Ve skvělém překladu Pavla Dominika vychází nejrozsáhlejší román Vladimira Nabokova, tlumočený z autorova anglického originálu, pod titulem Ada aneb Žár. Rodinná kronika (Ada or Ardor. A Family Chronicle, 1969). Je to příběh lásky a vášně za hranicí společenské normy (incest), erotické mistrovské dílo i filozofické pojednání o podstatě času. Dílo vysoce riskantní obsahem má originální uměleckou formu. Děj Ady se odehrává nejen v imaginární zemi, ale i na imaginární planetě. Zároveň reálie a jazyk poukazují na Rusko a Nabokov částečně vypráví příběh svého života se zaměřením na své stálé téma, kterým je tvorba literárního textu. Mohou vznikat otázky o vzdálenosti od pornografie, o tom, zda snění o neutuchající erotické vášni je přiměřené pozdnímu věku autora, zda jeho vztah k příběhu o incestu (mezi bratrem a sestrou) je zcela neutrální (možná je to reflexe osobního dramatu), ale to všechno se hroutí jako nepodstatné pod náporem obrovité imaginace výjimečného slovesného tvůrce. Nabokov v románu vytvořil kouzelný erotický fikční svět, představil svůj koncept zahrady rozkoší, v němž tabuizovaná forma lásky má podobu ideálního milostného soužití.

Ada tematizuje milostné vztahy mezi bratrem (Van) a sestrou (Ada), vášnivou dětskou lásku ve venkovské usedlosti Ardis Hall v zemi zvané Antiterra, pokračování milostného vztahu a jeho několikeré přerušení. Milenci se znovu setkávají jako padesátiletí a už se nerozloučí. Tragickým aspektem je sebevražda Adiny sestry Lucette, nešťastně zamilované do Vana (tato epizoda patří k vrcholům románu), ale jinak oba milenci nepociťují spojení jako něco nepatřičného. Prezentují zdravou a krásnou tělesnost a uplývání života jako jásavou nekonečnost milostné touhy. Téma incestní lásky Nabokov v Adě zbavuje romantického patosu (připomíná se Chateaubriand, jeho Atala a René), adoruje a estetizuje lásku, která se neohlíží na společenské zábrany. Van je dost blízký Nabokovovi, který mu předal část své biografie a tvorby, připsal mu některé své vlastnosti a neduhy, daroval mu podstatnou část svých vzpomínek. S rysy libertinství a dandysmu je Van částečnou kopií Nabokova (ostrovtip, sebevědomí, stálý pocit nadřazenosti). Vidí a pojmenovává mnoho směšného kolem sebe; intelektuální humor, smích, komika jsou všudypřítomné a spojené s tvůrčím vztahem k řeči.

Ada a Van jsou mimořádné superinteligentní bytosti, jejichž individuální kvality rostou právě díky jejich vztahu. V dětském věku jsou to už osobnosti, které mají sebevědomí, jistotu své pravdy proti všem. Na rozdíl od románu Lolita, kde v případě Humberta je výchozím bodem trauma nenaplněné dětské lásky, tady vztahy lásky tělesné i duševní představují „dětskou lásku“ v podobě lásky dospělé. Humbert je štvanec, Ada a Van žijí ve šťastné pohodě, nejde o žádnou deviaci, jejich příběh je postaven na rovině citu, lásky, jistoty. Na rozdíl od Lolity, která je bez vnitřního života, má Ada obrovský intelektuální rozhled, orientuje se ve většině oborů vědy a umění s výrazným zaměřením na entomologii a literaturu. Sama překládá Gribojedova do francouzštiny a angličtiny, Baudelaira do angličtiny a ruštiny. Oba milenci jsou ruského původu, snadno přecházejí z angličtiny do ruštiny a francouzštiny. Obklopuje je neuvěřitelný luxus a bohatství.

Román se odehrává na planetě zvané Antiterra (naše hrozná Antiterra), jejímž protějškem je Terra – ráj, iluze, metafora nezávislosti (Krásná Terra, Terra formosa, objevuje se už v dřívější Nabokovově tvorbě). Děj je zasazen do jakési snové Ameriky, která je ovšem prolnuta Ruskem a čtenář si nutně klade otázku, zda děj skutečně probíhá na jiné planetě, a ne na Zemi. Terra Krásná v knize vystupuje spíš jako stav mysli. Nabokov v románu představuje svou ars erotica především jako obraz vášně a lásky mezi Adou a Vanem (erotická neukojitelnost, sexuální touhy po celý život každodenně uspokojované) a jako soubory propracovaných erotických snů (s ironickými útoky na Freuda). Proti tomu staví velkolepou parodii na luxusní nevěstince (floramory, hambince a lupanáry). Zároveň je básníkem času (hledání času ztraceného). Zkoumá podstatu času, nikoliv jeho plynutí, preferuje nehybný čas před plynoucím, okamžitost jako jedinou realitu, kterou známe. Přelud smrti se v kronice objevuje od začátku milostného příběhu, s ním i snění o věčnosti. Oba milenci zoufale hledají „pokračující bytí za závojem času, za tělem prostoru“. Van a Ada sami sebe převádějí do textu, píšou příběh vlastního života, což je vnímáno jako možný způsob překonání smrtelnosti. Drama lásky, vášně, nevěry, žárlivosti tak neprobíhá jen v rovině syžetu, ale má silnou základnu v rovině Ady a Vana jako vypravěčů, v jejich tvorbě, doplňování a komentování rukopisu o jejich milostném soužití.

