Pavel Mandys označil ve své recenzi románu Krutý měsíc Janu Jašovou (*1968) za „žánrově slibnou autorku“ a letošní opětovná nominace jejího thrilleru Dravé zvěři napospas v kategorii Litera za detektivku cen Magnesia Litera jeho slova potvrzuje. Jašová čtenářům v loňském roce přinesla další příběh, který se Krutému měsíci v některých rysech podobá – i ve Dravé zvěři napospas nejde v první řadě o vyšetřování zločinu (vlastně dlouho není jasné, zda vůbec k nějakému zločinu došlo) a i tentokrát se z různých důvodů policie do děje v podstatě nezapojuje.

V hlavní roli se opět setkáváme s ženskou hrdinkou. Tato se jmenuje Zuzana, je jí 38 let, je relativně krátce rozvedená a jejím hlavním problémem není ani vrozená dyslexie, ani zjevná neplodnost, ani nepříliš dobře ohodnocená práce inspektorky hlediště v jednom menším pražském divadle, ale neznámý stalker, který se na ni zaměřil poté, co si založila účet na Tinderu. Oblažuje ji detailní znalostí všeho, co Zuzana dělá, a zprávami typu „Miluju tě, ty kurvo“. Nelze se tedy divit, že blížící se Štědrý den v Zuzaně žádné pozitivní pocity nevyvolává, což ještě podtrhne nečekaná návštěva nevlastní sestry, o jednadvacet let mladší Týny, a náhlé rozhodnutí dosavadní spolubydlící Moniky se ze společného bytu narychlo vystěhovat. Nechybí ani tajemství ukryté v minulosti, které má v tomto případě podobu nevyřešeného zmizení Zuzaniny kamarádky Káči. Přesně čtvrt století stará záhada přitahuje nejen pozornost jisté bulvární novinářky, ale otevírá staré rány i u Káčiny rodiny.

Motivů slibujících napětí tak román přináší celou řadu a je na místě ocenit, že se vzájemně prolínají, přechody mezi nimi jsou poměrně pozvolné a autorka se obejde bez oblíbeného triku mnoha jiných autorů zakončit kapitolu či odstavec napínavým cliffhangerem a vzápětí začít další pasáž na úplně jiném místě u jiné postavy. To je ostatně vyloučeno i tím, že celý příběh je vyprávěn v ich-formě ze Zuzanina pohledu, díky čemuž čtenář získává podrobný vhled do psychiky osaměle žijící ženy středního věku, která se stále hlouběji utápí v pocitu, že všechny své blízké zklamala a pokazila vše, na co v životě sáhla. Tyto pasáže lze do určité míry vnímat i jako svého druhu generační výpověď, neboť Zuzana jasně cítí, že v mnoha ohledech nedostála očekáváním větší části vlastní rodiny, především svých prarodičů, a s mladší generací, kterou kromě Týny reprezentují brigádníci z divadla, kde je zaměstnána, si také rozumí stále méně.

Zuzanina linka vyprávění je pouze občas přerušena graficky odlišenými vstupy samotného stalkera, který kolem ní s hrůznou rafinovaností a trpělivostí splétá svou síť, do níž ji plánuje lapit a strávit s ní zbytek života. Tyto sondy do jeho zvrácené mysli, v nichž se stupňuje plíživá hrůza, proti které se nelze nijak bránit, podtržené ještě temnotou a pošmourností tuzemského adventu posledních let, představují náležitě děsivé čtení; a ještě plastičtěji vykreslují bezvýchodnost Zuzaniny situace.

Vzhledem k množství dílčích motivů nepřekvapí, že Zuzana (i čtenář) postupně ze stalkingu podezřívá několik postav. Jak je ale obvyklé, odhalení skutečné identity tajemného pronásledovatele je velkým překvapením. Snad jen škoda, že celé závěrečné rozuzlení roztažené na téměř pět desítek stran se nakonec odehraje z větší části ve verbální rovině. Zuzana samozřejmě není žádná akční hrdinka (byť k nemnoha jejím koníčkům patří vytrvalostní běh a návštěvy fitcentra) a více úsilí ji stojí psychicky ustát vše, k čemu se jí stalker přizná, než fyzická námaha při závěrečné konfrontaci. Přesto zůstává potenciál očekávaného finále z velké části nenaplněn a stalker svou prohru nese nečekaně lehce. Což je nicméně spolu se snad až přílišnou dokumentárností některých popisných pasáží, místy hraničící s product placementem, jediná výtka, kterou lze vůči knize vznést. A samotný závěr celého románu pak naznačuje, že až do poslední chvíle nemusí být nic takové, jaké se zdá být.