Dante Alighieri
Alighieri, Dante

Dante Alighieri

Danta Alighieriho lze zřejmě označit za nejvýznamnějšího italského básníka, který společně s Petrarcou a Boccacciem patří mezi otce italské literatury.

Je zajímavé, jak v poměrně krátkém časovém odstupu vstoupily na scénu tři takto významné osobnosti, které ovlivnily další vývoj poezie a prózy na Apeninském poloostrově i v celé Evropě. Francesco Petrarca se narodil o třicet šest let později než Dante a byl o pouhých devět let starší než Boccaccio. Itálie v tomto období zažívala mohutný kulturní rozvoj a tyto významné osobnosti ho posunuly ještě o další kus dál. Nutno podotknout, že i přes malé časové rozpětí, které dělí tyto autory, patří Dante do jiného období než zbylí dva spisovatelé; je ještě úzce spjat se středověkem, je jeho završitelem a zároveň nejvýznamnějším autorem, zatímco Petrarca a Boccaccio stojí na počátku humanismu.

Dante Alighieri se narodil koncem května nebo na začátku června roku 1265 ve Florencii. Jeho otcem byl Alaghiero degli Alaghieri. Rodina patřila mezi nižší šlechtu a měla příjmy z pozemků a obchodu. Hlásila se ke straně bílých guelfů, kteří byli vedeni rodinou Cerchi a zastupovali zájmy zámožného florentského mĕšťanstva. Jejich protivníky byli černí guelfové vedeni rodinou Donati, kteří byli zastánci vlády aristokracie a byli ochotni se opírat o papežskou moc, protože je s nejvyšším představitelem katolické církve spojovaly obchodní zájmy.

Významným okamžikem v Dantovĕ životopise se stal rok 1274, kdy, jak popsal ve svém díle Nový život (Vita nuova, česky 1890, 1944), jako devítiletý potkal téměř stejně starou Beatrici, která se stala nejen jeho životní láskou, ale i důležitou inspirátorkou jeho děl. Toto první setkání je však spíše legendou, kterou Dante potřeboval právě do zmíněného díla. Druhé setkání s Beatricí, taktéž popsané v Novém životě se odehrálo o devět let později a mělo na básníka ještě větší dopad než to první. Záhadnou Dantovu dámu někteří historici ztotožnili se ženou jménem Bice z rodu Portinari, která se později stala manželkou Simona de’ Bardi. Tato však identifikace zůstává pouhou hypotézou.

V roce 1277 malého Danta otec zasnoubil s Gemmou z významné a mocné rodiny Donati. Její otec Manetto dei Donati se později stal vůdcem černých guelfů. Sám básník se o své ženě ani dětech nikdy nezmiňuje.

Dante přes své nepříliš příznivé finanční podmínky žije mondénním životem florentských měšťanů. Dostává se mu i důkladného vzdělání pod vedením Brunetta Latiniho, kterého velmi obdivoval. Ve svém studiu se Dante věnuje především latinským autorům (Cicero, Boëthius), jeho vzorem se však stává především Vergilius, který mu bude průvodcem v Komedii. Později se básníkův zájem rozšiřuje o představitele okcitánské poezie. V této době se zařazuje mezi básníky „sladkého nového stylu“, mezi něž patří i Guido Cavalcanti, Dantův blízký přítel a vzor. Dalším zlomovým momentem v básníkově životě, alespoň podle literární legendy, je smrt Beatrice (1290), která básníka hluboce zasáhla.

Od roku 1295 se Dante začíná věnovat politice. Aby se však mohl zapojit do veřejného života, musí se nechat zapsat do některého z cechů (vybírá si cech lékařů a lékárníků), protože ustanovením z roku 1293 mohou zastávat úřady pouze členové těchto organizací. Vystupování papeže Bonifáce VIII., ke kterému choval osobní zášť, Danta přiměje spojit se s bílými. Politického vrcholu dosáhne básník roku 1300, kdy je zvolen jedním ze šesti priorů (nejvyšších městských funkcionářů) na období od 15. června do 15. srpna. Snaží se být nestranný a doporučí vypovězení sedmi nejnesmiřitelnějších předáků z každé frakce, včetně přítele Cavalcantiho.

