si z vás ošetřující doktor udělá pokusného králíka a vy navíc nejste tak úplně obyčejný… A tak to vypadá, že Brady je náhle víc než jen slintající troska. Když se pak v městě rozjede vlna sebevražd, musí Bill Hodges a jeho parťačka Holly vyrazit do posledního boje s protivníkem, v něhož nikdo jiný nevěří…

Završení trilogie o policistovi ve výslužbě a jeho mírně autistické parťačce je zajímavé především proto, že se sice teoreticky jedná o vyvrcholení série detektivních příběhů, ale prakticky je to tak, jako kdyby si King řekl „kašlu na to“ a vysekl svižný, ukázkový paranormální thriller, v němž dává vzpomenout na konec svého „ošklivého“ období, například na Temnou půli. Konec hlídky je díky tomu nejzábavnější a nejvyrovnanější díl série. Tam, kde má jednička (Pan Mercedes) sestupnou tendenci a dvojka (Právo nálezce) neexistující dějový oblouk, totiž trojka skutečně graduje a hraje si s vědomostmi nejen postav, ale i čtenářů. Pravda, ke konci se dostaví pro Kinga typické slabší finále, ale hořkosladký epilog výsledný dojem zachraňuje s přehledem.

To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že King rozmetal všechno, co po první dva díly budoval – tedy poctivou starosvětskou kriminálku, čirou náhodou zasazenou do světa, v němž už i ten všudypřítomný internet je vlastně retro a hrdina i padouch jsou příjemně normální – tedy chybující a podléhající stresu jako každý druhý. Konec hlídky sice pořád má poměrně silnou detektivní linii a obě strany dost výrazná omezení (u Bradyho je to nutnost menežovat po většinu knihy dění na dálku, u Billa jeho zdravotní indispozice), ale přesto jsme už na poli osobností větších než život. King se vrátil prostě na píseček, kde se cítil silnější v kramflecích, a výměnou za lepší dynamiku hodil přes palubu výjimečnost svého projektu. Pro fanoušky čistě Billa Hodgsona to je zajímavé, pro fanoušky Kinga obecně to znamená, že dostanou průměrnou pozdní kingovku.

Odhlédnuto od paranormálního posunu ale je pořád možné spíš chválit. Především důsledné propojení každé knihy trilogie s úvodní scénou prvního dílu – tedy s mercedesovým útokem a jeho následky – dodává všem knihám pocit jakési sevřenosti a nevyhnutelnosti. Nikdo z útoku nevyvázl jen tak, všem jim stále vstupuje do života. V tomto ohledu je návrat Bradyho do role padoucha vlastně logický. Pochybný je jen způsob toho návratu.

Při samotném čtení strhávají čtenářovu pozornost atrakce. Ty zastupuje především způsob, jakým Brady ovlivňuje dění a který umožňuje Kingovi v plné parádě ukázat, jak krutým spisovatelem kdysi býval. Nemám teď na mysli nějaké explicitní násilí, ale lehkost, s níž na minimálním prostoru představí sympatické postavy, aby jim následně zničil všechny jejich sny. Jen škoda, že oproti třeba zmíněné Temné půli minimálně v jednom případě nakonec ucukne a nenechá situaci zajít až do tragického konce. Podobně nedotaženě ale působí i snaha zopakovat dojem, že Brady je často jako slon v porcelánu, který si o sobě myslí, že je nadaná baletka. Tam, kde v prvním románu Brady často vypadal jako opravdu psychopatická a nebezpečná verze populární kreslené postavičky Willieho E. Coyota, tentokrát musí King vytahovat z rukávu hodně velké náhody, aby jeho řádění zastavil.

I to sráží Konec hlídky do průměru, ale pořád se bavíme o kingovském průměru. A tak prim hrají scény povedené, v nichž se smyčka kolem hrdinů utahuje nebo v nichž Brady otěže teprve přebírá… Výborně funguje i vztah mezi Billem a Holly, případně jejich známými. Všichni mají za sebou společnou minulost, takže jejich interakce má logiku s pevnými kořeny. Pravda, je zvláštní, že si u nadpřirozeného thrilleru nejvíc libujete u scén z klidu detektivní kanceláře, ale po třech knihách jsou to už přece jenom dobří známí...

Jejich působivost navíc podtrhuje skutečnost, že se skutečně jedná o uzavřenou trilogii, přes jejíž konec prostě nejede vlak. Možná se s jejími postavami setkáme ve vedlejších rolích v nějakých povídkách, ale pro další román už místo není. A jakkoliv se jedná o odbočku, která plně nevyužila svůj potenciál a nakonec skončila plus minus tam, kde většina kingovek z posledních cca patnácti let, rozhodně bylo zajímavé po ní ty tři roky s Kingem kráčet.