Tři mužské postavy, jejichž hlasy se v pravidelných intervalech střídají, avšak liší se prostor, jenž se jejich vyprávění dostane, i jazyk, kterým tito vypravěči sdělují to, co mají na srdci. Tři muži, na stejném místě, ve stejném čase, jen každý v jiném postavení a se značně odlišnou životní perspektivou. A pak následný epilog, kde dostanou prostor tři ženské hrdinky, jež prozradí, co se odehrálo po skončení hlavní části románu.

V literatuře asi nic neobvyklého. Ale možná překvapivě tradiční postup na autora, který proslul tím, že rád provokuje nejen svým životem, ale v první řadě svou prací. Ne nadarmo se ocitl Martin Amis na prestižním, tzv. „Granta List“, tedy seznamu „nejlepších mladých britských prozaiků“, po boku dnes již takových legend, jako jsou Salman Rushdie, Ian McEwan, Julian Barnes, Graham Swift a další. Podobně jako mnozí další autoři z tohoto seznamu fascinoval své čtenáře dekadentními, mnohdy až pornografickými tématy, postmoderními hříčkami a specifickým jazykem. Jeho vášní bylo a je dvacáté století, velkoměsto, milénium a také téma všudypřítomné hrozby.

„Nechci, aby jediná věta, již jsem napsal, vypadala tak, jako by ji mohl napsat kdokoliv jiný,“ nechal se slyšet kdysi Martin Amis. Ve většině jeho předchozí tvorby se mu to bezpochyby dařilo, a to nejen po jazykové stránce, ale i po té tematické. Platí to však i o jeho nejnovějším románu, Zóně zájmu (v angličtině 2014)? Na první pohled by se mohlo zdát, že je Amis v tomto díle až nezvykle uměřený a do jisté míry i neinvenční. Opustil oblíbený Londýn, dokonce se vrátil o něco nazpátek proti proudu dvacátého století. Příčina je však prostá. Ony tři mužské hrdiny totiž spojuje jedno jediné místo a jeden jediný rok, jež jsou již samy o sobě dosti výmluvné: 1943, Osvětim. Volbou tohoto tématu si však Amis značně svázal ruce a také dal již předem všem kritikům a škarohlídům do rukou nebezpečnou munici. Dá se vůbec na počátku 21. století o holokaustu napsat něco nového? Má vlastně po všech těch statisících stránek deníků, očitých svědectví, výslechů po válce souzených dozorců a důstojníků a desítkách románů od autorů celého světa vůbec smysl se o něco takového pokoušet? (Ostatně sám Amis v poděkování a doslovu uvádí dlouhý seznam děl a materiálů, jež před zahájením práce na románu Zóna zájmu nastudoval.) A může někdo, kdo holokaust sám nezažil, něco takového pochopit, má někdo takový právo o něm psát?

Amis se přesto do tohoto nelehkého úkolu pustil. Téma holokaustu se ho osobně dotýká, navíc se mu věnoval již dříve, v románu Šíp času. To byl však především literární experiment, důmyslná postmoderní hříčka, v níž se čtenář vydává s hrdinou, umírajícím americkým lékařem německého původu, na důslednou cestu zpátky časem, aby odhalil jeho hrůznou minulost. Tím, že je v románu vše naprosto obráceně, včetně dialogů, je vlastně i životní perspektiva vzhůru nohama: jako by lékař spolupracující s Mengelem vězně nezabíjel, ale vysvobozoval a posílal domů. A je na čtenáři, aby zcela nedotčenému vypravěči pomohl poodhalit, jak to bylo doopravdy. Románem Zóna zájmu se Amis se k tématu holokaustu po 25 letech vrátil. Obstojí však jeho román v konkurenci některých dalších současných autorů, kteří se pustili do tématu 2. světové války, třeba bezmála kultovních Laskavých bohyň Jonathana Littella, HHhH Laurenta Bineta nebo třeba dnes již „klasického“ románu tohoto žánru, všeobecně známé Sophiiny volby Williama Styrona?

Amis měl především šťastnou ruku při volbě postav. Vybrat si někoho z řad židovských vězňů by sice bylo „efektnější“, ale asi mnohem méně originální, navíc by mu hrozilo nepříjemné srovnávání právě se slavnými díly jeho literárních předchůdců. Amis se proto vydal cestou ztrojeného vypravěče, kdy každý z hrdinů podává své vlastní svědectví o „životě“ v táboře Osvětim III. První z nich je Angelus (Golo) Thomsen, důstojník zodpovědný za stavbu pracovního tábora, prototyp árijské dokonalosti. Je sice do určité míry otřesen tím, jak se s vězni v táborech zachází, ale mnohem víc než každodenními hrůzami, kterým je přítomen, se zabývá vlastními sexuálními eskapádami a především posedlostí manželkou velitele tábora Hannah Knutovou. Kromě toho, že jde o zajímavou studii člověka, který je schopen nevnímat nelidskost kolem sebe a žít dál, jako by se nic nedělo, sbírat umění, a dokonce v skrytu obdivovat tradice a hodnoty nepřítele (Británie), je jeho postava atraktivní i z historického pohledu. Amis z Thomsena udělal blízkého příbuzného Martina Bormanna, díky čemuž má čtenář možnost nahlédnout v několika epizodách do po mnoha stránkách nepochopitelného života nacistických pohlavárů a jejich zfanatizovaných žen.