V roce 1301 nepobývá Dante ve Florencii, ale v Římě, a proto není svědkem vstoupení Karla z Valois (bratr francouzského krále Filipa IV. Sličného) do města, sesazení bílých guelfů a povolání černých z exilu. Básník není ve Florencii ani 27. ledna 1302, kdy ho vedení města odsuzuje k dvouletému vyhnanství, zaplacení pokuty a ke ztrátě možnosti zastávat veřejný úřad. Dante se do svého rodného města nedostaví ani po výzvě, a je proto odsouzen k doživotnímu vyhnanství a k trestu smrti, pokud by byl dopaden na území Florencie.

O dalších Dantových osudech toho příliš nevíme. Zpočátku se pohybuje ve společnosti ostatních exulantů a podporuje jejich snahy o znovunastolení moci ve Florencii. Pobývá ve Veroně (u rodiny della Scala) nebo také v Padově. Do roku 1310 bývá kladen jeho pobyt v Paříži, který ovšem není s jistotou doložen. Dantovy naděje na nový politický řád a na možnost návratu do rodného města zvýší zvolení Jindřicha VII. Lucemburského římským císařem a jeho tažení do Itálie. Danta s osobou císaře nespojovaly pouze osobní a florentské zájmy, ale také idea Itálie sjednocené pod jediným panovníkem. Důvěru v Jindřicha VII. dokazují i dopisy, které mu psal a ve kterých ho přesvědčoval o svých myšlenkách (dopisy 8-10 ze sbírky Epistole). Básníkovy iluze však zhatí nenadálá císařova smrt 24. srpna 1313. Roku 1315 je Dantovi nabídnuta možnost návratu do Florencie, avšak za velmi ponižujících podmínek (doznání se k vině a zaplacení pokuty), které nepřijímá. V posledních letech života pobývá básník v Assisi, v Lucce a ve Veroně. Roku 1318 odchází do Ravenny ke dvoru Guida Novella da Polenta, kde 14. září 1321 umírá na horečku.

Postava Danta Alighieriho se časem stala legendou. Zmiňuje se o něm Boccaccio ve svém Dekameronu, anebo Dino Compagni ve své kronice. Compagni ho označuje za velkého básníka, filozofa a intelektuála, a to i přesto, že to byl laik. Podle tradice totiž mezi vzdělané muže patřili pouze kněží. Nazývá Danta ctihodným florentským občanem, na druhou stranu ale o něm píše, že to byl velmi namyšlený a nepříjemný člověk. Objektivně však hodnotí jeho velký kulturní přínos, neboť díky Dantovi se proslavila i Florencie, a proto ho Compagni uznává za hodného zmínky ve své kronice. Dante dále vystupuje jako vděčná postava v Dekameronu a v novelistice, kronikách a dějepisných dílech mnoha dalších autorů.

Dantovým největším dílem je Komedie (Commedia), kterou teprve Boccaccio označil přídomkem „božská“. Právě Boccaccio byl jedním z prvních komentátorů Komedie (pouze do 17. zpěvu Pekla). Patřili k nim i Dantovi synové, Pietro a Jacopo. Komedie se báseň jmenuje proto, že v ní Dante mísí více stylů (nízký, střední a vysoký) a také proto, že končí šťastně. Jedná se o naprosto výjimečné a velkolepé dílo, které popisuje básníkovu cestu posmrtným světem, jenž je rozdělen na tři části: peklo, očistec a ráj. Dantovým průvodcem v pekle a očistci je Vergilius, zatímco v ráji na něj čeká jeho milovaná Beatrice a posléze svatý Bernard. Dantova genialita vyniká naprosto precizním a detailním rozčleněním všech tří částí posmrtného světa, i tím, jak se do této architektury promítá teologická, filozofické a historická erudice. Nepříliš jistá je datace díla, předpokládá se však, že Peklo  vznikalo okolo roku 1307, Očistec byl dokončen před rokem 1316 a Ráj byl napsán mezi léty 1316–1320. Dante chtěl představit Komedii jako dílo chtěné Bohem, které má ukázat dobrému křesťanovi cestu poznání a cestu ke spáse, tak, jak se to stalo jemu jakožto protagonistovi Komedie.

