V ediční řadě Čtení o… Institutu pro studium literatury vyšel po sérii knih o českých literátech 19. a 20. století překvapivý svazek Čtení o Dantovi Alighierim. Vymyká se této řadě vyhraněné dosud bohemisticky a chronologicky, ale nejen jí. Byť Dante patří k nemnoha italským autorům, o kterých tu a tam v českých zemích padne slovo či věta, není tu „žádný profesionální romanista“, který by se mu soustavně věnoval (jak si v úvodu stýská editor Martin Pokorný), a téměř dvousetstránková kniha o Dantovi je vzácným a neočekávaným jevem. Pokud jde o kritiku romanistů, je Pokorného stesk vzhledem k Dantově velikosti a důležitosti opodstatněný, avšak řekněme také, že českých profesionálních romanistů je poskrovnu a těch, kteří se na badatelské úrovni zabývají starší literaturou, je méně než hrstka. Za této situace je skoro dílem Boží prozřetelnosti, že v Dantově případě nahrazují chybějící síly lidé jako komparatista Martin Pokorný, který se Dantovi věnuje již od své disertační práce a v roce 2010 byl rovněž editorem dantovského čísla časopisu Souvislosti.

Jak Pokorný poznamenává, českému publiku, které disponuje dvěma pozoruhodnými překlady Komedie (Bablerův-Zahradníčkův je z roku 1952, Mikešův z roku 2009) a nemalou řadou překladů dalších Dantových textů, stále chybí fundovaný odborný průvodce, který by návodně ukázal, jak ke kulturně vzdáleným a čtenářsky náročným textům florentského génia přistupovat. Čtení o Dantovi Alighierim se tuto vyčítavě zející lakunu nesnaží programově zaplnit, nicméně v podobě velmi originální tak každopádně činí.

Editor se snažil dát antologii jednotný dramaturgický střih, aby nevzniklo prostě „něco o Dantovi“. Vybral tedy šest studií z odborného dantovského časopisu Giornale Dantesco, k nimž přidal tři další, všechny z časového výseku 1890–1910. Můžeme hádat, zda je hra s číslicí tři záměrnou ozvěnou Dantova numerologického plánu, náhodou či výsledkem podvědomého souznění Danta a editora. Ať je tomu jakkoli, výběr byl proveden velmi dovedně, tak aby postihl relevantní problémy literárního zobrazení Dantovy Komedie, převážně Pekla, které je literárně nejatraktivnější. Nejedná se tedy o soubor povahy systematického úvodu k Dantovi či výběr „toho nejlepšího“ z dantovské kritiky: je to synchronní, mírně nostalgický ponor do jisté etapy myšlení o literatuře, v tomto případě období Belle Époque.

Nemělo by smysl dopodrobna analyzovat jednotlivé eseje, neboť jména autorů českému čtenáři nic neřeknou. Stačí jen připomenout témata: tma a světlo v pekle, Dantovo zobrazení lidského těla, pojem druhé smrti v Komedii, Dantovo potěšení z muk hříšníků, obhajoba Vergilia proti nařčení, že praktikoval magii, zobrazení Lucifera, úloha a typ modliteb v očistci v souvislosti s hříchy, lidské pohnutky a city duší v ráji. Jsou to, jak definuje sám editor, otázky poetologické, tedy takové, které zastarávají nejméně či nezastarávají vůbec, neboť vycházejí přímo z textu a nejsou aplikacemi teorií, které po několika úspěšných sezonách končí na smetišti dějin.

Vybrané texty jsou aktuální, kvalitní a podnětné, dokonce ukazují něco, co v dnešní době pozvolna mizí – spojení esejistiky a erudice. Nejsou vědecky suchopárné, ale ani planě literární. Zda pojednávají o těch nejdůležitějších otázkách, není relevantní, neboť na otázku, kde u studia Komedie začít, neexistuje rozumná odpověď. Důležité je někde prostě začít, což se zde výtečně podařilo, neboť editor měl šťastnou ruku ve výběru textů se zajímavými a srozumitelnými náměty a přívětivým způsobem výkladu.

Výběr mimochodem vyvolává i řadu nedantovských, spíše socio-literárních otázek. Pokorný například upozorňuje na to, že aniž to měl v úmyslu, vybral povětšinou texty psané gymnaziálními profesory, zástupci stavu, bez kterého by se tehdejší věda a literární kritika neobešly.

Fakt, že Pokorný se u nás jako jediný soustavně věnuje dantovské kritice, je dokumentován jeho zasvěcenými komentáři v poznámkách a dárkem na závěr v podobě seznamu relevantní české dantovské bibliografie. Dalším projevem jeho kompetencí je i korektní a čtivý překlad esejů z italštiny, což bývá práce nevděčná a leckdy s krkolomným výsledkem, když překladatel se znalostí jazyka, ale bez znalosti věci tápe v převedení leckdy příliš květnaté nebo kryptické mluvy. Drobný otazník by zasloužil jen standardizovaný překlad termínu „dannato“ jako „proklatý“. Toto řešení však bylo možná motivováno tím, že přímý ekvivalent „zatracený“ je dnes vnímán jako nadávka intenzivněji než zastarávající výraz „proklatý“ a mohl by čtenáře plést.

Pasáže z Komedie Pokorný uvádí v originále a ve svém co nejpřesnějším prozaickém překladu, což často nelze jinak, neboť argumentace autorů esejů je na přesnosti závislá. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že překlad ve verších zde chybí, zvlášť pro čtenáře neznalého starší italštiny, jichž bude asi většina. A to nejen kvůli estetickému účinku, ale i proto, že rázné básnické slovo má často (v dobrém překladu) větší pádnost než prozaická verze a může tak být i přesnější. Snad mohl být vedle prozaického překladu použit i významově nejbližší veršový překlad. V následujících případech by účinek byl jistě efektnější: „Ó vy, jejichž intelekt je zdráv“ (próza, s. 55, Peklo 9, 61) proti „Ó vy, kdož zdravě myslíte a jasně“ (veršem Babler); nebo „Ušlechtilost kázala být k němu sprostý“ (próza, s. 68, Peklo 33, 150) proti „být k němu hrubý bylo šlechetností“ (veršem týž).

To jsou ovšem nuance a alternativy, které nemohou zavdat příčinu k pochybám, že v koncepci, výběru, překladu a celkovém efektu máme před sebou velmi záslužnou, dobře připravenou a čtenářsky příjemnou knihu.