Postava druhého vypravěče, Paula Knuta, byla nejspíš volně inspirována životem Rudolfa Hösse, skutečného velitele tábora. Postava Knuta je skoro až karikatura: na první pohled bezcitný, fanatický, oddaný věci, ale zároveň zakomplexovaný alkoholik, který si léčí frustraci z nefunkčního manželství na těch prvních, kdo jsou na ráně, tedy statisících vězňů, kteří mu prošli pod rukama. Nemstí se však jen jim, ale všem lidem, komukoliv, kdo mu nějak zkříží cestu, konkurentům v lásce, v práci. Amis ho nevykresluje jednostranně, jako naprosté monstrum, ale vidí ho jako obyčejného člověka, jehož vlastní malost dohnala tam, kde je. To samozřejmě nemění nic na tom, že jde o lidskou zrůdu, která v jedné chvíli dokáže něco cítit a o minutu později chladnokrevně zvažuje, zda svou těhotnou milenku nechá odstranit, nebo ji ještě nechá chvíli žít. Je až absurdní, že jediný člověk, se kterým má Knut cosi jako vztah, je Szmul, jeho pravá, výkonná ruka, jeden z prvních židovských vězňů, který do tábora přišel, muž, který od první vteřiny ví, že je odsouzen na smrt, ale ten okamžik dokáže den za dnem oddalovat.

Szmul pracuje v Sonderkommandu, „zvláštní četě“. Jak sám říká: „Smutnější bytosti byste v lágru nenašli. Vlastně byste smutnější bytosti nenašli v celých dějinách lidstva. A ze všech těch zoufale smutných lidí jsem já ten nejsmutnější. Těžko se dá pochopit, čím jsme tak odporní, když nepopiratelně nikomu neubližujeme. Dalo by se dokonce připustit, že když se to všechno vezme kolem a kolem, vykonáváme tu i trochu dobra. A přesto neexistuje nikdo odpornější a smutnější.“ To oni jsou ti, kdo musí „zpracovat“ tisíce mrtvých těl, palicemi vyrážejí jejich zuby, stříhají jim vlasy, dělají další, pro nás zcela nepředstavitelnou práci. A přitom celou dobu vědí, že jejich čas na tomto světě je přesně vyměřený. Tak jako oni rozdrtili mrtvá těla svých předchůdců, udělají i jejich následovníci totéž s těmi jejich. Nemohou, nesmějí přežít, protože jako jediní v táboře vědí. Vědí všechno. A Szmul jako jediný prozatím všechny přežil. Je mu však jasné, že to je jakási zvrácená hra jeho velitele Knuta. Nesnáší Szmula za to, jak je schopný, nesnáší ho, protože se bez něj neobejde, a proto mu neustále dopřává privilegium dalšího dne, den za dnem ho nutí snášet další a další hrůzy a baví se tím, jak Szmula a jemu podobné řídí jen základní lidské pudy.

Scény pojednávající o Szmulovi, případně o jeho zvláštním vztahu s Paulem Knutem, jsou v románu zcela logicky nejsilnější. Debaty členů Sonderkommanda v ubikaci nad skladem vlasů, počítání stehenních kostí, loučka s hromadou nespálených těl, která se díky chemickým procesům hýbe a vydává zvuky, nervy drásající zprávy od těch, kteří šli na smrt, zahrabané tajně u plotu, příjezdy transportů, z nichž se některým důstojníkům, ale někdy i členům Sonderkommanda podaří čas od času jednoho člověka zachránit (otázka je, na jak dlouho) od cesty rovnou do plynových komor. To všechno jsou sice obecně známé věci, Amis je však prostřednictvím Szmula podává neskutečně věcně, úsporným jazykem, prostým jakýchkoliv emocionálních výlevů, a o to působivěji.

Szmul na jednom místě románu vypráví příběh. O králi, jenž si nechal od dvorního čaroděje vytvořit kouzelné zrcadlo, které bude ukazovat jeho duši. Ani král, ani čaroděj se však do něj nedokázali podívat, aniž by nemuseli vzápětí odvrátit zrak. Nikdo to nedokázal. Ani pod příslibem truhlice pokladů. Nesvedl to nikdo. Koncentrační tábor je takové zrcadlo. Jen s tím rozdílem, že od něj nedokážete odvrátit zrak. A nedokáže to nikdo, kdo ho kdy viděl. To je ostatně problém všech lidí, kteří měli s touto zrůdnou institucí co do činění. Přeživší se buď uzavřeli sami do sebe a odmítali o prožitých hrůzách mluvit, nebo se naopak do tohoto období neustále vraceli a vracejí, aby podali svědectví. Stejně tak však prožitá zkušenost zanechala následky na těch, kteří s ní zdánlivě neměli nic společného. Sami Němci jako národ se do dnešního dne potýkají s pocitem viny za události, které proběhly před více než 70 lety. Nejmarkantněji to je vidět na epilogu věnovanému Hannah, vdově po veliteli tábora Paulu Knutovi. Při setkání s Golem Thomsenem několik let po válce odmítá jeho vyznání lásky se slovy: „Tenkrát jste pro mě ztělesňoval člověka při smyslech. To, co se sluší, co je normální, zkrátka civilizaci. A teď se to všechno převrátilo… vy už pro mě nejste normální. Když se na vás podívám, jsem zase tam.“

A právě toto je možná nejpádnější argument pro ty, kteří pochybují o smysluplnosti současného psaní o holokaustu. Neodvracet zrak od toho zrcadla a ukazovat, podobně jako Amis, třebaže tolik let po skončení války, na příbězích skutečných lidí z obou táborů, jak málo někdy stačí, aby se „normální“ civilizace a civilizovanost proměnily v něco tak nenormálního. Amisův román určitě není bůhvíjak objevný, není výjimečný po literární, jazykové ani obsahové stránce, není experimentální, ani šokující. Je to však román řemeslně povedený, v rámci možností i čtivý (neplatí pro slabší povahy, případně slabší povahy s dětmi, a nedoporučuji jako čtení před spaním). Především to je román, který si na nic nehraje. A to vůbec není málo.