Anglický originál má rozsáhlý jazykový a stylistický rejstřík (vedle angličtiny a francouzštiny se v hojné míře uplatňuje i ruština). Časté jsou slovní hříčky, hra s písmeny (insect – scient – incest, ardors in the arbors of Ardis, Adočka jako anagram pro „adova dočka“, dcera pekla). Jazykovou hru Nabokov někdy spojuje s parodií (viz tři hrubé chyby v prvním odstavci Ady jako výsměch neobratnosti v překladech ruských klasiků). Některé jazykové hry a aluze předpokládají znalosti literárních a historických kontextů – autor zkonstruoval parodický přehled ruské a světové literatury a dějin 20. století. Některé šarády a skryté kódy bylo nutné přeložit kompenzačně. S tím vším si překladatel výborně poradil a adekvátně tlumočí Adu jako vzrušující jazykové dobrodružství. Z kompozičních postupů je zřetelná dvojí perspektiva: vypravěčská (Nabokov, Van), časová (rekapitulace minulosti pohledem Vana, který zároveň aktuálně prožívá svůj příběh) i prostorová (naše hrozná Antiterra a krásná iluzivní Terra). Sem spadá i obraz obou hlavních hrdinek – nenahraditelnost nepřekonatelné Ady a hluboká citovost Lucette.

Čtenářům se nabízí odvážný a vyzývavý materiál, fikční svět rozkoší, popisy erotických aktů, krásy ženského těla. Ovlivněnost dílem Marcela Prousta je zřejmá (například orchideje jako erotický symbol, využití fialové, slézové barvy, vyostřený vztah k mužské kráse, asociace mezi předmětem a dávnou vzpomínkou, střídání časových rovin, snad i integrace filozofických úvah do narativní struktury). Román byl přijat nejednoznačně, velmi příznivě například ve Francii, jinde někteří kritikové považovali knihu za intelektuální provokaci: popis toho, jak se ubavit v luxusu intelektem a nikdy se neunavit sexuálními hrami. Je to ovšem nepochybně velký román, krásná historie vášnivé lásky a velkolepé fantaskní vyprávění.

Ada jako román o lásce je zároveň velký román o literatuře, oslava jazyka, poetiky, slovesného umění. Ada i Van svět kolem sebe spojují s autory a obsahem slavných románů a veršů, úryvky znají zpaměti a vytvářejí vlastní překlady. Autorský text erotického románu je do určité míry založen na poezii. Symbolem románu jsou Baudelairovy verše z jeho básně L’Invitation au voyage (1855): „Mon enfant, ma soeur / Songe à la douceur, / D’aller là-bas vivre ensemble!“, zvláště refrén této básně, popisující atmosféru plnou rozkoše, krásy a klidu: „Là, tout n’est qu’ordre et beauté, / Luxe, calme et volupté!“ Jako erotický román je Ada hold tělesnosti, smyslnosti a radostným tělesným kontaktům, zároveň i hold poezii, intelektu, básnivosti. Ada a Van, protagonisté erotických hrátek na zámku Ardis, jsou nejen posedlí sexem, ale i totálně pohlceni četbou literatury, uchváceni uměním i sami sebou, nadšeni luxusním životem. Oba mají oslnivé nadání konverzační, lingvistické, literární, umělecké i vědecké. Je to hodně neskutečná literární idealizace. Nejdůležitější je ovšem, tak jako vždycky u Nabokova, jazyk, styl, obraznost, estetický prožitek, který vyvolává poezie.

Román je skrytě i otevřeně velmi ruský, zaměřený primárně na ruského čtenáře ve snaze být součástí ruské literatury, což se nepochybně povedlo. Ruština a její literární texty prosvítají téměř na každé stránce, stejně jako práce s výkladovým slovníkem ruštiny (s Daľovým slovníkem Nabokov intenzivně pracoval celý život, koupil si ho v jednosvazkovém vydání v Londýně a už během studia v Anglii ho procházel slovo od slova).

Ada je dost výjimečné dílo v rámci Nabokovovy tvorby i světové literatury. Výjimečný je i překlad Pavla Dominika, který svým básnickým charakterem představuje mimořádný umělecký počin. Dominik plně zvládl specifičnost nesnadno uchopitelného textu: jeho překlad je kultivovaný celek, významově i stylisticky stejně bohatý jako originál. Dominik se projevil jako jazykový analytik, básník, přesný a citlivý vykladač díla. Dokonalá čeština jeho překladu je plně adekvátní konstrukční suverenitě a specifické obrazivosti originálu, je to cenný vklad do české překladatelské tradice.