Mezi další Dantova díla patří traktát Hostina (Convivio), který komentuje tři z jeho kancón. Původně jich autor zamýšlel okomentovat patnáct. Komentáře ke kancónám se následně rozbíhají k nejrůznějším tématům: filozofickým, lingvistickým, morálním, politickým atd. Poetice se Dante věnuje také v latinském traktátu O rodném jazyce (De vulgari eloquentia, česky 2004).   Pojednává zde o původu jazyka, klasifikuje románské literární jazyky a italské dialekty a snaží se určit, jaká kritéria by měl splňovat národní literární jazyk. Z Dantovy korespondence se zachovaly Epistole, což je sbírka třinácti dopisů majících různé adresáty, mezi nimi zmíněného Jindřicha VII., a pojednávajících o různých tématech, zejména o politice a literatuře. V traktátu O jediné vládě (Monarchia, česky 1942)vyjadřuje Dante své politické názory a vize. Datace tohoto traktátu není jistá, bývá zasazován nejpozději do doby tažení Jindřicha VII. do Itálie. Mezi drobnější tvorbu básníka patří dvě latinské bukoliky Egloghe a vědecko-filozofická úvaha o vztahu zemského povrchu a mořské hladiny Rozprava o vodě a zemi (Quaestio de acqua et terra).

Dílo Danta jako lyrického básníka je úzce spojeno s jeho múzou Beatricí. Pojednává o ní jeho významné dílo Nový život, které má krom literární hodnoty i význam historický, neboť je i teoretickým shrnutím doktrín sladkého nového stylu. Setkání s Beatricí je vylíčeno jako rozhodující moment v Dantově dospívání nejen osobním ale i básnickém, a od této chvíle je jeho život „obnoven láskou“. Sbírka obsahuje třicet jedna skladeb ve verších a čtyřicet dva kapitol v próze. Ne všechny básně napsané v mládí jsou obsaženy v Novém životě, některé jsou včleněny do sbírky Rime (Verše), jež jsou věnované jiným ženám. Dantovi bývají některými odborníky přisuzována další dvě básnické skladby Květ (Fiore) a Slovo o lásce (Detto d’amore), které jsou volným překladem, respektive shrnutím francouzského Románu o růži Jeana de Meung a Guillauma de Lorris. Zatím však neexistují takové důkazy, které by Dantovým autorství definitivně potvrdily nebo vyloučily.

Dante není jen vynikajícím básníkem, ale je právem nazýván otcem italského jazyka. Bylo vypočítáno, že 15% slovní zásoby moderní italštiny bylo poprvé použito právě Dantem. Jeho literární odkaz je nesmírný a poté, co přežívá s úspěchem celá staletí, jistě neupadne v zapomnění ani v časech budoucích. I přesto, že se tomuto autorovi věnovaly již zástupy kritiků, je v jeho tvorbě stále co objevovat.

Bibliografie:
M. Barbi, Dante. Vita, opere e fortuna in Dante Alighieri, Tutte le opere, Sansoni, Firenze 1965.
J. Bukáček, Dante, Ústav italské kultury, Praha 1949.
J. Bukáček, Dante a Čechy, vlastním nákladem, Brno 1940.
P. Cataldi – R. Luperini: Dante e la società comunale. Storia e politica, in: Dante Alighieri, La Divina Commedia, Le Monnier, Firenze 1989, str. XIII- XIX.
D. Compagni, La Cronica, Garzanti, Milano 1941, str. 372-374.
V. Mikeš, Život, dílo, doba, in: Dante Alighieri, Peklo, Novanta, Praha 1996.
I. Montanelli, Dante a jeho doba, Odeon, Praha 1981.
G. Petrocchi, Vita di Dante, Laterza, Roma-Bari 1993.
J. Pokorný, Dante, Orbis, Praha 1966.
G. Reggio, Le più belle pagine della Divina Commedia con letture critiche, Le Monnier, Firenze 1972.