Andorrská literatura si ze svého zapadlého koutečku pomalu hledá cestu i k českým čtenářům a nezdráhá se i ve fikci důkladně věnovat zemi svého původu. Po dílech Antoniho Morella (Boris I., král andorrský a další), která přeložil Jan Schejbal, začal na andorrských textech pracovat také Michal Brabec, díky němuž u nás v roce 2018 vyšel román Joana Perugy Neviditelná republika – a nyní i Villaróova Pruská modř.

Albert Villaró i Boix (nar. 1964 ve Španělsku), vystudovaný historik, patří mezi uznávané autory katalánského jazyka a za své dílo již získal několik literárních ocenění. Zvláštní pozornost mu vysloužila detektivní série propojená postavou vyšetřovatele Andreua Boixe. Po Blau de Prússia, tedy Pruské modři, vydané katalánsky v roce 2006, následovala v roce 2012 L'escala del dolor (Stupnice bolesti) a o tři roky později La bíblia andorrana (Andorrská bible).

Podobně jako je tomu u Joana Perugy, pochází i Villaró z Katalánska, nicméně jeho vypravěč (také shodně s tím Perugovým v Neviditelné republice zřejmě autorovo alter ego) představuje Andorru ze zcela jiné perspektivy. Andreuův pohled je zcela domácký, mírně rezignovaný, jde o dnes už typického „poldu“ bez iluzí, kterého tíží stíny minulosti. Smrt manželky při autonehodě se na něm podepsala přecitlivělostí a částečnou apatií. Když mu šéf přidělí případ vraždy, nenastoupí jako akční hrdina zvyklý zachraňovat situaci týden co týden. Vražda je pořádný (a v Andoře zcela mimořádný) průšvih, nad nímž si chtějí nadřízení umýt ruce, a to zvlášť když se mrtvola našla v nákladním autě vyvážejícím suť z Andorry do Katalánska.

Tento přeshraniční zločin vrhá světlo na vztahy Andorry s okolními státy – a v zemi s rozlohou odpovídající Praze, v níž tvoří domácí obyvatelstvo menšinu, jsou tyto vztahy pochopitelně více než důležité a v knize jsou často tematizovány. Dobře je shrnuje vypravěčovo pročítání zpráv o vraždě v katalánském a španělském deníku: „Stranou konkrétní, zběžně podané události, se dostaly na přetřes především politické zvláštnosti země a její (pro ně) pozoruhodné fungování, připomínaly dokonce i její nálepku daňového ráje a všemožné údaje, které s předmětnou událostí nijak nesouvisely, a samozřejmě došlo i na přídavné jméno feudální, v němž si tolik libovaly a které ve spojitosti s Andorrou omílaly pořád dokola, jakoby reflexivně.“ (s. 50) Dozvídáme se i to, co si o sobě myslí sami Andořané: Andreu si například při procházce frekventovanou oblastí ověřuje, jestli se opravdu každý s každým zná, jak se tu říká. Zjistí sice, že ne, přesto jindy z textu vysvítá, že na tom něco bude, a detektivce se proto dají velmi snadno odpustit shody náhod a časté využívání osobních známostí pro vyšetřování.

Celkem nepřekvapivě se nakonec ukáže, že případ má osobní význam i pro Andreua – tajemství z andorrských dějin se tu propojí s jeho vlastní minulostí. Kromě toho sledujeme jeho vynucené procitání z letargie, korunované i novou schopností milovat. Vše probíhá postupně a uvěřitelně, včetně vznikajícího vztahu. Žádná láska na první pohled ani spalující vášeň – erotická touha tu sice má své místo, tělo i duše si k sobě však hledají zcela realisticky cestu přes počáteční uzavřenost, nedorozumění i trapasy. Každá z postav si s sebou nese jistou dávku osamělosti i různě pevné vztahy (rodinné, přátelské i jiné), které také do různé míry fungují jako záchranná síť. Detektivce tato psychologická a sociologická věrnost velmi sluší.

Sympatická je i všudypřítomná lehká ironie. Ač se místy příběh přibližuje populárnímu hledání ztracených pokladů, jaké známe z filmů o Indiana Jonesovi nebo z knih Dana Browna, dává si autor velký pozor, aby jeho vypravěč přehnaně neoslňoval okolí svou inteligencí. Když se o to pokusí zmínkou o Occamově břitvě, dostane od další z postav co proto: „Occam žil ve čtrnáctém století. Nebo ve třináctém, už si nevzpomínám, to je fuk. Kdyby viděl telefon nebo motorku nebo blbej kávovar, z ohromení by ho kleplo. To bych sem netahala. Náš svět je komplexní. Dneska nemáš jednoduchého nic.“ (s. 101) Navíc artefakty tu nemají tajemnou hodnotu samy o sobě. Kniha zkoumá, jaký význam mají symboly pro křehké národní sebevědomí, a to v zemi, kde navíc významnou roli hraje náboženství.

Pokud jde o styl, musejí se milovníci detektivek připravit na poněkud pomalejší postup děje. Dají-li však vypravěči šanci, brzy si je získá a povede je svým tempem. Až ke konci získá kniha větší spád, podpořený navíc působivou atmosférou sněhové kalamity. Ani na mnoha stránkách, kde chybí členění do odstavců, se však čtenář neztrácí a nenudí, pokud mu tedy nejde jen o napětí a akci. Záleží na tom, co sem přišel hledat: jestli je to jen klasická detektivka, bude mu to možná málo; jestli doufá v mnohem víc, bude nadmíru spokojen.